Sepp Maier: Věřte, Panenkovi jsem pogratuloval!

Smál se, bavil kabinu – a pak přišel jeden oblouček. Sepp Maier, brankář německého týmu z finále mistrovství Evropy 1976, byl u toho, když vznikla „penalta století“. Nyní, padesát let po Bělehradu, o ní mluví bez hořkosti v exkluzivním rozhovoru pro Hattrick: o tlaku, nepřipravenosti i momentu, který ho překvapil víc než jakýkoli jiný v kariéře. „Nebyla to provokace. Byla to genialita,“ říká o penaltě Antonína Panenky.

Když se ohlédnete za svou kariérou, co vám jako první naskočí – určitý zápas, nějaký váš zákrok, nebo spíš atmosféra kabiny?

Přiznám se, že ani jedno z toho. Vybaví se mi naše společné úspěchy, kterých jsme dosáhli s báječnými spoluhráči. A pak také plno radosti a legrace. To pro mě bylo nejdůležitější. Ale jasně, ve vzpomínkách zůstanou i výjimečné zápasy, třeba když jsme získali titul mistrů světa nebo Evropy.

Byl jste známý nejen jako skvělý brankář, ale i jako člověk, který držel tým pohromadě. Kde jste to získal? Jste takový i v životě?

Doufám, že ano. Považuji se za velmi veselého, ale také ctižádostivého člověka. Nikdy jsem se nesnažil brát věci moc vážně, ale přesto jsem dosáhl mnoha úspěchů. To je zásadní v každém povolání. A je jedno, jestli hrajete fotbal nebo sedíte v kanceláři či řídíte autobus. Prostě zábava musí být i v práci. A já jsem měl to štěstí, že jsem ji užil skutečně hodně. A mám to tak i dnes.

V čem je podle vás největší rozdíl mezi fotbalem 70. let a tím současným?

Nezlobte se, ale to vlastně ani nejde porovnávat. Vždyť vezměte si současnou situaci a současný život. Jaký byl ten před 50 roky? No jasně, úplně jiný a výrazně jednodušší. A tak je to i s fotbalem, který se také změnil. Nejen tím, že se stal dynamičtějším, také komplexnějším i těžším. Také proto, že i lidé se stali „těžšími“, jestli mi rozumíte. Dříve jsme byli přátelé, skuteční kamarádi. Ale to teď neexistuje. Všichni sice dělají svou práci na sto procent, ale nedrží tak spolu jako my tenkrát, po tréninku si jde každý po svém a nezůstává jim tolik vzpomínek jako nám. Neumím, nebo možná ani nechci říct, jestli je současný fotbal hezčí.

Jak moc vám pomáhalo, že jste celou kariéru strávil v jednom klubu, v Bayernu Mnichov?

Neocenitelně. Vždyť jsem hrál v jednom z nejlepších mužstev na světě. Vyhráli jsme, co se dalo. Od bundesligy, přes Pohár mistrů evropských zemí až po mistrovství světa klubů. A ještě jsme tvořili základ německé reprezentace, takže jsme byli roky spolu, skvěle sehraní na hřišti i lidsky.

Skutečně vás nelákalo „zkusit“ to i někde jinde?

Opravdu ne. A že jsem těch nabídek měl. Anglie, Austrálie, Itálie, Jižní Amerika. Ale já bych si jen pohoršil, kdybych šel jinam. A udělat to pro pár peněz navíc, které bych si možná jinde přivydělal, pro mě nepřipadlo v úvahu. A přiznám, že už tehdy jsme si v Bayernu dokázali vydělat krásné peníze.

Zlato z mistrovství světa 1974, je to skutečně váš největší úspěch? Co si z toho turnaje vybavíte jako první?

No samozřejmě je to největší sportovní úspěch. Fotbal hrají miliony lidí, ale kolik z nich se stane mistry světa? Pro nás bylo toto vítězství doma v Německu ještě o to cennější, že jsme nepodlehli tomu velkému tlaku. Potýkali jsme se také s tím, o čem se tehdy nemluvilo a dodnes se o tom moc neví, že jsme byli i pod tlakem politiků a průmyslníků, protože v té době Německo bojovalo také s teroristickou skupinou RAF, která se vymezovala proti kapitalismu v bývalém Západním Německu. Proto jsme byli už při závěrečném soustředění a po celou dobu turnaje zavření a sledovaní stovkami policistů. Nikdo z nás z toho neměl radost, protože nás to omezovalo, ale přesto jsme se z toho dokázali vymanit a ten titul získali.

