Americké příběhy socceru

Už je to dvaatřicet let, co se světový šampionát poprvé uskutečnil v USA. Měl to být průšvih FIFA, že mistrovství světa přidělila zemi zaslíbené baseballu a americkému fotbalu, ale nestalo se. „Soccer“ ve Státech táhl a dodnes drží rekord v celkové i průměrné návštěvnosti na jeden zápas – 68 991 diváků. Čeká něco podobného fanoušky i letos, byť USA přizvaly k pořadatelství i sousedy z Mexika a Kanady? Pojďme na šampionát zavzpomínat v několika příbězích amerického socceru, jak jej napsala historie v roce 1994. A taky trochu věštit z křišťálové koule, co by se za velkou louží mohlo stát letos v létě…

Nejprve pár faktů z roku 1994: Turnaj se odehrál v devíti amerických městech, 52 zápasů zhlédlo přes tři a půl milionu diváků. Poprvé se na šampionátu udělovaly tři body za výhru, rozhodčí měli poprvé možnost obléknout barevné dresy. Naposledy se mistrovství světa zúčastnilo 24 týmů (za čtyři roky ve Francii jich už bylo 32). Prezidentem USA byl v té době Bill Clinton a šéfem FIFA Brazilec João Havelange.

499. A konec!

V době konání světového šampionátu už skoro rok a půl existovaly samostatné státy Česká republika a Slovenská republika. Přesto mohl na mistrovství světa cestovat ještě společný výběr, který v roce 1992 zahájil kvalifikaci a dohrával ji pod anglickou zkratkou RCS (Reprezentace Česka a Slovenska). O našem (ne)postupu rozhodoval až poslední kvalifikační zápas v Belgii, v československé historii mezistátních duelů měl pořadové číslo 499. Pětistovky se však reprezentace už neexistujícího státu nedočkala. Tým pod hlavičkou ČSFR vedl na startu kvalifikace Milan Máčala, ale po domácí prohře s Belgií 1:2 a remíze na Kypru 1:1 se začal americký sen povážlivě vzdalovat. Po rozdělení federace se oba svazy dohodly, že RCS povede legendární Václav Ježek s asistenty Jozefem Adamcem a Vernerem Ličkou. Pod jejich vedením tým zdolal Rumuny s hvězdným Gheorghem Hagim a situace se vyvinula tak, že v posledním utkání kvalifikace, jež se v Belgii hrálo v „posvátném“ datu 17. listopadu 1993, stačilo týmu RCS k postupu vyhrát. Ježek nasadil do hry devět českých fotbalistů, slovenskou stranu reprezentovali jen Moravčík a Dubovský. Důležitost utkání podtrhla přítomnost belgického krále Alberta II., který vůbec poprvé přišel na fotbalové utkání. Nejen jemu zatrnulo, když byl v 50. minutě vyloučen králův jmenovec Albert. Hostující tým měl v přesilovce celou řadu šancí, ale ani jednu neproměnil, zápas skončil 0:0 a tím se uzavřela sedmdesát tři let stará historie společné reprezentace Čechů a Slováků. Kulaté pětistovky v česko-slovenském dresu jsme se nedočkali.

VIZE 2026

Jak tým Česka, tak i Slovenska hrál v samostatné historii obou států na závěrečném turnaji v obou případech jen jednou, Češi v roce 2006 v Německu, Slováci o čtyři roky později v JAR. Letos mají obě země jedinečnou šanci hrát na MS opět. Musí ale uspět ve dvoukolové baráži. Los oběma přál v tom, že by oba duely hráli Češi i Slováci v domácím prostředí. Jak to vidí Hattrick?

Jan Hrabálek: „Češi porazí Iry na penalty a ve finále zdolají Dánsko 1:0 brankou Patrika Schicka. Slováci zdolají v prvním kole Kosovo 2:0 a ve finále na penalty přejdou přes Turecko, které předtím vyřadí Rumunsko.“

