Dirigent Nagelsmann ladí nový orchestr

To je přístup! To je sebevědomí! Trenér německé fotbalové reprezentace Julian Nagelsmann vyrazil již měsíc před závěrečnými dvěma listopadovými zápasy kvalifikace o postup na mistrovství světa 2026 do jeho dějiště. Ano, od 20. října pobýval v USA, které hostí šampionát společně s Kanadou a Mexikem, aby hledal vhodné místo a ubytování pro svůj tým. A to přestože Němci nemají jistý postup ani do barážového play-off.

Dobrá, Nagelsmannova družina sice hraje v Lucembursku, u 97. týmu žebříčku FIFA, a 17. listopadu hostí v Lipsku Slovensko, s nímž v září prohrála v Bratislavě 0:2. Do noty jí hraje, že se nově nepočítá bilance ze vzájemných zápasů, ale celkové skóre. To mají Němci momentálně o dva góly lepší než Slováci při shodném zisku devíti bodů. Do bojů o přímý postup, který zaručí jen první místo ve skupině, ale i o březnovou baráž, hodlá promluvit i třetí Severní Irsko se šesti body. To se představí na Slovensku a končí doma s Lucemburskem.

Jaké je tedy situace u čtyřnásobných mistrů světa z let 1954, 1974, 1990 a 2014? Zvenčí vše vypadá docela stabilně: slušné výsledky, klidné tváře, žádné otevřené spory. Ale kdo naslouchá a sleduje pozorněji, cítí a vidí, že německá reprezentace pod vedením Juliana Nagelsmanna se stále hledá. Hledá svou identitu, automatismy, sebevědomí velké fotbalové země.

Nové sebevědomí – nebo pokus o něj

Od té doby, co Julian Nagelsmann na podzim 2023 přebral funkci po Hansi Flickovi, připomíná německý národní tým laboratoř. Trenér národního týmu, který k němu přišel ve svých 36 letech, buduje z rozpadlého mužstva po propadáku na MS 2022, tedy druhém vyřazení v základní skupině po sobě, jednotný celek. „Děláme pokroky, ale ještě před sebou máme dlouhou cestu,“ pravil Nagelsmann po ztuha vybojované výhře 1:0 v Severním Irsku. Ta věta, která zní střízlivě, však dokonale vystihuje aktuální rozpoložení.

Mezi nadějí a skepticismem, mezi oslavovaným představením 4:0 proti Lucembursku a vítězstvím na ostrově, leží přesně to, co Nagelsmanna tak zaměstnává: konstantnost. Emoce podle něj musí „přicházet zevnitř“, každý zápas je zkouškou charakteru. To ukázal i proti Severním Irům. Hráči chtějí, bojují, tlačí, ale hezký fotbal nepředvádějí. „Udělat z takového zápasu estetický zážitek je extrémně těžké,“ přiznává trenér.

Nálada: opatrný optimismus

V týmu panuje nálada, kterou lze nejlépe popsat jako „soustředěnou uvolněnost“. Hráči hovoří o jasné linii trenéra. „Jeho požadavky jsou vysoké, ale také nám dává pocit, že se můžeme fotbalem znovu bavit,“ prohodil po výhře nad Lucemburskem Leon Goretzka, záložník Bayernu Mnichov.

Nagelsmannova myšlenka je jasná: žádný strach, ale také žádná arogance. „Nejsme v situaci, kdy bychom mohli nějakého soupeře podceňovat,“ zdůraznil i před duelem v Lucembursku. Také tím se staví proti přílišnému sebeuspokojení, které Die Mannschaft, jak se reprezentaci v sousední zemi běžně říká, provází od mistrovství světa 2014. Po titulu v Brazílii však přišly krachy na následujících dvou šampionátech.

S nástupem dirigenta Nagelsmanna se stává tón jeho souboru pozitivnějším. Po letech falešnosti a strádání se zjevuje projekt, ve který lze věřit – i když jeho realizace je ještě trochu nejistá. Fanoušci to oceňují. Na stadionech opět panuje dobrá nálada, dresy se dobře prodávají, a dokonce i bulvární tisk se jeví neobvykle trpělivý.

