Lepší Haaland & jediný omyl Brightonu
Haaland, Ødegaard, Højlund, Isak, Elanga… Na severu asi něco dělají hodně dobře a důkazem toho je šestadvacetiletý hroťák s aktuálně největším gólovým apetitem na světě. V čem tkví švédské kouzlo, kdo je Viktor Gyökeres, proč se mu přezdívá „jediný omyl Brightonu“ a kam v létě asi zamíří?
Každý, kdo alespoň jedním přivřeným okem občas sleduje fotbal, si v posledních letech musel všimnout, že na severu Evropy asi něco dělají dobře. Zatímco Češi jsou na soupiskách celků hrajících anglickou Premier League jen čtyři, Norů je šest, Švédů devět – stejně jako Italů – a Dánů šestnáct – víc než Němců, Skotů, Belgičanů nebo Argentinců. Jen šest zemí včetně Anglie tak má v nejlepší soutěži světa větší zastoupení než Dánsko, a to jsou v Brentfordu, vedeném dánským koučem Thomasem Frankem, „jen“ tři borci.
Říct ale o severském fotbale, že jde nahoru, by k němu bylo trochu neuctivé. Severský fotbal už prostě nahoře JE! A to nejen s ohledem na to, co v Anglii dlouhodobě předvádějí Norové Erling Haaland s Martinem Ødegaardem nebo Švéd Alexander Isak. Kdysi slavný Nottingham aktuálně táhne k nečekanému úspěchu rámovanému postupem do Ligy mistrů jiný Švéd Anthony Elanga. Manchester United má spasit dvaadvacetiletý dánský mladík Rasmus Højlund, zatímco jeho stejně starý krajan Mika Biereth letos ve francouzské Ligue 1 zlomil Zlatanův „švédský“ rekord v tom, jak rychle nastřílel deset gólů, díky tomu, že jako první hráč po 70 letech nasázel v úvodních sedmi zápasech tři hattricky.
V minulé sezoně zase jen o jeden gól nedosáhl na Pichichi (cenu pro nejlepšího střelce španělské La Ligy) norský snajpr Alexander Sørloth, jenž v dresu Villarrealu přestřílel i Lewandowského s Bellinghamem, a podobné zjevení viděla i italská Serie A, kde nenápadný Islanďan Albert Gudmundsson z průměrného Janova přestřílel Lukaka, Dybalu i Kvaratskheliu. Nor Jorgen Strand Larsen letos vystřílel zachránu Wolverhamptonu mezi anglickou elitou a Chelsea v semifinále Konferenční ligy vyzval klub, o kterém jste nejspíš dosud nikdy neslyšeli –, švédský Djurgarden vedený finským koučem, v jehož sedmadvacetičlenném kádru jsou jen tři „neseveřané“.
Profil na livesportu? To jste ještě neviděli!
Tomu všemu se ale naprosto vymyká brzy sedmadvacetiletý švédský hroťák Viktor Gyökeres ze Sportingu, jenž v 53 zápasech této sezony nasázel neuvěřitelných 57 gólů.
Že je to suverénně nejvíc v celé fotbalově vyspělé Evropě, vás asi nepřekvapí, ale fascinující je i kontext těch čísel. Druhý Lewandowski má o patnáct zásahů méně a následující superstřelci jako Salah, Kane nebo Mbappé jsou zhruba na šedesáti procentech Gyökeresova výkonu. Něco, co jste ještě nikdy neviděli, spatříte i když si otevřete Švédův profil na Livesportu. Z posledních devíti zápasů má hned osmkrát „modrou“ známku, která říká, že byl nejlépe hodnoceným hráčem na hřišti. To se ani Salahovi – nejproduktivnějšímu hráči Premier League – v této sezoně nepovedlo víc než dvakrát v řadě.
Takže, co že se to ve Švédsku děje? Mají systém. Mezi lety 2010 a 2015 zavedli celou řadu reforem a koncepčních opatření a teď jen sklízí ovoce. Do třinácti let třeba vůbec nepočítají body do tabulek a nikoho nesmí vyhodit z mančaftu pro nekvalitu, protože ve třinácti prostě nepoznáte, kdo „na to má a kdo ne.“ Zeptejte se Tomáše Součka. Reklamy se slogany jako „Late bloomers are champions“ (ve volném překladu něco jako „Ti, kteří rozkvetou později, to dotáhnou nejdál“) potkáte v televizi, novinách i na webech. Platí je vláda a zobrazují sportovce, u kterých to ještě v dorostu rozhodně nevypadalo na bundesligu, NHL nebo zlato z olympijských her. Třeba Emila Forsberga z Lipska, Henrika Lundqvista z NY Rangers nebo sjezdového lyžaře André Myhrera. Budete se divit, ale prokazatelně to vede k nižší odpadovosti mladých sportovců.
