Michael Carrick alias Pan nenápadný

Tak nenápadný, že ho bohužel přehlíželi i trenéři anglické reprezentace, a tak inteligentní, že jste si mysleli, že má v trenkách počítač. Michael Carrick (44) byl nepostradatelným kolečkem v manchesterském strojku ještě za sira Alexe Fergusona a aktuálně už potřetí ukazuje, že jsou si s „rudými ďábly“ možná souzeni.

„Přišel jsem vás podpořit a pomoct vám dostat ze sebe to nejlepší.“ Takhle prý zněla první slova, která Michael Carrick adresoval hráčům Manchesteru United poté, co se 13. ledna stal (znovu) jejich dočasným trenérem.

Poprvé tuhle funkci vyfasoval už na podzim roku 2021 po konci Ole Gunnara Solskjæra. Tehdy měl „ďábly“ jen provést krátkým obdobím před nástupem rakouského mága Ralfa Rangnicka, ale byl z toho pěkně ostrý „anglický“ týden. V Lize mistrů porazil Villarreal, v Premier League Arsenal a remizoval s Chelsea. To všechno dokázal ze dne na den s týmem, který jen pár dní předtím dostal klepec ve Watfordu, prohrál manchesterské derby, nevyzrál ani na Atalantu a ze zápasů s Liverpoolem a Leicesterem odcházel se staženým ocasem a skóre 2:9.

Když po týdnu Rangnick vzal ten stejný tým, neporazil s ním ani Young Boys Bern a Wolverhampton. Z Ligy mistrů vypadl při první příležitosti s Atlétikem, z poháru při druhé s Middlesbrough a sezonu zakončil na šestém místě s nejhorším „win-rate“ (podílem výher na celkovém počtu zápasů) od Franka O’Farrella, jenž United vedl na počátku sedmdesátých let.

Už tehdy fanoušky poprvé napadlo, že si „toho Carricka“ možná mohli nechat. A o čtyři roky později – po konci Rubena Amorima, jenž mimochodem Ragnickův 37,93procentní „win-rate“ překonal jen o 0,17 procentního bodu –, dostalo stejně dobrý nápad i vedení klubu.

Napůl ve zlatých časech, napůl v době temna

Když to sportovní ředitel Manchesteru Jason Wilcox Carrickovi zavolal, seděl zrovna v autě směrem Newcastle a nijak zvlášť to s ním prý nehnulo. „Nebyl to ten případ, kdy položíte telefon a začnete radostí křičet. Byl jsem v klidu,“ říká s tím, že někde vzadu vždycky cítil, že se na Old Trafford ještě vrátí, a prostě tak nějak cítil, že je to správně.

Jako hráč Carrick přišel do Manchesteru v pětadvaceti letech z Tottenhamu a v jeho dresu strávil třináct let. Prvních osm z nich pod legendárním sirem Fergusonem a druhých pět postupně pod Moyesem, Giggsem, Van Gaalem a Mourinhem, do jehož realizačního týmu se po konci hráčské kariéry ihned zařadil a na lavičce pak pokračoval ještě další tři roky. Celkem tak ve službách „rudých ďáblů“ prožil dlouhých šestnáct let – přesně rozpůlených osobností Alexe Fergusona na zlaté období s ním a temné časy po něm.

Carrick zažil jak období, kdy vyhrát Premier League třikrát po sobě už nikoho na Old Trafford ani moc nevzruší (2007, 2008, 2009), protože v jedné sezoně (2007/2008) k tomu slavíte i Ligu mistrů, MS klubů a Community Shield, tak období, kdy prostě za žádnou cenu nevyhrajete ani tři zápasy v řadě. Natož pět, o čemž by mohl leccos vyprávět Frank Ilett – to je ten vlasatý fanoušek, který na to čeká už skoro dva roky, aby se konečně mohl ostříhat.

