Florian Wirtz: Chci být nejlepší na světě

Pochází z Pulheimu, z města s 55 tisíci obyvateli na předměstí Kolína nad Rýnem. S fotbalem Florian Wirtz začínal v tamním regionálním klubu Brauweiler, odkud se již v osmi letech posunul do tradičního 1. FC Kolín nad Rýnem. Po devíti letech ho z tamní „sedmnáctky“ vykoupila za 200 tisíc eur „devatenáctka“ Bayeru Leverkusen. A začala cesta na vrchol.

V letním přestupním termínu opustil Florian Wirtz rodinný perimetr okruhu 20 kilometrů a za 125 milionů eur přestoupil do anglického FC Liverpool. Nejen o nejtěžším fotbalovém rozhodování v životě hovořil fotbalista v rozhovoru pro německý magazín Kicker.

V Liverpoolu věří, že se právě 22letý německý superkreativec může stát tím chybějícím článkem, který mistra Premier League posune k zisku trofeje i v Lize mistrů.

Přišel jste do FC Liverpool jako nejdražší zahraniční přestup v historii Premier League. Znervózňuje vás to očekávání?

Samozřejmě to vnímám, vím, kolik peněz za mě zaplatili. Ale když se na tom kluby mezi sebou dohodnou, pak je to pro mě osobně v pořádku a nemám s tím problém. Vybral jsem si klub, do kterého jsem chtěl jít a který mě také chtěl. A teď tam prostě chci hrát fotbal. Samozřejmě že fanoušci očekávají trochu víc, než když klub koupí hráče za málo peněz. Ale netlačím na sebe, snažím se prostě dělat to nejlepší bez ohledu na to, za kolik peněz mě koupili. Tak to je teď a tak to vždycky bude.

Jak jste se adaptoval?

Zatím velmi dobře, bavím se, svému novému působišti nemám téměř co vytknout. Samozřejmě si uvědomuji, že jsem přišel do velmi, velmi velkého klubu, do světového klubu.

Podle čeho jste to poznal a stále poznáváte?

Vždy je tu rušno, v tréninkovém centru pobíhá spousta lidí. A je tu o něco víc fanoušků než v Leverkusenu. Pak jde samozřejmě i o kvalitu hráčů, se kterými se v Liverpoolu setkávám. To je pak zase malý rozdíl. Ale to jsem chtěl, proto jsem tady.

Co bylo v porovnání s bundesligou nejodlišnější, když jste při vítězství 4:2 nad Bournemouthem odehrál svůj první soutěžní zápas za Liverpool na věhlasném stadionu Anfield Road?

Bylo to velmi působivé. Už týden předtím jsem dostal malou ochutnávku v přípravném zápase proti Bilbau, ale proti Bournemouthu to bylo v utkání Premier League ještě trochu jiné. Fanoušci jsou tu velmi blízko hřišti a znají všechny písně a chorály nazpaměť, zejména klubovou hymnu. You’ll never walk alone. Celým tělem jsem cítil, že je to něco zvláštního, když stojíte uprostřed a celý stadion kolem vás zpívá tuto píseň. To vám před zápasem dodá energii. Je to trochu jiná kultura než v Německu. Ne lepší, ne horší, ale rozhodně jiná a působivá. To nenechá nikoho chladným.

Přicházel jste v době, kdy se v klubu řešila smrt Dioga Joty a jeho bratra André Silvy, jak známo, oba zahynuli při dopravní nehodě. Jak intenzivně tento osudový úder zasáhl dění v klubu?

Bylo patrné, že celým klubem prostoupila velká lítost, až bych řekl zděšení. To platí i pro fanoušky, kteří každý týden vymýšlejí něco nového, snaží se držet pohromadě a něco pro něj udělat. To je velmi pozoruhodné, pravděpodobně se to nevidí všude.

Jak to zvládají vaši kolegové v týmu, kteří s ním ještě v minulé sezoně hráli?

Nechci prozrazovat příliš mnoho z našich interních záležitostí, ale samozřejmě ne každý dokáže takovou ztrátu snadno zvládnout. Cítíme s nimi a snažíme se být jim oporou. Snažím se vnést do týmu trochu nového elánu, jsou tu i nové tváře, které možná trochu odvedou pozornost jinam.