Luděk Mádl: „Postup přes Irsko se zrodí až v závěru nastavení, kdy Češi konečně zužitkují výhodu vyššího počtu hráčů v poli, které se budou těšit již od 20. minuty první půle. Autorem gólu ze sporného pokutového kopu bude Tomáš Chorý. Následně v zemi zavládne obrovský optimismus, protože v roli posledního soupeře, který jim ještě bude stát v cestě, se překvapivě ocitnou fotbalisté ze Severní Makedonie. Těm se pak ale po úspěchu v Dánsku bude dařit i na Letné, kde se už v prvním poločase dostanou do vedení 2:0. A poté, co Souček nepromění pokutový kop, podaří se Šínovi v 94. minutě už jenom snížit na 1:2.“

Tomáš Benda: „Irové posilnění úspěchy proti Portugalsku a Maďarsku zaplaví Letnou jako velká voda, ale Češi ji s odřenýma ušima ustojí – díky kouzlu Pavla Šulce, kterému už podlehla i Francie. Na Dány to ale stačit nebude. Podobně dopadnou i Slováci, kteří těsně projdou přes Kosovo, ale s Turky už si doma neporadí.“

Stín smrti

Kolumbie měla být jedním z černých koňů tohoto mistrovství, ale nestala se jím, vypadla už v základní skupině. Na tuto skutečnost už v archívu usedl prach, co však zůstane v myslích fanoušků navěky věků, je stín smrti kolumbijského obránce Andrése Escobara. Za jeden nešťastný moment, za jeden „hloupý“ vlastní gól zaplatil Andrés tím nejcennějším, co měl – vlastním životem. Ve 34. minutě duelu proti USA si srazil centrovaný míč do vlastní branky, jeho tým prohrál a pohřbil své naděje na další účinkování na MS. Sázkaři (nejen) v Kolumbii mohli své tikety s tipy na kolumbijský úspěch spláchnout do záchodu. Ne tak kolumbijská mafie, jíž tehdy neomezeně vládl jiný Escobar -Pablo. A ten si našel viníka: Andrése Escobara, „lotra“, který pokazil sázkařské plány a připravil bosse a jeho lidi o pohádkové výdělky. A zaplatil za to. „Góóóóóóóóĺ“ určitě jste už slyšeli, jak dlouho dokáží jihoameričtí komentátoři prodlužovat tohle magické slůvko. Bylo také poslední, které v životě slyšel Andrés Escobar. Pár dní po návratu z MS, když vyšel v Medellínu z baru, předstoupil před něj muž, šestkrát vystřelil a každou ránu proložil slovem „góóóóól“. Nebylo pochyb, tohle byla jasná poprava z pistole osobního řidiče drogových dealerů Humberta Casto Muňoze. Šest výstřelů, které otřásly světem a zůstávají černou kaňkou v historii světových šampionátů. Kdo ví, nebýt vlastního gólu či návštěvy baru, mohl Escobar žít ve šťastném manželství s Pamelou Cascardovou, jejíž fotografii měl, spolu se snímkem své zesnulé matky, vloženou v bibli. Po mistrovství světa se s Pamelou chtěl oženit…

VIZE 2026

Jen probůh žádná střelba v souvislosti s fotbalem, takový extrém, jako v Kolumbii se nesmí opakovat. Co ale bude největším nefotbalovým problémem šampionátu v Americe?

Jan Hrabálek: „Ten nejvyšší pozemský, což si o sobě myslí Donald Trump a dává to najevo. Kanadu chce připojit ke Státům, Mexiko pro něj není partner, a to by v tom byl čert, aby se svobodná Amerika v době konání neozvala.“

Luděk Mádl: „Na místě je obava, že se fanoušci týmů hned několika zúčastněných zemí budou na výkony svých oblíbenců moci podívat jen doma prostřednictvím televizních přenosů. Politická linie prezidenta Trumpa vedla ke zpřísnění vízové povinnosti u několika afrických zemí. Problém se ale může týkat i dalších kontinentů. Trump slíbil představitelům FIFA, že hráči a členové realizačních týmů všech zúčastněných zemí se na území USA v době konání šampionátu dostanou. Otazníky, jež vyvstaly v souvislosti s fanoušky z těchto zemí, ale vyřešeny být nemusí.“

Tomáš Benda: „Jaký jiný nefotbalový problém – když ne střelbu – očekávat v zemi s nejvyšším průměrem civilních střelných zbraní na jednoho obyvatele (1,2)? Ale dobře, nebudu malovat čerta na zeď a řeknuuu… NIc moc atmosféru na stadionech kvůli extrémně drahým vstupenkám a možné přerušení řady zápasů kvůli dešťům, které dotčeným celkům zkrátí čas na regeneraci.“