Co funguje – a co ne

Takticky dává Nagelsmann týmu strukturu. Důraz klade na variabilní formaci 4-2-3-1, která se při držení míče rychle mění na 3-2-4-1. Joshua Kimmich, často pravý obránce, se při držení míče posouvá do středu hřiště. To má vytvořit početní převahu – funguje to proti hluboko bránícím soupeřům, ale otevírá to prostor na pravé straně.

„To je náš největší problém v kádru,“ přiznal Nagelsmann otevřeně. Mužstvu skutečně chybí klasičtí krajní obránci. Lukas Klostermann, Benjamin Henrichs, Robin Gosens – nikdo z nich se nedokázal trvale prosadit. Kimmich se tak stahuje dozadu, i když raději hraje ve středu. Nouzové řešení, které se stává trvalým.

Pozitivum je jinde: jsou to standardní situace. Dominanta asistenta a kumpána Sandra Wagnera před jeho letním odchodem k bundesligovému FC Augsburg. Varianty rohových kopů jsou díky němu promyšlenější a nacvičené, pohyb v pokutovém území lépe koordinovaný a zautomatizovaný. Proti Lucembursku vstřelili Němci gól na 1:0 po rohovém kopu, což byl pro tým dříve téměř neznámý pojem.

Problémem však zůstává kontrola hry. Když soupeř tlačí nebo brání hluboko, německému týmu často chybí trpělivost. „Musíme se naučit vyhrávat i ošklivé zápasy,“ tvrdil obránce Antonio Rüdiger, čímž se trefil do Nagelsmannovy filozofie. Krása až na druhém místě, počítá se efektivita.

Klíčoví hráči

Joshua Kimmich – emotivní kapitán

Jako kapitán spojuje trenéra s týmem. A také obráceně. Jeho role připomíná roli Toniho Kroose – jen je emotivnější, hlasitější, jeho přítomnost na hřišti zajišťuje klid. Když zápas ovládne hektika, nechává míč běžet a hledá Musialu, pokud není zraněný, nebo Wirtze, pokud není z formy.

Jamal Musiala & Florian Wirtz – kreativní osa

Dva Nagelsmannovy trumfy, ale bohužel jen do svých letošních výpadků. Dvaadvacetiletý ofenzivní záložník Musiala kurýruje těžké zranění pravého kotníku z letního mistrovství světa klubů. A doufá, věří, že se ještě v roce 2025 vrátí k soutěžnímu utkání za Bayern Mnichov. Nikomu z fotbalových expertů i nadšenců neuniká, že dribluje jako pouliční fotbalista kdesi z Jižní Ameriky, oceňují jeho lehkost pohybu a kouzelnické sklony s míčem.

Naopak stejně mladý Wirtz myslí jako hráč staré školy. Tu však zpestřuje esencí nového koření, nebojácností a netradičních řešení. Tedy až na start jeho působení v FC Liverpool. V něm se po letním přestupu za 125 milionů eur z Bayeru Leverkusen, kde roky krásně servíroval míče českému snajprovi Patriku Schickovi, trápí.

Přesto oba společně dodávají hře německé reprezentace nepředvídatelnost, tolik scházející po uplynulé desetiletí. „Díky nim máme zase radost ze sledování fotbalu,“ napsal deník Süddeutsche Zeitung.

Kai Havertz – neustále experimentovaný

Nagelsmann ho zkouší tu na levé straně, tu uprostřed, někdy i jako falešnou devítku. Někdy to funguje, někdy ne. Havertz zůstává záhadou tohoto týmu: technicky brilantní, ale kolísavý. V nejlepší formě může rozhodovat zápasy – v normální formě zůstává stínem sám sebe.

Trenér – mezi notebookem a vášní

Julian Nagelsmann rozděluje německou fotbalovou komunitu. Pro jedny je inovátorem, pro druhé taktickým nadšencem s příliš mnoha nápady. Nikdo mu neupírá, že tým emocionálně oživuje. Jeho tréninky jsou sice kratší než u předchůdců Flicka a Joachima Löwa, o to však intenzivnější a prošpikované technologiemi a novinkami. Videokonference, taktické porady, simulace zápasů – to je Nagelsmannova parketa. Zůstává perfekcionistou.

Ví však, že národní tým není klub. „Hráče vídám jen pár dní, takže je třeba dosáhnout maximálního výkonu v minimálním čase,“ vysvětloval v rozhovoru pro německou veřejnoprávní televizi ZDF. To se mu daří – ale zatím ne vždy, viz prohra 0:2 na Slovensku, kterou experti označují za nejhorší za poslední roky.

