Výchova chlapců v Čechách

Český fotbal se sice zaklíná investicemi do výchovy mládeže, ale po nějaké koncepci v něm není ani památky. Možná je na vině zastaralý systém, ve kterém akademie klubům fakticky nepatří. Jde o oddělené spolky s vlastním vedením i hospodařením, do kterých se majitelům klubů asi nechce investovat „jako do vlastního“. Jaké mají rozpočty? Kolik z toho činí dotace? Proč to tak je a jak z toho ven?

Český fotbal má v případě mládeže jedno specifikum, a jak už to tak v jeho případě bývá, bohužel není pozitivní. Mládežnické úseky tady vystupují jako neziskové organizace a jsou právně oddělené od akciových společností, které řídí kluby – respektive všechno, co v nich souvisí s profesionálním fotbalem. Akademie mají vlastní vedení, vlastní hospodaření a stojí za nimi jiní lidé. Tenhle model má historické a svým způsobem i praktické důvody, ale v době, kdy do českých klubů vstupují multimilionáři a miliardáři, už tak nějak ztrácí své opodstatnění. Respektive v něm začínají nevýhody převažovat nad výhodami.

Nejdřív si ale možná pojďme říct, proč se vlastně věci mají, tak jak se mají. Hlavní důvod už od ekonomické transformace po roce 1989 je, že akciové společnosti nemohou čerpat dotace. Zákon o podpoře sportu (č. 115/2001 Sb.) říká, že „příjemcem podpory může být spolek, ústav nebo obecně prospěšná společnost, případně tělovýchovná jednota,“ takže mít mládež oddělenou od zbytku zkrátka otevírá klubům cestu k veřejným penězům a státu, krajům i obcím dává možnost podporovat malé kluky a holky v pohybu s míčem na posekaném pažitu pod vedením trenéra…

Dalším důvodem je, že pokud by „byznysová“ část klubu zkrachovala, autonomní mládež může z dotací klidně fungovat dál. Jako kdysi v Drnovicích nebo relativně nedávno na Viktorce Žižkov. Návaznost mládežnických kategorií na seniorský tým stát nezajímá. Zjednodušeně řečeno mu jde jen o to, aby děti měly kde sportovat, čemuž asi nelze nic vytknout. Až na to, že z takhle bohulibého záměru pak mohou vznikat i spory táhnoucí se několik let, třeba o to, kdo je a není pravá Bohemka, ale to je to nejmenší.

Spolky – zastaralý systém?

Co je podstatné: Podmínkou účasti A-týmů v profesionálních, ale i v nižších soutěžích, je povinnost provozovat odpovídající počet mládežnických týmů. Jestli jsou vedené pod akciovkou nebo pod spolkem, už se obvykle přehlíží.

Tenhle model, který jinde v západní Evropě vůbec neexistuje, vychází z toho, že mládež je „devadesátkovým bafuňářům“ na obtíž, a stát proto musí vymyslet způsoby, jak ji finančně podporovat, aniž by peníze putovaly na výplaty dospělých hráčů, a zároveň jak profesionální kluby donutit k tomu, aby je mládež z nějakého důvodu vůbec zajímala. Jenže dnes – v době, kdy do českého fotbalu vstupují ryzí podnikatelé, kteří dobře chápou, že řízení fotbalového klubu je dlouhodobá hra a kvalitní mládežnická akademie zase základem finančního úspěchu „fotbalové firmy“ – může tenhle model mládežnickým akademiím paradoxně škodit.

Je to podobné, jako když klub nevlastní „svůj“ stadion. Logicky se mu do něj nikdy nebude chtít investovat tolik, jako kdyby byl jeho vlastní. Ne ve všech klubech navíc ve vedení mládežnického úseku sedí lidé, kteří jsou s lidmi ve vedení akciové společnosti – eufemisticky řečeno – zrovna nejlepší přátelé. Takže návaznost „áčka“ na dorost pak v praxi může připomínat dobře známou situaci, kdy se rozvedení rodiče hádají, s kým jejich dítě ve střídavé péči stráví příští víkend. A nedejbože, když přijde na to, že je potřeba si rozdělit výnosy z prodeje odchovanců…

To všechno proto, aby z FAČR, NSA, krajů a obcí mohly na mládež doputovat částky, které jsou v nové realitě českého fotbalu prakticky zanedbatelné. V účetních výkazech, které téměř všechny kluby v posledních letech zveřejňují, zjistíte, že výnosy z provozních dotací dělají nejčastěji kolem jedenácti dvanácti milionů korun. U těch nejchudších klubů Chance ligy to není ani deset procent ročního rozpočtu na první tým. Jen pro ilustraci je to třeba částka, za kterou v létě přestoupil z Hradce Králové do Slovanu Liberec Petr Juliš – autor jednoho gólu v celé minulé sezoně.

Kolik stojí klubová akademie?

Celkové rozpočty všech akademií prvoligových klubů se pohybují nejčastěji od patnácti do třiceti milionů korun s tím, že obě pražská „S” – a podle účetních uzávěrek díky štědrým dotacím i ostravský Baník – se těmto číslům podstatně vymykají. Smutné ale je, že odhlédneme-li na chvíli od dotací, některé kluby investují do mládeže sotva pět milionů. Jak pak chtějí prodávat za dvacet a víc? Pokud bychom náklady průměrné akademie přičetli k celkovému rozpočtu průměrného klubu, abychom zjistili, jaké procento rozpočtu by výdaje na akademii tvořily v případě, že by šlo o jeden právní subjekt jako v západní Evropě, došli bychom zhruba k deseti procentům. U Sparty a Slavie zhruba k pěti procentům.

