Zpěvák Vojtěch Dyk hraje okresní přebor za SK Vacov B. Přestoupil tam za 10 tisíc korun 

Vojtěch Dyk je jeden z našich nejoblíbenějších herců a zpěváků, tudíž není snadné ho získat k rozhovoru. Má málo času. Když jsem mu ovšem spolupracovník magazínu HATTRICK (a autor rozhovoru) Vašek Vašák prozradil, že by si s ním rád povídal o fotbale, nadšeně se usmál, protože na tohle téma ještě s žádným novinářem nerozmlouval. Fotbal má rád. Dokonce tak, že dodnes hraje okresní přebor za béčko šumavského SK Vacov. 

Když jste se narodil, bylo vašemu tatínkovi, velkému znalci díla Jaroslava Haška sedmapadesát let. Hrál s vámi fotbal?

Kopali jsme si spolu na Letné, kde jsme bydleli, ale ne pravidelně. On byl spíš vášnivý čtenář, takže se věnoval knihám. Ale chodili jsme i bruslit a hrát hokej. Akorát jsem ho musel přemlouvat, protože se mu většinou nechtělo. Naštěstí jsem získal poměrně rychle u nás v domě a v bloku kámoše, takže jsme hráli každý odpoledne „fočus“. Já jsem ještě z generace, která, když přišla ze školy, hodila tašku do kouta a šla kopat do balonu. 

Nepotkával jste se na Letné s Adamem Mišíkem, který tam také bydlel a miluje fotbal?

Adam je o dvanáct let mladší než já, takže si ho pamatuju jako prcka z amatérského divadla Radar, kde jsem byl v divadelním kroužku s jeho ségrou Bárou. A taky jsme chodili na koncerty jejich táty. Tahle letenská parta se furt schází. Když jsem bydlel u rodičů, měl jsem pocit, že žiju na maloměstě. Tím pádem jsem byl odsouzen ke sparťanství, protože jsem vyrůstal asi pět set metrů od stadionu.

Zkrátka nešlo fandit někomu jinému.

Nešlo, ale mě k tomu nikdo nenutil. Paradoxně se mě jednou v životě pokusil někdo zmlátit, a byli to mladý sparťani, kteří šli z fotbalu. 

Proč vás napadli?

Jen tak. Já jsem šel se psem, v chůzi jsem si četl a oni to zkusili. Testovali někoho mladšího. Nakonec mě nechali bejt. Byla to provokace. Spíš si to chtěli vyzkoušet. 

Hrál jste v dětství za nějaké mužstvo?
Za SK Sokol Troja. Mám pocit, že jsem tam byl od jedenácti do třinácti let. Do toho jsem ještě zpíval, hrál na klavír a na housle. Měl jsem víc zájmů. Ale sport mám rád, fotbal hraju doteď, a nebetyčně mě baví. 

Na jakém postu nastupujete?

V mladších žácích jsem hrál levého beka, protože jsem rád běhal a nebyl jsem tak dobrý. Postupem času – jak jsem chodil pravidelně kopat na Letnou – jsem se zlepšil, tak mě šoupali do zálohy i do útoku. Vzhledem k tomu můžu hrát kdekoliv. 

Prý jste stál u zrodu florbalu. 

Začínal jsem s kluky, kteří pak hráli v Tatranu Střešovice, což je dnes absolutní špička. Měl jsem ještě ohýbací hokejku. Jiný tady nebyly k dostání. Nastupoval jsem za SSK Future (v roce 2013 se SSK Future spojil se Spartou Praha – pozn. aut.) a už ve čtrnácti jsem hrál mužskou ligu. S hokejkou mi to docela šlo. 

Chodil jste na fotbalové zápasy Sparty?

Právě, že ne. První, který jsem viděl, byl s Barcelonou (1992; Sparta – Barcelona 1:0; branku dal Horst Siegl – pozn. aut.). V té době jsem hrál za Sokol Troja. S kamarády jsme získali kartičky sparťanský mládeže, za třicet korun jsme si je nechali barevně okopírovat a za dalších pět korun zalít do folie, takže vypadaly věrohodně a dostali jsme se do ochozů zadarmo. 

Jak na vás zapůsobila atmosféra na stadionu?