Experti hodně řeší, zda vaše rozhodnutí přestoupit do Liverpoolu ukazuje vaši vůli maximálně se sportovně rozvíjet. Bylo to skutečně rozhodujícím faktorem pro vaše rozhodnutí?

To byl bod, který mě přesvědčil nejvíc. Stejně jako před pěti lety, když jsem v 16 letech odešel z Kolína nad Rýnem do Leverkusenu, i tentokrát jsem se díval, kde se mohu fotbalově rozvíjet nejlépe a kde se mohu stát co nejúspěšnějším hráčem. Proto jsem se rozhodl pro Liverpool – a dosud jsem toho nelitoval.

Měsíce vás lákal také největší bundesligový konkurent Bayern Mnichov. Byl odchod do zahraničí vědomě také cestou, která je sice obtížnější, ale pro rozvoj osobnosti atraktivnější?

Celý svůj dosavadní život jsem strávil v okolí Kolína nad Rýnem, se svými rodiči a nejbližšími přáteli. Takže samozřejmě jde pro můj dosud nejobtížnější životní krok, opustit své známé prostředí a odejít do jiné země se všemi změnami, které to s sebou nese. Navíc do nové ligy, která má jiný styl hry. Je to v mém životě další větší výzva, kterou jsem si vědomě vybral, abych uspěl a stal se ještě lepším hráčem.

Veřejně se hovoří o tom, že rozhodující byly rozhovory s trenéry Arnem Slotem a Vincentem Kompanym. Čím vás Slot přesvědčil?

Rozhovory s Arnem byly od začátku velmi, velmi dobré. Přesvědčil mě hned při prvním rozhovoru. Představil mi jasné představy a jasnou vizi, jak mě může a chce využít ve svém týmu. To na mě velmi zapůsobilo také v kombinaci se složením týmu.

Jak tedy vidí trenér vaši roli v Liverpoolu?

Na pozici číslo 10, tedy tam, kde hraji nejlépe. Koupili mě právě na tuto pozici, protože mi věřili, že tam mohu tým zlepšit. A já se tomu snažím co nejlépe dostát.

Ještě jednou k Bayernu… Musel byste se v něm příliš přizpůsobovat Jamalu Musialovi?

To se nedá takhle říct. Nevím přesně, jak by to dopadlo.

Jak a kdy jste dospěl k rozhodnutí, že je čas opustit Bayer Leverkusen?

Mně osobně bylo už v zimě docela jasné, že v létě potřebuji novou výzvu. Jsem prostě velmi ambiciózní a potřebuji občas něco nového, abych se dostal ze své komfortní zóny a mohl se ukázat na vyšší úrovni. Takže jsem se na ten krok chystal.

Bylo rozhodování mezi Liverpoolem a Bayernem dosud nejtěžším ve vašem fotbalovém životě?

Vždy jsem měl pocit, že mohu dělat to, co chci. A proto jsem na sebe nevyvíjel žádný tlak v tom smyslu, že se musím rozhodnout co nejrychleji. Oba kluby jsem si velmi intenzivně prozkoumal, přesto to nebylo snadné rozhodnutí. Ale učinil jsem ho se stoprocentním přesvědčením a jsem za to rád.

Hrál nějakou roli také fakt, že jste poprvé zažil atmosféru na Anfield Road, když tam Leverkusen loni v listopadu prohrál v Lize mistrů 0:4?

Samozřejmě jsem na ten zápas vzpomínal, protože to byl můj jediný osobní kontakt s tímto klubem. Tehdy na mě tým Liverpoolu udělal velký dojem, zejména v tom, jak byl fyzicky i fotbalově silný. Liverpool nás jako jediný v uplynulé sezoně Ligy mistrů doslova rozebral. Zůstalo mi to samozřejmě v hlavě, když jsem pak jednal s představiteli Liverpoolu.

Rodiče jsou vašimi nejdůležitějšími rádci v otázkách sportu. Jak vám pomáhali ve vašem rozhodování?

S rodiči jsem o tom mluvil opravdu intenzivně. Někdy možná až příliš, protože pokaždé, když jsme se viděli, museli jsme rozebírat, co je nového. Moji rodiče se opravdu velmi snažili podporovat mě a neklást mi žádné překážky. Nechali mě proto, abych se rozhodl sám.