V roce 2010 také švédské ministerstvo školství ve spolupráci s tamním olympijským výborem přidalo hodiny tělocviku (v průměru na tři dny v týdnu) a začalo motivovat sportovní kluby k oddalování specializací na konkrétní sport až do čtrnácti až šestnácti let a ke vzájemné spolupráci. Například ke skládání rozvrhů tak, aby fotbalové tréninky byly třeba v úterý a ve středu, hokejové v pondělí a ve čtvrtek a gymnastické či atletické o víkendu. Třeba Dejan Kulusevski díky tomu dlouho hrál kromě fotbalu i basket a říká, že z toho těží dodnes. Vidění hry, rozsah pohybu, dynamika a síla, to všechno v různých sportech zlepšujete úplně jinak. A jednoho dne vás to může vynést třeba do Tottenhamu.
Ve Švédsku je dnes zkrátka úplně normální, že desetileté dítě hraje v týdnu fotbal, v zimě lyžuje a do toho chodí na gymnastiku. A kluby se nesnaží si ho přetahovat, ale vycházejí si vstříc.
Mondo Duplantis, Fridolina Rolfö a další švédské zázraky
Zároveň v roce 2010 začali ve Švédsku budovat sportovní gymnázia, kde děti pod vedením profesionálních trenérů cvičí a sportují každý den. Ostatně každý, kdo ve Švédsku přijde do kontaktu s mládeží, musí mít licenci a pedagogický základ nejen proto, aby kloučka, který „jako poslední“ zkusil kličku, nechytil pod krkem, ale aby s ním uměl doopravdy mluvit a rozvíjet ho i po osobnostní stránce. Výsledkem jsou kromě zmíněných fotbalistů třeba i jeden z nejlepších ženských fotbalových týmů na světě vedený barcelonskou superstar Fridolinou Rolfö, úžasná líheň hokejových talentů nebo individuální fenomény jako výškař Mondo Duplantis či plavkyně Sarah Sjöströmová
A ještě jedna věc by rozhodně neměla zapadnout: „Sportovní banky“. V roce 2013 začaly ve Švédsku fungovat jakési „knihovny“, kam kluby, firmy, sponzoři nebo bývalí sportovci dávají nové i použité sportovní vybavení a děti si je mohou „na kartičku” půjčit až na čtrnáct dní, aby si zkusily, jestli je sport bude bavit a jak jim půjde, než si koupí nové kopačky, betony nebo raketu. Můžete namítnout, že Švédové mají socialismus v DNA nebo že se jim přehnaná inkluze vymyká z rukou. Ostatně americký podvodník Frank Abagnale, kterého můžete znát z filmu Chyť mě, když to dokážeš s Leonardem DiCapriem, si už v sedmdesátých letech pochvaloval, že švédské vězení je hezčí než americké čtyřhvězdičkové hotely a krok automobilky Volvo, která dala svůj patent na tříbodový bezpečnostní pás zdarma celému světu, taky jen tak někdo nepochopí, ale efektivita sportovních opatření se Švédům upřít nedá.
Podle průzkumu Eurobarometr z roku 2022, který zkoumal frekvenci sportování, jsou fyzicky nejaktivnějším národem v Evropě a podle World Happiness Reportu z roku 2024 pak i čtvrtým nejšťastnějším národem na celém světě.
Když se všechny tyhle změny začaly ve Švédsku dít, bylo Viktoru Gyökeresovi – rodákovi ze Stockholmu – jedenáct a kopal na křídle v místním IFK Aspudden-Tellus. Ve čtrnácti ho podepsal IF Brommapojkarna, za který tehdy hrál i Kulusevski a kde si trenéři (s profi licencí) všimli, že s jeho fyzickými parametry mu bude líp na hrotu, a postupně ho transformovali na čistokrevnou devítku. V šestnácti už hrál za béčko a v sedmnácti za áčko, kterému o dva roky později vystřílel postup do nejvyšší švédské soutěže. V červenci si odskočil na EURO devatenáctek, kde dal tři ze čtyř švédských gólů, což překvapivě stačilo na zlatou kopačku, a v posledním kole sezony 2017 korunoval postup hattrickem. Při střídání se dočkal bouřlivých ovací celého stadionu. „Jeden z největších momentů v historii klubu,“ glosoval onen den skaut David Eklund, jenž už tou dobou věděl o přestupu do anglického Brightonu – klubu vyhlášeném prvotřídním skautingem, který v zásadě nedělá omyly – za pouhý jeden milion eur.
Mimochodem ve stejném přestupním okně Brighton tehdy přivedl i Aleše Matějů, za kterého poslal do Plzně dvouapůlnásobek toho, co do Brommapojkarny za Gyökerese.
Když se hraje na body. Proč to nevyšlo v brightonu?