To zhruba odpovídá poměrům v Německu, Belgii či Nizozemsku, kde jsou ale absolutní rozpočty násobně vyšší. Logicky by se tak chtělo říct, že je všechno v pořádku. Ale zatímco v „áčku“ Borussie Dortmund, Anderlechtu nebo Ajaxu běhají stroje na peníze s vyššími finančními nároky než fotbalisté Karviné, jedenáctileté děti tam potřebují ke kvalitnímu rozvoji vesměs totéž jako u nás.

Ostatně dost vypovídající je i fakt, že průměrný francouzský klub investoval v roce 2020 do své mládežnické akademie 4,7 milionu eur (asi 120 milionů korun) – tedy víc než oba největší české kluby s majiteli z pětistovky nejbohatších lidí na světě dohromady.

Sparta Rotterdam příkladem?

Mohli bychom se tady ohánět třeba rozpočtem Genku, Salcburku nebo Benfiky Lisabon, která do své vyhlášené akademie Seixal sype přes čtvrt miliardy korun, aby z ní každoročně vytáhla jednoho Joãa Félixe, Rúbena Diase nebo Bernarda Silvu, ale mnohem víc k zamyšlení bude zmínka o Spartě Rotterdam. Malý nizozemský klub s hodnotou kádru na úrovni ostravského Baníku, který má svou největší slávu už přes sto let za sebou a ve městě s populací na půli cesty mezi Brnem a Prahou je jasnou dvojkou, se v roce 2018 rozhodl, že bude do mládeže alokovat pětinu rozpočtu.

Rok předtím prodal do Hamburku za tři miliony eur odchovance Ricka van Drongelena a pravděpodobně někomu ve vedení prolétlo hlavou, že by bylo dobré, kdyby se něco podobného povedlo častěji. Zvlášť když klub právě oplakával sestup do druhé ligy…

Do té doby Sparta Rotterdam prakticky neprodávala za víc než dva miliony eur, zato od momentu, kdy plných 20 procent klubového rozpočtu zamířilo k mládeži, udělá klub takový obchod skoro každé léto. A umí prodat i za pět milionů. Hlavně do lepších nizozemských celků, ale i do bundesligy, Serie A nebo do druhé anglické… Na trhu má vždycky kladnou bilanci, každé léto posune z jedenadvacítky do „áčka“ dva tři kluky a stabilně hraje střed první ligy. Dokonalý model, který je v soutěži o třech finančně nedostižných hegemonech naprosto nezbytný. Vidíte tu podobnost?

K tomu, aby prozřela, potřebovala Sparta Rotterdam sestup do druhé ligy, ze které se hned nato vrátila silnější, a hlavně udržitelnější než kdy dřív. České kluby už to snad začínají chápat taky, když vidí, že i Dukla, Sigma, Hradec nebo Pardubice mohou na českém trhu zinkasovat za jednoho hráče pětadvacet třicet milionů korun. Kdyby se jim z každého ročníku povedl jen jeden takový, celý provoz většiny akademií by byl zaplacený. A to ještě nedošlo na smluvní provize z dalšího prodeje nebo FIFA mechanismy solidarity, které mohou tuhle částku klidně překonat. A co potom, když se povedou dva, tři nebo čtyři hráči… Jako v případě pražské Sparty, které se náramně vydařil odchov ročníku 1992. Kadeřábek, Brabec a Krejčí vydělali klubové kase zhruba 250 milionů korun. Sigma Olomouc zase „zbohatla“ na ročníku 1995, když za Jemelku, Chorého a Kalvacha utržila přes osmdesát milionů. A své slavné ročníky mají i v Baníku, Příbrami nebo Hradci.

Aktuálně jsou ale asi nejvíc vidět plody pražské Slavie. „Za poslední čtyři roky jsme byli do profi fotbalu schopní dostat každého pátého hráče z daného ročníku. Dvacet až pětadvacet hráčů ročníků 2001 až 2004, kteří prošli dorostem Slavie, se dostalo do ligy,“ říká ředitel červenobílé akademie Petr Hurych, jenž s nadějí v hlase vyhlíží nový areál na Šeberově. Centrum o jedenácti hřištích s prvotřídním zázemím a vlastní kyvadlovou dopravou by se mohlo začít stavět už příští rok a mělo by jít o nejmodernější akademii v zemi. Pokud tedy její vybudování městská část povolí… O podobných plánech – byť v menším měřítku – se mluví i v Teplicích, Olomouci nebo Hradci, kde se s provozem klubu seznamují noví majitelé, respektive zájemci o koupi.

Kaniův Slovan navyšuje

Ale chce to víc. O dost víc. Zdvojnásobit investice do akademií by přitom ve většině případů znamenalo přihodit částku „jen“ okolo dvaceti milionů korun, ale dlouhodobé důsledky by mohly být mnohem hodnotnější. Nejen pro kluby, ale i pro celý český fotbal.

Ví to i Ondřej Kania, majitel Slovanu, jenž rozpočet na mládež už během svého sotva dvouletého působení v Liberci zdvojnásobil. „V předminulé sezoně byl devět, v minulé třináct a v téhle dvacet. Postupně navyšujeme,“ vypálí z hlavy, zatímco jiní majitelé nemají o rozpočtu „své“ mládeže ani ponětí, protože přece „jde o samostatný spolek”. Je to smutná realita, ve které evropsky konkurenceschopní talenti prostě nemohou systematicky růst. Doufejme, že připravované projekty Slavie a Teplic nebo přístup Liberce ukážou ostatním klubům cestu, a český fotbal se zase o kousek posune na západ. Bude to dlouhá cesta, ale rozhodně se vyplatí na ni vyrazit.

Text: Tomáš Benda, foto: Profimedia