Po Solskjærovi pohádka, po Amorimovi sci-fi

Manchester zná Carrick zkrátka dokonale. Zahrál si s Giggsem, Scholesem, Nistelrooyem, Ronaldem, Rooneym, Ferdinandem i Van der Sarem, trénoval s Mourinhem i Solskjærem a hodně zblízka mnohokrát viděl, jak rychle tam Glazerovi z člověka můžou vysát duši.

Jeden by tak čekal, že s tímhle „know-how“ se od trenérské židle v „divadle snů“, která se za posledních deset let přeobsadila už devětkrát, bude držet co nejdál, ale opak byl pravdou. Wilcoxovu nabídku tehdy v autě namířeném do Newcastlu „bez přemýšlení“ přijal a zavolal ženě, že se budou stěhovat.

Jestliže Carrickovo první dočasné angažmá v United znělo jako pohádka, to druhé začíná jako úplné sci-fi. Po Amorimovi, respektive Fletcherovi přebíral tým, který právě doma vypadl z FA Cupu s Brightonem a v lize předtím třikrát v řadě remizoval – s předposledním Burnley, šestnáctým Leedsem a posledními Wolves, jež v té době co do počtu nasbíraných bodů platili (a stále platí) za nejhorší mančaft v historii Premier League. Ze dvaceti zápasů jich vyhrál jen osm a z ligového poháru vypadl se čtvrtoligovým Grimsby.

Ty stejné hráče Carrick v lednu přivítal v kabině a řekl jim, že je tu pro ně – aby jim pomohl a podpořil je. Efekt změny byl naprosto neuvěřitelný. V prvním zápase pod Carrickem „ďáblové“ setnuli Citizens 2:0. Na „velké šance“ je zválcovali 6:0 a na střely na branku 7:1. Týden nato porazili v nádherném a vyrovnaném zápase na Emirates 3:2 první Arsenal. Pak si smlsli na Fulhamu i Tottenhamu a mysleli si na třetí místo v tabulce. A Frank Ilett na nový sestřih. Ale pak přišel Tomáš Souček a sérii pěti vítězných soutěžních zápasů, na které fanoušci čekají už skoro dva roky, utnul. Carrickova magická aura ale pořád drží.

Nejde totiž jenom o výsledky – což se v případě, kdy se dostavují –, říká docela snadno. „Ďáblové“ si pod jeho vedením osvojili atraktivní herní styl, nehrají jen „na Bruna“ nebo na náhodu. Našli systém a s ním velmi rychle i sebevědomí. Do sestavy Carrick vrátil Kobbieho Mainooa, kterého zná od třinácti let, kdy si v akademii začal dělat trenérskou licenci, a na hře je to hodně znát. A nad tím, jak pod ním rozkvetli odepisovaní Luke Shaw s Harrym Maguirem, zůstává rozum stát úplně…

Na prvním místě je svoboda a důvěra

Důležité je, že Carricka berou fanoušci i hráči. Právě Luke Shaw se nechal slyšet, že všechny změny, které nový kouč zavedl, fungují, ale nejdůležitější je, že zná klub a moc dobře ví, co je potřeba udělat pro to, aby Manchester vyhrával zápasy a jeho hráče bavil proces. Slova chvály na něj má i kapitán Burno Fernandes, jenž vyzdvihuje obrovskou míru svobody, kterou kouč hráčům na hřišti dává a kterou pod minulými manažery postrádal. Svoboda a důvěra jsou ostatně dvě slova, která v rozhovorech padají v souvislosti s Carrickem vůbec nejčastěji.

Když si vzpomenete na to, jak vypadal Michael Carrick jako hráč, dává to dokonalý smysl. Pokud si na něj tedy vůbec vzpomenete, protože – navzdory tomu, že měří 189 centimetrů a v Premier League a Lize mistrů odehrál 551 zápasů –, na hřišti nikdy nevynikal. Ve středu zálohy, kdy nastupoval nejčastěji, téměř nikdy neudělal chybu. Každý krok a každou přihrávku jako by měl strojově analyzovanou, ale hezkou kličku nebo jeden moment geniality jste od něj prakticky neviděli. Od svých trenérů nepotřeboval nic jiného než důvěru v to, že i když možná na první pohled není vidět, pro tým je nepostradatelný.