Vaše generace byla zvyklá vyhrávat. Německý tým byl tehdy považován za mentálně téměř neporazitelný. Byl to mýtus, nebo realita, kterou jste skutečně cítil i uvnitř mužstva?

Ne, nebyl to mýtus. Na mistrovství světa 1970 v Mexiku jsme skončili třetí, o dva roky později se stali mistry Evropy. Pak přišlo zlaté domácí mistrovství světa. No a v roce 1976 jsme opět postoupili do finále evropského šampionátu. Ne, skutečně tehdy nebylo lepšího týmu v Evropě ani na světě.

Po triumfu na mistrovství světa 1974 v Německu se od vás očekávalo, že budete dominovat dál. Nebyl už ten tlak v roce 1976 spíš svazující než motivující?

Ne, my jsme chtěli dál vyhrávat a také už jsme na ten tlak byli zvyklí. Proto jsme si jeli do Jugoslávie pro další úspěch. Jenže titul nám vzala jedna neznalost.

Prosím?

Až na místě před zápasy jsme se dověděli, že UEFA mění systém a že pokud zápas skončí remízou, tak se bude prodlužovat a pak případně kopat penalty. Na to jsme nebyli připravení, protože tehdejší svazový prezident Hermann Neuberger nám to řekl až před prvním zápasem v Jugoslávii. A podle toho to tak dopadlo. Také bych si nikdy nepomyslel a nikdy tomu nevěřil, co ten lišák Antonín Panenka proti mně předvede. Dříve se remízová utkání opakovala za dva dny.

Vnímali jste tehdy československý tým ve finále jako outsidera, nebo jste si byli vědomi jeho skutečné kvality?

Ne, ne, ne. To v žádném případě. Věděli jsme, že jste tehdy měli skutečně skvělé mužstvo. Znali jsme vaše hráče, některé jsem potkával v pohárových zápasech s Bayernem, znali jsme výsledky z kvalifikace, také jsme pochopitelně věděli, že jste v semifinále porazili Nizozemsko. Už to signalizovalo, že jste skutečně dobří, protože do finále mistrovství Evropy přece nemůže projít nikdo špatný. Ale ano, bylo to i pro nás překvapení, že jste přešli přes Nizozemce, které jsme dva roky před tím porazili doma ve finále mistrovství světa.

Penalty – disciplína, která tehdy nebyla systematicky analyzovaná. Měl jste vůbec dost informací o střelcích, nebo to byla čistá improvizace?

No, musela to být improvizace, protože kdybychom aspoň o něco dříve věděli, že se po remíze a prodloužení kopou penalty, tak bychom se určitě nějak připravili. Navíc v tehdejší době nebylo možné ani z novin ani z televize sledovat všech deset československých hráčů do pole, jak si vedou, jak hrají, jestli střílí penalty a jakým způsobem. Pro mě to byla loterie. A samozřejmě to byla zcela odlišná situace od dneška, kdy se ví o všech všechno. Můžete vidět skoro jakýkoliv ligový zápas na světě. Trenéři mají hráče detailně přečtené.

Od té doby je Panenkova penalta symbolem odvahy i drzosti. Jak jste ji vnímal bezprostředně po zápase – jako genialitu, nebo provokaci?

Ne, to nebyla provokace. Každý si může kopnout penaltu, jak chce. A také sám nese riziko. Kdybych zůstal stát, protože bych věděl, že takto penalty zahrává, tak bych se mu pak mohl vysmát. Jenže…

Antonín Panenka říkává, že takto zahrával penalty v československé lize. Nyní by byl brankář na něco takového zřejmě připravený.