Kontaktoval jste také dlouholetého trenéra Liverpoolu Jürgena Kloppa?

Ne, osobně jsem s ním nemluvil.

V Liverpoolu jste nedostal dres s číslem 10, protože ho nosí Alexis MacAllister. Bylo to pro vás tak důležité, jak se psalo?

Ne, vůbec ne. Lhal bych, kdybych neřekl, že desítka je moje oblíbená, ale ne, vůbec mě nenapadlo, že bych chtěl někomu jeho číslo brát. To ke mně vůbec nesedí. Hrál bych i s číslem 35, kdyby žádné jiné volné nebylo.

Dostal jste číslo 7, které nosily klubové legendy jako Kenny Dalglish, Kevin Keegan a Steve McManaman.

Hned jsem cítil, že číslo 7 je v tomto klubu něco zvláštního, že fanoušci jsou s tímto číslem velmi spojeni, protože ho v minulosti nosili velmi dobří hráči. Proto je pro mě velká čest, že jsem ho dostal a je dost možné, že se stane mým novým oblíbeným.

Trenér Slot tvrdí, že si ještě musíte zvyknout na Premier League a fotbal v Liverpoolu. Kam jste postoupil v tomto procesu zvykání?

Má pravdu, je to změna a proces, který trvá několik týdnů. Snažím se každý den něco nového naučit, přemýšlet o tom, co mohu zlepšit, i v tréninku. Jsem velmi optimistický, že se jednou dostanu do takového rytmu, že mi to bude připadat úplně normální.

V čem přesně spočívá ta změna?

Není to úplně jiný fotbal. Je však fyzicky náročnější a možná i trochu běhavější. Soupeři jsou vám neustále v patách. Ale na to jsem zvyklý už z bundesligy, kde jsem také často čelil tomu, že se soupeři speciálně věnovali hlídání mojí osoby.

Jak moc vám pomáhá, že v novém klubu máte po ruce i Jeremieho Frimponga, se kterým se dobře znáte z Leverkusenu?

Je super, že jsme se sem dostali nezávisle na sobě – a teď jsme zase spolu. Je to můj dobrý kamarád, už v Leverkusenu jsme měli dobrý vztah. Musím ale říct, že mě tu všichni přijali opravdu velmi dobře. Zvlášť s těmi kluky, kteří jsou přibližně v mém věku, si rozumím velmi dobře.

Kapitán Virgil van Dijk po zápase s Bournemouthem řekl, že jste vynikající fotbalista, ale že se ještě musíte naučit zvládat tlak, který na vás jako na hráče Liverpoolu doléhá. Má pravdu?

Ano, cítíte, že v tomto klubu jste pod ještě větším drobnohledem. Všechno je tu takříkajíc o číslo větší, a tím pádem vnímáte i větší tlak na to, že musíte podávat výkony. Samozřejmě vždy vydávám ze sebe maximum, ale tady si uvědomujete, že prostě musíte ještě přidat, dostat se až na hranici možností. Není to ale tlak, kterému bych nedokázal odolat, naopak dodává mi více energie. Navíc mi bylo předem jasné, že tady se hraje každý zápas na opravdu nejvyšší úrovni.

Loni vás v anketě Fotbalista roku porazil Toni Kroos. Tentokrát jste vyhrál s velkým náskokem. Překvapilo vás to?

Jsem vskutku velmi šťastný a také hrdý, že jsem byl zvolen nejlepším fotbalistou v Německu. Nevěděl jsem přesně, že volba ještě probíhá, protože jsem měl letos v létě v hlavě spoustu jiných věcí. Ale když se ohlédnu za minulou sezonou, neřekl bych, že jsem až tak překvapený. Přesto jsem opravdu velmi šťastný.

Kroos o vás prohlásil, že v sobě máte malou, ale neuvěřitelně důležitou aroganci, kterou si nikdy nesmíte nechat vzít. Je to trefná charakteristika?

Neřekl bych o sobě, že jsem arogantní, ale vím, co tím myslí, a mohlo by to sedět. Každý hráč, který chce dosáhnout vrcholu, musí mít sebevědomí a důvěru ve své schopnosti a kvality. To jsem slyšel i od mnoha starších hráčů, například v reprezentaci i od Antonia Rüdigera, který hrává za Real Madrid. Když jste neustále v centru pozornosti, musíte věřit sám sobě a také to z vás musí vyzařovat. Vnímám to jako normální jev, pokud to tedy není nějak přehnané.

