Tomáš Linka: Světlice dělají z fotbalu cirkus

Bravurní hráč na foukací harmoniku a zpěvák legendárních skupin Greenhorns a Fešáci Tomáš Linka zanechal stopu na třiceti šesti albech a v knize Paní má se má, což je i název jeho největšího hitu. Ve sportu se Tomáš (jazzman Rudy Linka je jeho bratranec) věnoval lecčemu. Šermoval, hrál hokej, tenis, ping pong, volejbal a jako každý správný kluk i fotbal. Levého obránce. Sice ne závodně, ale od začátku za mužstvo Fešáků a šest let také za Amforu, s níž se zúčastnil i dvou zahraničních zájezdů. Vstřelil i pár gólů. Nejvíc si prý ale pamatuje ty vlastní.

Žijete zdravě?

Nikdy jsem nekouřil a už ani s alkoholem to nepřeháním. Pivo si dám, ale panáky spíš ne, protože mi pak druhý den žena vyčítá, co všechno jsem vykládal, a já si z toho nic nepamatuju.

Váš kolega a kamarád Michal Tučný se naopak nešetřil.

Máte pravdu, ale člověk se na něj nemohl zlobit. Když si trochu přihnul, byla s ním o to větší sranda. V roce 1980 jsme koupili v Hošticích chalupu a jezdili tam každý léto. Dohodil mi ji právě Michal, který tam bydlel.

Proč jste se později odtud odstěhovali?

Dcery se usadily v Praze a mě už unavovalo jezdit na kšefty sto dvacet kiláků. Kromě toho jsme si řekli, že jednou budeme potřebovat zavézt k doktorovi nebo nakoupit, tak jsme Hoštice prodali a našel jsem v Horoušanech u Prahy za cenu naší bývalý chalupy barák.

Jak se vám tam bydlí?

Moje žena Dáša mi už po měsíci řekla, že si tam jednou zlomí nohu a že tam být nechce, protože se člověk musel do ložnice a do koupelny drápat po schodech. A pak jsem zjistil, že padesát metrů od nás je k mání pozemek. Tak jsme ho koupili a postavili na něm dům, kde žijeme s mladší dcerou Kateřinou a jejími dvěma kluky. Sebastianovi je dvacet a Nicolasovi dvanáct let. Kačenka jezdí pracovat do školní družiny.

Co dělá druhá dcera?

Bára je produkční ve Filharmonickému sboru a žije s rodinou v Úvalech, což je od nás jen kousíček. Má dcery Anežku (27), která už je vdaná a Kačenku (18).

Osvědčil jste se jako „hlídací“ dědeček?

Když jsme žili v Hošticích, tak tam s námi byly děti celý prázdniny, ale vychovávací typ nejsem. V době, kdy byly naše holky malý, jsem byl věčně v trapu. Manželka je zlatá. Já se do žádných domácích prací nemontuju. Když jsme se brali, řekl jsem jí, že budu vydělávat peníze a ona bude dělat to ostatní. Souhlasila. Letos jsme oslavili dvaapadesátý výročí svatby.

Ale povídejme si o sportu. Jakému jste se věnoval?

S Fešáky a v Amfoře jsem hrával fotbal. A když jsme žili v Hošticích, tak tenis. V Horoušanech je taky kurt, ale nějak už jsem se k tomu nepřinutil. Naposledy jsem chodil na ping pong, jenže tam místo něj zřídili šipky. Moje žena nikdy moc nesportovala.

Na fotbal vás vzal poprvé tatínek?

Už jako malýho kluka mě brával na Spartu. Na fotbal i na hokej. Spartu jsem prostě zdědil. Ale nelituju toho. Moje dvě dcery jsou taky sparťanky a už to přenesly i na vnuka.

Chodíval jste někdy do kotle?

Jasně. I na hokej. Ještě na starý zimák.

Jaká je vaše nejstarší fotbalová vzpomínka?

Podle mě se nejhezčí fotbal hrál v době Kvašňáka a Maška. Tehdy jsme na něj chodili rádi, protože bylo, na co se koukat. Když dnes sleduju německou a francouzskou ligu, eventuálně mistrovství Evropy, tak mám pocit, že jde fotbal do háje. Hlavně mě vadí fauly. To, co se dneska děje při rohu, je masakr. Vinou rozhodčích, kteří tak surovou hru připustili. Něco takovýho dříve nebylo. Proto říkám, že se na to nedá koukat. Sice se zlepšily dresy, kopačky a míče, který lítají skoro za roh, ale krása hry se vytratila.