Přesně, to jsem si jistý. Pokud by penaltu teď takto někdo kopl ve vaší lize a byl pak v národním mužstvu, určitě bychom to věděli a brankář by tu informaci dostal. To je právě ten rozdíl mezi fotbalem před 50 roky a současným, kterému velmi pomáhají technologie. Dnes se doopravdy nic neutají. Já jsem nemohl vědět, že Panenka střílí penalty tímto způsobem a už vůbec bych si nedovedl představit, že to udělá v tak důležitém okamžiku ve finále mistrovství Evropy.

Popovídali jste si někdy o té penaltě jako bývalí kolegové či přátelé?

Samozřejmě. Dokonce jsme se setkali v Praze při vzpomínkové akci 35 let od památného finále z Bělehradu. Tam se mi přiznal, že takto zahrál penaltu častěji a že to také hodně zkoušel na tréninku. A říkal mi, že se nemusím cítit špatně, že jsem nebyl první koho si takto položil a vlastně vyškolil.

Může existovat názor, že takový způsob zakončení je vůči brankáři až neuctivý. Měl jste tehdy ten pocit?

V žádném případě. Prostě se tak Antonín rozhodl a zahrál to, jak si myslel, že to pro něj dopadne dobře. Na formě provedení až tak nezáleží. A provedl to sakra dobře a nikdy jsem se na něj nezlobil. To je stejné v tenisu. Nemůžete obviňovat hráče, že zahrál skvělý stopbal hned za síť a tím i možná trochu zesměšnil soupeře. Udělal proto, že chtěl vyhrát výměnu.

Prý jste nezkazil žádnou zábavu, bavil společnost do doby, než padlo Panenkovo jméno.

Ne, ne! To vůbec. Nevím, kde se toto mohlo vzít, ale věřte, není na tom vůbec nic pravdy. Když jsme se tehdy potkali v Praze, tak jsem Antonínovi ještě znovu pogratuloval a ocenil jsem jeho mazanost. A také to, že našel odvahu ve finále mistrovství Evropy kopnout penaltu právě tímto způsobem. To přece nikdo nemohl čekat a v tom byla jeho velikost. Doopravdy, nikdy jsem z toho nebyl rozmrzelý.

Po Bělehradě jste se ještě několikrát potkali. Bylo vítězství 4:3 v Praze dva roky po tom finále určitou satisfakcí?

Pro mě by se to tak možná dalo nazvat, ale protože po mistrovství světa 1978 v Argentině, které nám nevyšlo, skončilo v reprezentaci asi 90 procent hráčů, tak jsme do Prahy přijeli se zcela nově se tvořícím mužstvem. Tím pádem to byl pro většinu kluků první zápas za Německo a nehledali v něm žádnou odplatu. Pro mě byl významný a výjimečný v tom, že jsem poprvé nastoupil jako kapitán.

Na Čechy jste narazil o 20 let v dalším finále mistrovství Evropy. Jako trenér německých brankářů. Také došlo na penaltu. Co jste radil Andreasi Köpkemu proti Patriku Bergerovi?

Vůbec nic. Tušili jsme, že půjde Berger a že nejspíš bude kopat do strany, ale… Penalty jsou vždy taková loterie a z pohledu brankáře také o štěstí. Brankář se rozhoduje na poslední chvíli i podle toho, jak pozoruje střelce, jak si pokládá míč, jak se staví k rozběhu, jakou nohou bude kopat. Tam je každá rada drahá a 80 procent tvoří štěstí, jestli gólman trefí stranu. Když se to podaří a střelec to ještě špatně kopne, pak brankář může penaltu chytit. Jinak jsou podle mě penalty nechytatelné. Brankář při penaltách nemůže prohrát, jen udivit. Pokud při nich někdo prohrává, pak jedině střelec.

Měl jste nějaký „tajný trik“ nebo zvyk, kterým jste se snažil rozhodit střelce při penaltách?

Ne. Můj jediný trik byl, že jsem chytil penaltu vždy, když o nic nešlo. Když jsme vedli tři nebo čtyři nula. Pardon, pozor, vlastně jednou se mi ji podařilo chytit za stavu 1:1 ve Skotsku a pak v semifinále Německého poháru, když jsme vyhráli 1:0. Já jsem prostě nebyl penaltový mág…

Text: Vít Chalupa, Foto: Profimedia