Nabízí se tedy otázka, proč si v Brightonu během tří a půl let nikdo nevšiml, s jakým diamantem tam mají co dočinění a po třech solidních sezonách ho bez jediného startu v Premier League pustili do Coventry za směšný milion liber. Zvlášť, když se z klubu ozývalo, že „se vyvíjí opravdu výborně, na svůj věk má vynikající fyzické předpoklady…“, v první sezoně za třiadvacítku se v devíti zápasech trefil sedmkrát a minimálně stejně dal i v následující sezoně. Odpověď je úplně jednoduchá a vlastně tak trochu podtrhuje důležitost toho, jak tehdy ve Švédsku dětem zrušili tabulky. Brighton byl totiž tou dobou v Premier League nestabilizovaným nováčkem. Sezonu před tím skončil patnáctý, v první Gyökeresově sezoně sedmnáctý a pak zase patnáctý a šestnáctý. Doslova existenčně potřeboval každý bod, a přivedl si proto drahé osvědčené střelce jako Alirezu Jahanbakhshe, Neala Maupaye nebo Dannyho Welbecka. Na zkoušení mladíčků za milion na hrotu zkrátka nebyl prostor, a když už, tak ho zaplnila největší naděje mládežnické akademie Aaron Connolly, kterému to tehdy za třiadvacítku pálilo o dost víc než stejně starému Švédovi.
Gyökeresovi taky neseděl styl kouče Grahama Pottera, jenž do Brightonu přišel krátce po něm, založený na držení míče, nedařilo se mu ale ani na hostování, a do toho všeho ještě dostal těžký covid. Až kouč Coventry Mark Robins „to“ v něm pak všechno viděl. „Je opravdu jedinečný, takových hráčů na světě moc není. Je k nezaplacení,“ básnil o něm po půlročním hostování, které se přitom řečí čísel mladému Švédovi vlastně vůbec nepovedlo. Dal jen tři góly.
V létě pak asi ani sám kouč nemohl uvěřit, že „jedinečný borec k nezaplacení“ vyšel klubovou kasu na pouhý milion liber. Zvlášť když se Brighton přesně v té době začal profilovat jako úspěšný startupový investor. Bena Whitea, kterého získal zadarmo ze Southamptonu, právě střelil Arsenalu za šedesát milionů eur, a Dana Burna prodal do Newcastlu za pětinásobek „vstupní investice“. Pak už jen vydělával na dalších a dalších. Na Trossardovi, Mac Allisterovi, Cucurellovi, Bissoumovi, Caicedovi, Sánchezovi… Za tři sezony pět miliard korun v zisku a na tom aktuálně nejžádanějším hráči v Evropě přitom nevydělal ani cent. S nadsázkou se dnes proto o Gyökeresovi občas mluví jako o jediném omylu v novodobé historii Brightonu.
Právě na něm to pak Robins v Coventry celé postavil a postupně z toho bylo 18+5 a 22+10 ve dvou sezonách. Švédského zabijáka pak už ale v druhé anglické nemohl nikdo udržet. Sporting Lisabon, tehdy ještě vedený Rúbenem Amorimem, za něj vysázel na dřevo čtyřiadvacet milionů eur a malá švédská pohádka tím dostala celoevropské publikum.
Trochu lepší verze Haalanda. Kam s ním v létě?
V Portugalsku to Gyökeresovi chutnalo už od samého začátku, co zápas, to gól. Po necelých dvou sezonách má v dresu Leões na kontě 91 gólů v 97 zápasech a ztrácí jen dvě branky na druhé místo mezi nejlepšími střelci v historii klubu za legendárním Liedsonem, jenž ve Sportingu strávil osm let. V podstatě každý jeho zápas byl famózním individuálním představením, ale přesto nad všemi vysoko ční jeden večer. Večer, kdy Rafael van der Vaart řekl v předzápasovém studiu Ziggo Sport, že „to zní možná trochu bláznivě, ale myslím, že Gyökeres je tak trochu lepší verzí Erlinga Haalanda. Haaland je samozřejmě neuvěřitelný, ale Gyökeres má něco navíc,“ vyprávěla tehdy nizozemská legenda, zatímco se oba seveřané rozcvičovali před vzájemný zápasem v Lize mistrů, který skončil vítězstvím Sportingu 4:1 a Gyökeresovým hattrickem. Haaland? Nic.
Od té doby neuplyne den, aby se nespekulovalo o tom, který slavný klub Gyökeres v létě posílí. Sám si prý myslí na Real Madrid, ale ostrovní média už ho viděla v Manchesteru United, kde by obnovil spolupráci s koučem Amorimem, ale i v Chelsea, Liverpoolu i Arsenalu, kde by se zase znovu setkal s Leandrem Trossardem.
Právě klub ze severního Londýna, kterému letos znovu unikne mistrovský titul hlavně proto, že pořád nemá vyřešenou pozici čistokrevného hroťáka, má prý na léto připravených 300 milionů liber a seznam sedmi vysněných posil v čele se švédským střelcem. Posledním střípkem do jinak téměř dokonale poskládané mozaiky, která může v případě, že všechno dopadne tak, jak Mikel Arteta doufá, potvrdit zmíněný švédský slogan. Že „Late bloomers“ jsou skutečně šampioni.
Text: Tomáš Benda, foto: Profimedia