V roce 2024 jste s Leverkusenem získal své první velké tituly. Přišel jste vyhrávání na chuť?

Rozhodně. Zejména vzhledem k historii Bayeru Leverkusen to bylo něco vskutku zvláštního, speciálního. Jsem velmi hrdý na to, že se mi s mým týmem podařilo pro Bayer vůbec poprvé získat německý titul. Když poprvé vyhrajete bundesligu a k tomu ještě Německý pohár, opravdu vás to motivuje k dalším úspěchům. A tady v Liverpoolu jsou tituly povinností. (smích)

Dvacet týmů v Premier League, k tomu dvě anglické pohárové soutěže a Liga mistrů. Máte představu, jaká fyzická zátěž vás čeká?

Jsem si vědom, že je tu v programu o něco větší počet utkání, navíc v Anglii neexistuje zimní přestávka. Ale jdu do toho a uvidím, co se stane. Fyzicky jsem ve velmi dobré kondici, takže si na to troufám.

Německo prohrálo tři soutěžní zápasy za sebou. Oba na závěrečném turnaji Ligy národů a také při vstupu do kvalifikace o mistrovství světa 2026. Čím si to vysvětlujete?

Samozřejmě jsme doufali, že dosáhneme lepších výsledků. Myslím, že v Lize národů jsme měli šanci na titul, ale při prohře 1:2 s Portugalskem jsme prostě udělali chyby. Ovšem ještě větší zklamání přišlo v září na Slovensku, to je jasné. Prohráli jsme 0:2 a ten zápas se nám vůbec nepovedl. To jsme věděli a víme všichni. Proto je dobře, že jsme se z něj aspoň výsledkově oklepali následnou domácí výhrou 3:1 nad Severním Irskem.

Jaké ponaučení z toho pro vás plyne?

Musíme se plně koncentrovat a formovat v přípravě i v zápasech tak, abychom se prezentovali jako špičkový tým, musíme zdárně dokončit kvalifikaci a využít příští zápasy k tomu, abychom si znovu osvojili, že zápasy německého týmu končí vždy vítězstvím.

Není vytčený cíl získat titul mistra světa, jak o něm alespoň hovořil trenér Julian Nagelsmann, a nejen on, až příliš ambiciózní?

To si nemyslím. Jsem člověk, který rád myslí ve velkém, jako maximalista, a proto bych si i já sám nadále kladl za cíl stát se mistrem světa. Samozřejmě to není snadné a je snazší to říct než toho dosáhnout, ale přesto tvrdím, že titul mistra světa naším cílem zůstává.

Byl jste v létě v kontaktu s Julianem Nagelsmannem?

Nabídl mi svou pomoc a radu. Konzultovali jsme spolu některé věci, když šlo o to, co je pro mě do budoucna nejlepší. K ničemu mě nenutil, jen mi řekl svůj názor. A ten jsem pak mohl ve svých úvahách zohlednit.

Sledujete vývoj v Bayeru Leverkusen? Co říkáte na takové množství změn a překotných událostí?

Je samozřejmě škoda, že se mistrovský tým rozpadl. Na druhou stranu je to ale zcela normální, protože jsme měli velmi dobrý tým a o mnoho hráčů byl intenzivní zájem i v jiných klubech. Myslím si, že Bayer Leverkusen udělal letos v létě velmi dobré obchody. A samozřejmě doufám, že se mu podaří znovu útočit v bundeslize na ty nejvyšší pozice, což přeji především skvělým fanouškům, kteří mě vždy motivovali a podporovali a hlasitě doprovázeli můj fotbalový růst a výkonnostní rozvoj.

Zmínil jste svůj přestup v 16 letech z Kolína nad Rýnem do Leverkusenu. Je pravda, že jste sportovnímu řediteli Simonu Rolfesovi tehdy řekl: „Chci se stát nejlepším fotbalistou na světě?“

(smích) Simon Rolfes už mi to několikrát připomínal. Takže ano, nejspíš to pravda bude!

A platí ten cíl stále?

Rozhodně ano.

Text: Vít Chalupa, foto: Profimedia