Kanonýr jednoho duelu

Jeho jméno si dnes pamatují jen opravdoví znalci, ale k fotbalové nesmrtelnosti ho přivedl jeden jediný zápas. Ruský reprezentant Oleg Salenko totiž 28. června 1994 v zápase základní skupiny proti Kamerunu vsítil pět branek, což se nikdy předtím (a ani nikdy potom) na MS nikomu jinému nepodařilo. Tehdy čtyřiadvacetiletý Salenko nebyl žádným věhlasným kanonýrem a do ruského týmu se dostal i proto, že reprezentovat odmítli útočníci Sergej Kirjakov a Igor Kolyvanov. Rusko šampionát zahájilo prohrou 0:2 s pozdějšími vítězi Brazilci a poté prohrálo 1:3 se Švédskem, když jeho jediný gól vstřelil Salenko z penalty. Chuť si ruský tým spravil až zápasem s Kamerunem, ve kterém zvítězil jednoznačně 6:1, k postupu do osmifinále turnaje to však nestačilo, byť Salenko dal pět branek v rozmezí 15. a 75. minuty. „Necítím se jako Superman. Tento pocit bych měl až v případě, že by se Rusko stalo mistrem světa,“ poznamenal po utkání s Kamerunem Salenko, jenž se po opuštění hrací plochy svou špatnou angličtinou podivoval tomu, že dosáhl nějakého rekordu. Salenko se spolu s Bulharem Christem Stoičkovem dělil se šesti vstřelenými brankami o trofej nejlepšího střelce MS. Během kariéry Salenko hrál například za Dynamo Kyjev, Valencii a Glasgow Rangers. Oblékl i tři (!) národní dresy: sovětský, ukrajinský a ruský. Kariéru ukončil v roce 2001, dal se na podnikání, ale to mu nešlo. V roce 2010 neodolal nabídce ze Saúdské Arábie a prodal Zlatou kopačku za titul Krále střelců MS v USA za půl miliónu dolarů…

VIZE 2026

Dát pět branek za zápas umí v současném vrcholovém fotbale jen pár hvězd. Ale prosadit se tak na mistrovství světa v konkurenci nejlepších hráčů? Je schopen to někdo zopakovat?

Jan Hrabálek: „Asi nejen mě napadne – Erling Haaland. Ovšem rozmělněná kvalita šampionátu mi říká, že by se to mohlo povést i někomu dalšímu: některému Brazilci proti Haiti, Němci proti Curacao, Portugalci proti Uzbekistánu. Ale pět je asi moc. Vidím to na maximálně čtyři kousky…

Luděk Mádl: „V Itálii v roce 1990 dostal v průběhu osmifinálového utkání s Kostarikou čtyřikrát balon do sítě Tomáš Skuhravý, sudí mu ale uznali jen tři trefy. Vsítit pět gólů za utkání není legrace, ale třeba Brazilec Raphinha by to proti Haiti zvládnout mohl.“

Tomáš Benda: „Jsem si skoro jistý, že to nezvládne nikdo, ale kdybych měl jmenovat, tak… Harry Kane proti Panamě nebo Doku proti Novému Zélandu.“

Outsideři v semifinále

Na každém šampionátu se objeví tým, který překvapí. Ať už dílčími výsledky, postupem do závěrečných kol či výjimečnými okamžiky. V USA v roce 1994 byly takové týmy dva a oba z Evropy. Bulharsko a Švédsko. Celek z Balkánu přijel na šampionát s nelichotivou bilancí, neboť do té doby nevyhrál na MS ani jeden zápas. A podle předpokladů se tak nemělo stát ani v USA. Tým byl totiž ve fotbalovém prostředí znám svojí uvolněnou morálkou. Tradovalo se, že mezi zápasy hráči trávili čas u bazénu s pivem a cigaretami, což jim ale zjevně svědčilo. Jejich lídrem byl totiž rebel Christo Stočkov (letos v lednu oslavil šedesátiny). Za tým by položil duši, hádal se se sudími, ale hrál geniálně. Se šesti brankami se dotáhl na Salenka v tabulce střelců. Ve skupině porazili Bulhaři Argentinu 2:0, ve čtvrtfinále otočili zápas s Německem a vyhráli 2:1, v semifinále nestačili na Švédy a padli 0:4 (že by se projevila pivečka a cigaretky?) Právě Švédi byli druhým velkým překvapením. Ve skupině remizovali s Brazílií a porazili Rusko, jejich fotbal lahodil oku, byli nejofenzivnějším týmem mistrovství světa, když dali celkem 15 branek. Zadrhli se jen ve čtvrtfinále, když postup vydřeli až v prodloužení. Záložník Brolin a útočníci Dahlin, Andresson a tehdejší mladík s copánky Henrik Larsson se stali hvězdami mistrovství.