Monstrózně. Hned napoprvé jsem zažil dvacet tisíc lidí, protože bylo vyprodáno, večerní osvětlení udělalo taky své, odevšad byly slyšet hlásiče. Bylo mi sedm, a všechno jsem dychtivě hltal. Na druhou stranu – vzhledem k tomu, že mě tam nebral táta a nebyl jsem ve fandovství vychovávaný – si mě sparťanství spíš našlo samo. 

Fandil jste z kotle?

Nejdřív jsem se fanouškovskou hierarchií propracovával, takže jsem chodil na druhou stranu od tribuny a potom jsem se dostal postupně přes kotel až na hlavní tribunu.

Jak často zajdete na Spartu dnes?

Možná desetkrát do roka. 

Chodíte do VIP lože?

No, občas chodím, ale žádnou VIP kartičku nemám. Protože mívám o víkendu koncerty, bylo by mi líto, aby mi drželi místo, a někomu, kdo chodí pravidelně, bych ho zabíral. Každopádně si vypíšu všechny zápasy, vyberu si z nich nějaký, který by mohl být zajímavý a současně mám v ten den čas, a snažím se tam vecpat. Ale do VIP boxu jdu jen když je velká zima. Jinak mě to baví venku. 

Zapojujete se do mexických vln?

Samozřejmě. Připojuju se i k hlasitému fandění – pokud nemám druhý den koncert. To bych se uřval a nezvládl bych ho. 

Na jakém místě nastupujete v Realu TOP Praha?

Naposledy, když jsme hráli na akci Honzy Šmída (rozhlasového a televizního zpravodaje ve Francii – pozn. aut.) v Pelhřimově, jsem začal v útoku a skončil jsem na pravém beku. Mně to je fuk. 

Co vás na fotbale baví jako diváka?

Zkoumat různý herní systémy. Fascinovalo mě, když zavedl trenér Julian Nagelsmann v Lipsku hru na tři obránce. Ne, že by se objevila poprvé – v osmdesátých letech se taky používala, ale přece jen trochu jinak. A taky mě baví, když ve studiu všechno rozebírají a zkoumají, jak co bylo. 

Hrajete kromě charitativního Realu TOP Praha ještě jinde?

U nás na chalupě, na Šumavě, kopu okresní přebor za SK Vacov B. Jsem vlastně závodní hráč. Dokonce mě museli ze Sokolu Troja vykoupit. Za deset tisíc korun! Takže na serveru

Transfermarkt.com mám zřejmě uvedenou cenu deset tisíc. Ačkoli, to bylo před devíti lety. Teď bude možná nižší. 

Dáváte góly?

Někdy. 

Hlavou?

Přestože měřím sto devadesát šest centimetrů, dal jsem v životě hlavou jediný gól. Vlastně moc nehlavičkuju. Nejsem soubojový hráč, ani nepoužívám skluzy. Snažím se být u míče dřív, než soupeř. Nejvíc mě baví tvořit hru. Vymyslet, kam bych mohl přihrát. 

Máte trému, když nastupujete v Realu TOP Praha po boku fotbalových legend?

Nemám. Tam můžu jen překvapit a všichni mě pak chválí. Ale co se týče Vacova, stane se, že si musím před zápasem uvolňovat svaly, a bývám nervózní.

Jak to vypadá v týmu Vacova?

Na tréninku jsem dával klukům kvíz, protože jsem tam nejstarší, kdo byli Lothar Matthäus a Stefan Effenberg, poslední fotbalová libera, a oni už je neznají. Já jsem si ještě vychutnával zápasy Bayernu Mnichov s Manchesterem United, a na některý nezapomenu… 

Kdy jste si říkal, že víc už ve fotbale prožít nemůžete? 