Máte nějaký nápad, jak to zlepšit?

Zavedl bych čistý čas. Jako v hokeji. Pak by se nezdržovalo a na konci neprodlužovalo. Bylo by to logický a nikomu by to neublížilo. Třeba si to přečte někdo nahoře, komu se ten nápad zalíbí.

Co by se dalo ještě zlepšit?

Mělo by se jasně určit, co je, a co není ruka. Dřív se nezkoumalo, jestli je nastřelená, nebo jestli ji měl hráč u těla. Prostě to byla ruka! Dneska se rozhodčí dlouze koukají na VAR, hráč dá gól a neví, jestli se má nebo nemá radovat, protože netuší, jestli ho uznají. Zdržuje to hru a lidi se nudí. A když je to pětkrát za zápas, je to k nepřežití.

Hrával jste fotbálek odmalička?

Za učiliště jsem hrál fotbal i hokej, ping pong, volejbal a později jsem začal hrát za Fešáky. V Amfoře, za kterou jsem nastupoval šest let, jsem se potkal i se špičkovými hráči. Přivedl mě tam Petr Novotný. Tehdy platilo, že hráč Amfory může jednou za rok někoho nabídnout.

Petr Novotný fotbalové mužstvo Fešáků dokonce založil.

Petr byl hodně agilní, staral se o naši propagaci a velice miloval fotbal. Mužstvo Fešáků tenkrát posílili a doplnili bývalí hráči Bohemky a Ústí nad Labem, protože nás v té době zastupovala ústecká umělecká agentura.

Zúčastnil jste se v Amfoře nějakých zahraničních zájezdů?

Dvakrát jsem byl v Rakousku. Vzpomínám si, jak tam lidi uznávali Frantu Veselýho, který hrál v Rapidu a ve Zwettlu, takže to měl z Prahy kousek.

Hrál jste někdy něco závodně?

Dělal jsem hodně sportů. V Praze jsem šermoval za Baník Riegel. Volejbal jsem hrál závodě. Hokej jsem chytal za učiliště v Horní Bříze. Akorát byl problém, že jsem jako levák potřeboval pravou lapačku a ta nebyla nikde k mání, tak jsem si bral dvě vyrážečky. Na leváky se tenkrát nemyslelo. Kdysi jsem si koupil škrabku pro praváky a musel jsem se naučit škrábat brambory od sebe. Až později se začaly dělat oboustranný.

Který sport vás bavil nejvíc?

Volejbal. To byl takový čistý sport, kde se nedalo faulovat. Když jsem byl v Plzni, hrál jsem za Sokol Bílá Hora. K stáru mě bavil tenis. Pak už jsem ho zúžil jen na čtyřhru. Moc se člověk nenaběhal a byla přitom i legrace. Ten už ale kvůli kyčlím nehraju.

Měl jste někdy nějaký sportovní úraz?

Když jsem studoval v Plzni, tak mi při doskoku prasklo v koleně a pak jsem měl šest neděl zasádrovanou celou nohu a s tou gypsovou nohou jsem šel do kina. Koupil jsem si lístek na místo úplně na kraji pravé řady a nohu jsem vystrčil do uličky. Pak zhasli, někdo přišel pozdě, přes moji nohu upadl a skončil až v plátně. Ale nikdy jsem neměl nic zlomenýho. Až nedávno se začala hlásit artróza, tak mi postupně vyměnili levý koleno a obě kyčle. Oči mám taky „umělý“ a ucho jakbysmet.

Pokud si pamatuju, hrál jste levého obránce.

Jo, měl jsem dres s číslem dvě.

Dával jste góly?

Pár jsem jich dal. Ale spíš si pamatuju na vlastní. Na ty jsem byl mistr (smích).

Brával jste s sebou na zápasy manželku a děti?

Když byly holky malý, tak s námi občas jezdily a fandily. Manželka taky. Ta dokonce nastupovala ve Fešácích i v Amfoře za mužstvo manželek hráčů, které hrály vždycky předzápas. To byla sranda.

Přiznal byste gól rukou?

Fakt nevím, jak bych se zachoval. Záleželo by na tom, jak by to byl důležitý zápas a jestli by chtivost po úspěchu vyhrála nad ctí. Nevím.

Prožíváte i zápasy národního mužstva?