VIZE 2026

Koho bude letos po uzavření kompletního počtu účastníků na 48 považovat svět za černého koně, či outsidera, který postoupí daleko a uhrane svět?

Jan Hrabálek: „Já si tipnu Nory. Generace kolem Odegaarda a Haalanda si v kvalifikaci s chutí zastřílela a kolty proklatě nízko bude mít v Americe.“

Luděk Mádl: „Domácího prostředí a výhodného nasazení do skupin využijí týmy všech tří pořádajících zemí. A týmy USA, Mexika i Kanady dokráčejí až do čtvrtfinále.“

Tomáš Benda: „Na Norsko jsem hodně zvědavý, ale má extrémně těžkou skupinu. Kanadu jsem za černého koně považoval už v Kataru, ale trochu mě tam herně zklamala a teď si myslím, že nemá tak dobrý mančaft jako před čtyřmi lety… Řeknu Maroko. A trochu kacířsky Dánsko.“

Diego a efedrin

Tak moc si Diego Armando Maradona přál ukončit ve svých 34 letech reprezentační kariéru dalším titulem mistra světa, až ji ukončil…ale s velkou ostudou. S reprezentačním dresem se jeden z největších hráčů všech dob loučil za okolností opravdu velmi tristních. Maradona byl totiž za pozitivní dopingový test vyloučen z mistrovství. Jak se to přihodilo? Argentina porazila Nigérii 2:1 a svět pak obletěly záběry, jak usměvavého Maradonu odvádí zdravotní sestra přímo z trávníku na dopingovou kontrolu. Nikdo tehdy netušil, že to byly jeho poslední vteřiny v dresu argentinské reprezentace. Testy odhalily přítomnost pěti variant efedrinu. Maradona se bránil tím, že látky se do jeho těla dostaly omylem skrze energetický nápoj Rip Fuel, který bohužel pro něj v americké verzi výrobku, na rozdíl od argentinské, obsahoval právě efedrin. Proti legendě však svědčily nepřímo i vnější příznaky. Maradona před turnajem zhubl téměř 15 kilogramů a spekulovalo se, že mu k redukci váhy pomohly právě stimulanty, a tedy i efedrin. „Uřízli mi nohy,“ pronesl tehdy Maradona a naznačil, že šlo o spiknutí. FIFA neměla pro jeho činy ani slova pochopení, dala mu distanc na 15 měsíců a tím mu ukončila reprezentační kariéru. Zkolaboval i tým a po tomto incidentu vypadla Argentina v osmifinále s Rumunskem.

VIZE 2026

Doping ve sportu je tématem napříč celým spektrem, ale fotbalu se spíše vyhýbá. Nejslavnější je právě případ Maradony z USA. Může se něco podobného opakovat i letos?

Jan Hrabálek: „De facto může, ale jen teoreticky. Určitě ne systémově, šlo by jen o selhání jednotlivce, či spíše jeho neznalost. Všichni hráči jsou testováni před MS a během něj pak namátkově. Takže tipuji, že MS se letos obejde bez dopinkových kauz.“

Luděk Mádl: „Pokud před turnajem nedojde k nějakým nečekaným převratným změnám v antidopingovém protokolu, pak je nejspíš velmi nepravděpodobné, že by měl turnajem cloumat nějaký významnější skandál spojený s touto problematikou.“

Tomáš Benda: „Že by třeba v Mexiku měli něco ve vodě? Vyloučit se to nedá, ale vzhledem k tomu jak přísné a technologicky pokročilé jsou dnes průběžné kontroly, si myslím, že nic řešit nebudeme – stejně jako minule a předminule.“

Text: Jan Hrabálek, foto: Profimedia