Jeho největší předností je komunikace. Hráči si pochvalují, že s nimi mluví „na rovinu“ a také že dává jasné pokyny. Po výhře v Belfastu působil spokojeně, ale ne euforicky: „Jsme stabilnější, ale ještě nejsme tam, kam chceme.“ Právě tato kombinace upřímnosti a nároků charakterizuje jeho práci.

Prostředí: staré rány, nová důvěra

Všechno souvisí se vším, praví staré přísloví. Německý fotbalový svaz, tedy jeho čelní funkcionáři, působí poprvé po několika letech spořádaněji. Osobnosti Rudi Völler (sportovní ředitel) a Andreas Rettig (výkonný ředitel pro sport) vnášejí klid nejen do jeho řad, ale i k národnímu mužstvu. Chaos z éry Flicka se zdá být zapomenut.

Völler, bývalý vyhlášený střelec, mistr světa z roku 1990, je emocionální hnací silou, symbolizuje změnu. „Chceme znovu vidět tým, na který bude Německo hrdé,“ říkává často. Ví proč.

I jindy kritická německá média jsou nyní shovívavější. Místo posměchu a cynismu se opět objevují titulky jako „Nový pocit sounáležitosti ve svazu“ nebo „Mladá touha po vítězství“. Úspěch, který stojí na vratkém základě, ale přesto existuje.

Problémy přetrvávají

Přes veškerý pokrok se stále dá sepsat seznam problémů a může být dost dlouhý:

Neřešená otázka pravého obránce.
Chybí fyzická přítomnost v útoku.
Chybí klasický střelec, „bombarďák“ typu Horsta Hrubesche (dominantní útočník přelomu 70. a 80. let minulého století; pozn.).
Závislost na Musialovi/Wirtzovi v kreativitě.
Nejistá otázka brankáře. Vrátí se Manuel Neuer? Vrátí se po zranění Marc-André ter Stegen? Vydrží forma pětatřicetiletému Oliveru Baumannovi?

Nagelsmann ten seznam čte každý den. „Máme mnoho dobrých hráčů, ale ještě nehrajeme jako sehraný tým,“ shrnul objktivně. Právě proto se nadcházející zápasy v Lucembursku a proti Slovensku jeví důležitější, než jsou na papíře. Nejen proto, že jde o kvalifikační body, ale také proto, že jde o důvěryhodnost projektu, který má Německo vrátit na vrchol.

Průběžná bilance: pokrok bez euforie

Holá čísla hovoří ve prospěch Nagelsmanna: průměr 1,89 bodu na zápas. Od nástupu do funkce 15 vítězství ve 27 zápasech, k tomu šest porážek. Solidní obrana, zvýšená gólová hrozba při standardních situacích. Ale čísla vyprávějí jen polovinu příběhu. Druhá polovina se odehrává v hlavách – tam, kde po letech zklamání opět roste trochu hrdosti. „Chci, aby každý pocítil, co to znamená hrát za Německo,“ burcoval Nagelsmann už po svém nástupu do funkce. Může to znít až pateticky, ale je to přesně to, co chybělo. V očích hráčů se opět zableskne, když zazní hymna. Nejedná se o taktický pokrok – jde o pokrok emocionální. A možná ten nejdůležitější ze všech.

Výhled: Co musí přijít

V posledních dvou kvalifikačních zápasech půjde kromě gólů, bodů a (očekávaných) vítězství z herního hlediska o to nejdůležitější – o stabilitu. Dá se očekávat, že Nagelsmann opět vsadí na osu Oliver Baumann, Antonio Rüdiger, Joshua Kimmich, Nick Woltemade. Záměrem, snad i snem, je složit před přípravou na mistrovství světa 2026 pevný základ – 15 až 16 hráčů, kteří spolu „naslepo“ fungují.

Cíl je jasný, směr k němu také, otázkou zůstává, jak dlouhá k němu povede cesta. Nakolik přímá, či nakolik klikatá. Až kromě duelu na Slovensku lze cítit, že Německo nabírá na respektu, hraje svým stylem, i když se nemusí všem líbit.