Já si myslím, že můžu. S Realem TOP Praha jsme nedávno hráli v Anglii na slavném stadionu Hillsborough v Sheffieldu, kde působil Dan Pudil a uspořádal tam rozloučení s velkým fotbalem. Ten stadion má kapacitu skoro čtyřicet tisíc diváků. Sešlo se jich sice „jenom“ pět tisíc, ale to je u Anglánů jedno, protože když spustí… Já si natočil jejich chorál, a to máte pocit, jako, když jde armáda do boje. Úžasný. Bohužel jsem si týden předtím utrhl ten sval a při rozcvičce mě znova zradil, takže jsem nehrál. Když jsem pak přišel za kluky do šatny, říkal jsem jim, že už chápu, jakou zažívají frustraci, když celý život trénují, musejí kvůli tomu potlačit soukromí, a při tréninku na Euro se jim něco stane, jako nedávno Lukáši Provodovi. Byť je to slávista, bylo mi ho moc líto. Když cítíte, že máte životní formu a něco takhle debilního vás potká, je to k vzteku. Teď se zranění vyskytují častěji, protože program je neuvěřitelně našlapaný, a tím, jak se hraje fyzický

fotbal, jsou i tréninky extrémně náročný. 

Držíte některému fotbalistovi palce víc než jiným?

Držím palce všem, ale vždycky mě bavili hráči, jako byl Andrés Iniesta. Nebyl tak vidět, jako Lionel Messi, ale bez něho by nebyl Messi tak dobrý. Hráči jako on přemýšlejí o tři kroky před ostatními, kdežto u nás mají kluci jasno většinou maximálně o dvou. 

Jak se vám líbí fotbal, který se v Česku hraje?

Musím říct, že ač jsem sparťan, zajdu někdy i na Slavii. Tedy když hraje evropské poháry. To, co předvedla druhý zápas s Chelsea, bylo famózní. Trenér Trpišovský má svůj rukopis, který je postavený na fyzickém fotbalu a kohokoli vzal nového, rychle ho zapracoval do systému a mužstvo automaticky šlapalo dál. Sparta měla hru postavenou na silných individualitách, ať už to byl Bořek Dočkal nebo Adam Hložek, Krejčí, Hancko, a vždycky, když jeden z nich nehrál, bylo to znát. Abych to shrnul, vyloženého oblíbence nemám, ale spíš, než ke střelcům vzhlížím k nahrávačům, kteří vidí celé hřiště, nejen nejbližší úsek. 

Jak jste spokojený s rozhodčími?

Rozhodčí jsou dnes v područí VARu.

A to je dobře, nebo špatně?   

Já nevím. Je to složité. Čím víc peněz ve fotbale je, tím víc lidem záleží na tom, jak zápas dopadne a vyvíjejí na rozhodčí větší tlak. V osmdesátých letech měli sudí přece jen respekt. Dnes mám pocit, že se bojí cokoli písknout, takže si nejsem jist, jestli VAR nebrzdí plynulost hry. 

Přiznal byste gól rukou?

Jo. Simulovat mě nebaví. Spadnu, až když mě někdo zkosí. Jen jednou jsem to porušil. Bylo mi asi třináct a pak mě to mrzelo. Z toho přece nemůže mít člověk radost?! A abych se vrátil k vaší otázce – já mám výhodu, že nehraju fotbal za peníze, ale za pivo a párek. 

Jednou mě poslal trenér Amfory na hřiště vystřídat Radka Brzobohatého a ten na to reagoval slovy: „Já zásadně nestřídám!“ Setkal jste se někdy s něčím podobným?

V Realu TOP Praha máme Ivana Trojana, který si naopak dovolil poslat ze hřiště Frantu Straku.

Zařval: „Franz, okamžitě dolů,“ a on poslechl. Ivan se s tím nepáře.

Takže dokáže spoluhráči i vynadat?

Jasně. My jsme spolu začali hrát před deseti lety, ale tehdy mi nadával víc. 

Jak jste na jeho kritiku reagoval?

Vždycky jsem se tomu zasmál. Ale ve skrytu duše jsem mu musel dát za pravdu.

Co byste ještě chtěl ve fotbale zažít?

Jako fanoušek bych si přál, aby Sparta hrála Ligu mistrů. A jako hráč bych se rád podíval s Realem TOP Praha do zahraničí. Mimochodem, partu, která tam je, si nemůžu vynachválit a na každý setkání s ní se těším. Hlavně mezi námi není žádný rejpal, který by ji rozesíral. Všichni jsou pohodáři. 

Celé fotbalové interview s Vojtěchem Dykem si přečtěte v zářijovém čísle magazínu HATTRICK (s Robertem Lewandowským v dresu FC Barcelona na titulní straně), které je stále na trhu!