Wayne Rooney o něm říká, že byl tak nenápadný, že jej bohužel neviděli ani trenéři anglického nároďáku, za který Carrick odehrál jen třicet čtyři zápasů. A deník The Telegraph jej dokonce v roce 2015 zařadil na první místo svého žebříku 20 nejpodceňovanějších fotbalistů všech dob. Zasvěcení totiž jeho kvality vždycky viděli. Kromě Rooneyho a Sholese s Giggsem třeba i Xavi, Xabi Alonso nebo Arsène Wenger. Ti všichni byli paf z jeho přesné a klidné přihrávky a Loius van Gaal zase vždycky extrémně vyzdvihoval jeho inteligenci a vnímavost. Zkrátka kvality, které jako trenér potřebujete nejvíc. Ostatně proto Van Gaal Carricka ještě jako hráče často používal v tréninku jako svého neoficiálního asistenta.

Klid, inteligence, vnímavost a nenápadnost. Lepší slova byste pro popis čtyřiačtyřicetiletého rodáka ze severu Anglie nenašli. Na trenéra je extrémně klidný, tajemný. Po lajně neposkakuje jako Klopp nebo Guardiola, ale tahy, které na šachovnici potichu dělá, jsou úplně stejně efektivní. Přesně ví, kdy má hrát Mbeuma a kdy Cunhu. A ví, že když pošle do závěru Šeška, může se prakticky spolehnout, že dá v nastavení – v tzv. „Fergie time“ – gól.

Nabídnout prodloužení nestačí – záleží na důvěře

A fanoušci to vědí taky. Proto už začínají upínat všechny své naděje k tomu, že kontrakt, který má v „divadle snů“ podepsaný jen do konce této sezony, rychle někdo prodlouží. Zatímco v boardu Manchesteru se o Carrickovi nejspíš stále přemýšlí jen jako o dočasném řešení před příchodem zvučného jména typu Thomas Tuchel, Oliver Glasner nebo Carlo Ancelotti, byť dva z těchto tří nedávno prodlužovali své smlouvy u reprezentací Anglie, respektive Brazílie, v Tottenhamu nebo Crystal Palace by o Carricka podle všeho stáli.

Ovšem ani v případě, že by United v téhle sezoně skončili v lize do čtvrtého místa zaručujícího jim vstupenky do Ligy mistrů a Wilcox by za mladým koučem přišel s návrhem na prodloužení o další rok, není nikde psáno, že by Carrick podepsal. Třeba Garry Neville, jenž s ním v záloze taky něco odehrál, si myslí, že by chtěl být součástí dlouhodobějšího plánu, než jsou jeden dva roky. Potřebuje prý vědět, že mu Jim Ratcliffe, miliardář a nově minoritní vlastník Manchesteru, věří. A jsme zase u té důvěry, kterou od svých nadřízených potřebuje. Stejně jako Bruno Fernandes.

„Jsem zvyklý uvažovat v dlouhodobém kontextu. Užívám si to tady, je to čest, a dávám tomu všechno, ale bohužel nejsem ten, kdo rozhoduje o tom, jak dlouho to potrvá,“ posteskl si nedávno v rozhovoru pro BBC. Na Old Trafford jsou ale dlouhodobé plány – nebo minimálně jejich plnění – už deset let jakoby zapovězené. Spoléhat tam nejde na nic, o čemž by mohli vyprávět Mourinho, Ronadlo, Garnacho, Rashford nebo všechny ty propuštěné kuchařky. Psát v tomhle kontextu o trenérovi do měsíčníku je proto poměrně rizikové, tak snad Carrick v březnu ještě bude trenérem Manchesteru United. A snad stejně úspěšným jako v lednu a únoru. Moc lepších variant stejně nepřipadá v úvahu…

Text: Tomáš Benda, foto: Profimedia