Zda z toho nakonec bude úspěšný příběh, závisí méně na systémech než na vůli být opět tím, čím kdysi: týmem, se kterým nikdo nehraje rád.

Taktická evoluce – od chaosu ke kontrole

Julian Nagelsmann od svého nástupu nedělá revoluci, nemění až tak zcela německý herní systém, ale krok za krokem se ho pokouší ukotvit. Po letech Flickova hurá fotbalu se opět zaměřuje na kontrolu před kreativitou – aniž přitom omezuje ofenzivu. Zápasy začíná s jedním klasickým hrotovým útočníkem, avšak za výrazné podpory ofenzivních pomocníků. Těch i přibývá s blížícím se závěrečným hvizdem.

Cíl: vytvářet prostory, ne je vynucovat. Tam, kde dříve dominovaly hektické přihrávky, nyní tým hledá inteligentní řešení. Tak, jak je Nagelsmann kreslí na tabuli při poradách: krátké trojúhelníky, rychlé posunutí, zisk míče po jeho ztrátě.

Ale: vše je zatím křehké. Jakmile soupeř začne brzy napadat, procesy se zastaví. Trenér to ví. „Musíme se naučit řešit tlakové situace hrou, ne dlouhými míči,“ přiznal po zápase v Severním Irsku. Právě to odlišuje dobrý tým od toho velmi dobrého.

Nagelsmannova odvaha neustále testovat nové pozice však někdy způsobuje i zmatek. Kai Havertz vlevo, pak uprostřed; Wirtz někdy na pozici deset, jindy na kraji. Chce flexibilitu, ale ta vyžaduje automatismus. Do mistrovství světa v roce 2026 je to největší úkol: najít rovnováhu mezi kreativitou a jasností.

Psychologie a styl vedení – znovuobjevení „my“

Největší změna se neodehrává na trávníku, ale v hlavách. Kdysi chladný svět německého fotbalu najednou působí lidsky. Nagelsmann se svými hráči nemluví jako lektor, ale jako starší bratr. „Říkám jim, co si myslím – upřímně, ale vždy tak, aby se mohli zlepšovat,“ popisoval kouč v rozhovoru pro německou rozhlasovou a televizní stanici ARD.

Jeho krédo zní: blízkost místo odstupu. Po každém tréninku si jednotlivé hráče zavolá na krátký rozhovor, zeptá se jich, jak se cítí a co potřebují. Pro profesionály, kteří znají přípravu s trenérskými monology, je to novinka.

Emocionalita pro něj není riziko, ale nástroj. Když v kabině zvýší hlas, pak záměrně – nikdy z afektu. „Má dobrý cit pro to, kdy je třeba zapálit oheň a kdy zachovat klid,“ pověděl obránce Realu Madrid Antonio Rüdiger. Tato kombinace funguje.

Mění se i hierarchie. Místo klasických mluvčích jsou pro každou část týmu „mini kapitáni“ – Kimmich jako myslitel, Rüdiger jako hnací síla, Musiala jako kreativní hlas. To přenáší odpovědnost dolů. „Chci, aby sami hráči nacházeli řešení,“ říká Nagelsmann.

To, co někteří označují za slabost – tedy mladý trenér s přílišnou blízkostí (k hráčům) – je jeho silnou stránkou. Trefa do černého pro generaci, která chce profesionalitu bez patosu. A právě to pomalu znovu formuje tým, který se chápe jako tým, nikoli jako shluk jednotlivých hráčů.

Hlasy, kritika a veřejné mínění

Veřejnost pozorně sleduje – a tentokrát soudí s překvapivou mírností. Po neúspěších na mistrovstvích světa v letech 2018 a 2022 se vztah mezi fanoušky a hráči i trenérem Löwem hroutí. Podpora klesá, na domácí utkání nebývá vyprodáno. Nyní se opět rozvíjí něco jako sympatie.

Bývalý kapitán německé reprezentace Philipp Lahm chválí Nagelsmannovu „jasnou řeč a odvahu ke změnám“. Bastian Schweinsteiger jakožto expert ARD mluví o „skutečném týmovém duchu, jaký jsme dlouho neviděli“. I kritické hlasy z médií, například deník Frankfurter Allgemeine Zeitung, uznává „herní linii, která je sice ještě nejistá, ale konečně zase existuje“.

