Vladimír Šmicer: Buďte tým!

Buďte tým!
Foto: Profimedia

V barážích o postup na mistrovství světa se Vladimír Šmicer ocitl na obou výsledkových pólech. Pocítil totální depresi po neúspěchu s Belgií v roce 2001 i euforický let k nebesům o čtyři roky později, kdy smutnili pro změnu Norové. Šmicer tedy ví, co fungovalo a co ne. A účastníkům letošní baráže proto jednoznačně vzkazuje: Buďte tým!

Baráž je tak trochu speciální fotbalová disciplína. Na konci dlouhodobější kvalifikace se najednou všechno scukne do rozhodujících soubojů ve stylu kdo s koho. V takových soubojích se pak jistě hodí i každá zkušenost a rada. A vy v tom ohledu, věru, máte nač vzpomínat. Tak do toho!

Poprvé jsme ji hráli proti Belgii. A přinesla nám samozřejmě velké zklamání. Od finále Eura 1996 jsme to vlastně pořád v podobném složení táhli dál a tým se i průběžně vylepšoval. Na Euro 2000 jsme postoupili dokonce bez ztráty kytičky a mysleli jsme si, že takhle budeme pokračovat i v kvalifikaci další. Už jsme k tomu přistupovali trochu laxně a měli jsme za to, že ono už to nějak půjde samo. Navíc jsme všichni hráli ve velkých klubech. A byli jsme v hlavách prostě trošku nahoře. Trošku dost.

A ono to samo nešlo.

Ve skupině jsme začali trochu tápat, přišly tam bodové ztráty. Ale mysleli jsme si, že jsme zase všechno zlomili v náš prospěch, když jsme ve finiši kvalifikace nasypali šest gólů Bulharsku. Dali jsme si do hlav, že už je to zase fajn a že jsme zpátky v top formě. Jenže ono se to takhle snadno přepínat nedá, že si řekneš: A teď už to půjde. A ono to pak jde. Kdepak, nejde. Naopak ty dva roky, co jsme předtím v kvalifikaci prokravili, se potom v té baráži s Belgií projevily naplno, bohužel.

Co to znamená prokravili?

No… Že jsme měli špatnou disciplínu. Nehráli jsme na doraz, nebyli jsme úplně koncentrovaní. Nehráli jsme jako tým. Necítili jsme to tam. Jako že bychom hráli jeden za druhého. Bylo to uvnitř rozhádané. Pak to ještě vyvrcholilo vyhlášením bobříka mlčení. Odmítli jsme komunikovat s novináři a stáhli jsme se do sebe. Obrovská chyba. Pak jsme si to všechno vyříkali, ale to už bylo s odstupem.

Kdy a kde k tomu došlo?

To bylo v únoru 2002 na Kypru. Tým už tehdy převzal jako hlavní trenér Karel Brückner a měli jsme na Kypru takový vstupní kemp jako účastníci přípravného turnaje. Sešli jsme se tam s ním jako rada starších a tam jsme si tyhle nepříjemné věci vyříkali. Nicméně už bylo samozřejmě pozdě, tohle jsme si měli vyříkat už před tou baráží. Možná by to pomohlo. Teda… Určitě by to pomohlo.

Jaká témata jste si na tom Kypru vyříkávali?

Co jsme cítili v kabině. Že máme tendence se vzájemně pomlouvat a neříkat si věci do očí. Že jsme hledali chybu všude jinde, jen ne v sobě. A nepřiznávali jsme si, že děláme něco špatně. Mluvím teď samozřejmě o tom, jak jsme si zpětně uvědomovali, jak jsme se v průběhu té kvalifikace o MS 2002 chovali. A hledali jsme klíč k tomu, proč se to v Japonsku a v Koreji odehrálo bez nás. Mluvili jsme o tom tehdy s Karlem Brücknerem, ale i sami mezi sebou do očí. Bylo to správně, říct si to. Ale bylo to už pozdě.

Matně si vzpomínám, že se tehdy pracovalo i s tezí, jestli má kapitán Pavel Nedvěd na tým dobrý vliv. A řešila se snad i otázka, jestli ho z národního týmu nevyřadit.

Ne, tam šlo spíš o to, jestli má dál pokračovat jako kapitán. V podstatě se řešilo, jestli by mu neměli odebrat pásku jako teď Tomáši Součkovi. O žádném vyřazování hráčů z reprezentace se tam nemluvilo. Spíš naopak: jestli chtějí pokračovat oni, protože ta atmosféra byla tehdy blbá právě i mezi hráči. Netáhli jsme za jeden provaz a dívali se na sebe skrze prsty. Neříkám, že jsme si záviděli, nebo něco podobného. Ale někteří možná nebyli spokojeni s tím, jakou v týmu zastávají roli. Tohle si pak trenér Brückner ukočíroval opravdu výborně: U něj každý hráč věděl, na čem je, co má na hřišti dělat a jaká je přesně jeho role.

Celý rozhovor s Vladimírem Šmicerem najdete v březnovém vydání časopisu Hattrick, které je právě na trhu. Objednat si ho můžete i ZDE.

Hattrick v elektronické podobě