Samozřejmě. Když hrajeme na mistrovství Evropy, sejdeme se v hospodě a máme na sobě český dresy. V kolektivu prožiju fandění líp, než kdybych se díval doma sám.

Zapojujete se při fandění do mexických vln a klubových pokřiků?

Pochopitelně. To vás strhne. Nechci být sólista. Hospodský fandění je fajnový. Chodím k nám do Horoušan. Anebo zavolám sousedovi, který má obrazovku přes celou stěnu, vezmu pár lahváčů a koukáme se spolu. To dělám poslední dobou častěji. Abych nebyl doma sám. Izolovanej.

Pohádal jste se někdy s někým kvůli fotbalu?

Každý týden se s někým pohádám. Slávistů je poslední dobou strašně moc (smích). Ale jinak jsem v podstatě nekonfliktní. Nikdy se nepohádáme do krve.

A na hřišti se soupeřem?

Dokázalo mě naštvat, když mě někdo sejmul a rozhodčí se díval schválně jinam. Pamatuju se, jak jsme hráli na Kladně a tam mě několikrát osolil takový kudrnatý bazilišek. Dodnes si pamatuju, jak se jmenoval, ale ostudu mu po letech dělat nebudu. Tak jsem ho tehdy aspoň poslal někam.

Chodíte ještě dnes na Spartu?

Občas nám se sousedem, taky velkým sparťanem, rupne v kouli a koupíme si lístek na nějaké ligové utkání. Samozřejmě, že už ne do kotle. Vždyť bych ani nedal dohromady sparťanskou hymnu Povstaň, kdo jsi sparťanem. Víc si nevybavím. Kotel už není pro nás. Pěkně na tribunu.

Požádal vás někdy někdo, abyste napsal fotbalovou hymnu?

Nepožádal, i když bych ji rád složil. Jednou jsem ji dokonce napsal, pochopitelně sparťanskou, a dodnes ji mám někde schovanou. Jestli se někdo ozve, určitě ji najdu (úsměv).

Patří k fotbalu světlice?

Já si myslím, že ne. Světlice dělají z fotbalu cirkus a jejich používání mužstvu spíš ubližuje. Nejde jen o pokuty, které je pak klub nucen zaplatit, ale snižuje se tím i jeho reputace. Stejně to vidím s házením předmětů na hřiště.

Máte ve Spartě nějakého oblíbence?

Birmančevič je posila, která se Tomáši Rosickému povedla.

A co se vám nelíbí?

Když přestoupil Stanciu ze Sparty do Slavie, jak Spartu slovně napadal. To by se dřív nestalo a myslím, že je to spojené s dobou, kdy se každý myslí, že si může dělat, co chce.

Je nutné, abychom měli trenéry ze zahraničí?

Když vystřídáte tři zdejší trenéry, protože nejsou dobrý, tak sáhnete po někom zvenčí. Já osobně jsem přesvědčen, že tady dobří trenéři jsou, ale Priske je pro Spartu přínosem.

Kde má podle vás Sparta slabinu?

Vepředu je to dobrý, ale vzadu občas dělají obránci strašný kiksy. Ani brankář Vindahl není moc jistej. Předvede dva dobrý zákroky, a pak zaviní gól.

Měl jste někdy podezření, že zápas, na který jste koukal, nebyl úplně čistý?

Někdy jsem takový pocit měl, a dokonce to tak někdy asi i bylo. Prachy lítají nejenom v našem fotbale. I ve světovým. Podívejte se na Platiniho. Dokud nenastoupí roboti, tak to bude furt. Ale na roboty bych se koukat určitě nešel. Naštěstí ještě existujou sporty, ve kterých se švindlovat nedá. Třeba rychlostní kanoistika. Kdo přetne cílovou čáru první, je vítěz. A šmytec. Ve fotbale se s tím dá „čarovat“.

Co byste ještě chtěl ve fotbale zažít?

Aby se vrátil tam, kde býval před lety. Aby byl férovější a nedocházelo k neustálým osobním fyzickým kontaktům. Dnešní fotbal bych přirovnal k soutěžím krásy, kde mám pocit, že jde o krásu až na posledním místě. Stejně, jako ve fotbalu už nejde tolik o samotný fotbal.

Každopádně přejeme 6. února 2026 Tomášovi všechno nejlepší k jeho osmdesátinám.

Text: Vašek Vašák, foto: se svolením Tomáše Linky a Vašek Vašák