Samozřejmě zůstává skepse. Redakce „t-online“ po těsném vítězství nad Severním Irskem vyrukovala s otázkou: „Má Německo opravdu opět svůj rukopis, nebo jen štěstí?“ Ale i tato pochybnost dnes zní méně destruktivně než dříve.

Na sociálních médiích se diskutuje, ale se zájmem, nikoli se škodolibostí. Fanoušci chválí řeč těla, vážnost, společné oslavy po gólech. V jednom z komentářů na síti na X (dříve Twitter) stojí: „Je vidět, že mají zase chuť.“

I mezinárodní ohlas je příznivý. Britská média chválí Nagelsmannovu modernost, francouzští komentátoři vidí v Německu „tým, který se poučil ze svých krizí“.

Výhled a prognóza – dlouhá cesta na špici

Kvalifikace ještě není ani u konce, ale pohled Němců sahá již mnohem dál. Nejen do Ameriky na MS. Pro Nagelsmanna nyní začíná fáze zdokonalování. Do léta 2026 chce pevně zakotvit automatismy, posílit mentalitu a odvahu nebát se netradičních řešení herních situací. Prostě přelstít soupeře, ne ho jen uběhat.

Interně se již pracuje na nové generaci. Na listinu reprezentantů přibývají jména mladých jako Maximilian Beier, Aleksandar Pavlovic, Karim Adeyemi či brankáře Noaha Atubolu z Freiburgu. Mají přinést čerstvou krev a oživí konkurenční boj. „Nesmíme si dovolit odpočívat,“ burcoval Nagelsmann, ale zároveň varoval: „Jinak se ocitneme tam, kde jsme už jednou byli.“

Co je realistické? Návrat na světovou špičku. Snad, ale není to samozřejmost. Španělsko a Francie jsou takticky stabilnější, Anglie fyzicky silnější. Ale Německo opět nachází směr a myšlenku.

V kabině reprezentace vždy visí věta:

„Talent vyhrává zápasy, přístup vyhrává turnaje.“

Autor: Julian Nagelsmann.

Je to víc než jen rčení – je to program. Mužstvo chce být znovu oblíbené, ale především znovu postrachem. Pokud se to podaří, za dva roky se možná nebude mluvit jen o pokroku, ale znovu o euforii.

Do té doby se počítá každý krok, každý trénink, každý zápas. Německo ještě není na úrovni těch nejlepší, viz dvě porážky v červnovém Final 4 Ligy národů – s Portugalskem 1:2 a s Francií 0:2. Ale věří, funkcionáři, hráči i fanoušci, že míří tam, kam patří – nebo spíš kam patřívalo: mezi nejlepší na světě.

Německá reprezentace již nestojí na kraji propasti, ale ještě není na vrcholu. Šplhá nahoru – pomalu, s námahou, hledá cestu. Julian Nagelsmann, narozený v podhůří Alp, je při tom horským průvodcem, který jasně vidí cíl, ale ví, že ne každý krok bude úspěšný.

Přímý postup Německa na MS 2026 zajistí:

Dvě vítězství nad Lucemburskem a Slovenskem
Výhra v Lucembursku a remíza se Slovenskem, pokud Slováci nedoženou rozdíl ve skóre vysokou výhrou nad Severním Irskem
Výhra v Lucembursku i prohra se Slovenskem, pokud Severní Irsko vyhraje své zápasy na Slovensku a s Lucemburskem, ale zároveň nedožene rozdíl ve skóre s Německem nebo pokud Severní Irsko nevyhraje nad Lucemburskem
Remíza v Lucembursku a vítězství nad Slovenskem
Dvě remízy s Lucemburskem a Slovenskem, pokud Slovensko nevyhraje nad Severním Irskem a Severní Irsko nevyhraje oba zápasy se Slovenskem a Lucemburskem
I porážka v Lucembursku a vítězství proti Slovensku, pokud Severní Irsko nezíská šest bodů nebo Slovensko nevyhraje nad Severním Irskem, záleží i na rozdílu skóre
I prohra v Lucembursku a remíza se Slovenskem, pokud Severní Irsko vyhraje nad Slovenskem, získá maximálně jeden bod proti Lucembursku a bude mít horší skóre než Německo. I proti Slovensku, které má stejný počet bodů, musí mít Německo lepší skóre.

Text: Vít Chalupa, foto: Profimedia