Tuchel je pro Albion ten pravý
Pro fotbalovou Anglii není působení zahraničního trenéra na lavičce národního týmu ničím novým. Angažování Svena-Görana Erikssona a Fabia Capella ale svého času nevzbudilo takový rozruch jako jmenování Thomase Tuchela. Může za to víc, že je to Němec, nebo že přitahuje kontroverze?
U některých článků se rozuzlení a pointu dozví čtenář až na konci, k němuž se občas přes autorovu kouřovou clonu ani neprokouše. Nejen proto vám hned ve druhé větě „natvrdo“ sděluji, že podle mého přesvědčení je Němec Thomas Tuchel pro fotbalovou reprezentaci Anglie skvělá a ambiciózní volba. Zkusím vám na dalších řádcích vysvětlit, proč si to myslím. Možná tam bude na moje poměry o něco víc emocí. Důvod? Argumentace, že zahraniční trenér nezná specifika anglické, potažmo české šatny, a že by národní tým z principu neměl vést cizinec, mě už několik let neskutečně vytáčí.
U špičkových národních týmů se donedávna mělo za to, že se o tento koučovací job skutečná trenérská elita na klubové úrovni začne zajímat až v předdůchodovém věku. Ne že by snad tato pracovní místa byla špatně finančně ohodnocena, ale přece jen mít možnost se svými svěřenci pracovat jen čtyřikrát pětkrát do roka není pro koncepční přístup ani zdaleka dostačující. Když nebudu chodit daleko, takový Jindřich Trpišovský se nechal slyšet, že si neumí představit, že by s kádrem nepracoval v podstatě každý den. Jenže najednou máme u elitních reprezentací kromě 51letého Tuchela třeba taky jeho krajana, 37letého Juliana Nagelsmanna, který nečekaně usedl na lavičku Německa.
Pedant s vizí
V obou případech jde o výrazné trenéry – inovátory s pozoruhodnou sbírkou úspěchů. Nagelsmann v pouhých 28 letech dovedl Hoffenheim do Ligy mistrů. Ve 32 letech se stal nejmladším trenérem, který si proklestil se svým týmem, teď už to bylo RB Lipsko, cestu do semifinále Ligy mistrů. Tam se musel Nagelsmann sklonit před svým někdejším trenérem z doby působení v Augsburgu, jistým Thomasem Tuchelem.
Náročný kouč, pedant s vizí, nápady a drsným vystupováním. To je asi v kostce společný jmenovatel z úst Tuchelových hodnotitelů. Ti se shodují na tom, že z Tuchela byli v každé destinaci „hotoví“ z toho, jak hned ve zvykacím období, kdy se měl coby nováček pokorně rozhlížet a ptát, začal do věcí šťourat se snahou je měnit, od presinku po údržbu trávníku na tréninkovém hřišti. Přesně to zapadá do hodnocení legendárního obránce Philippa Lahma, který ve sloupku pro The Athletic kouče označil za „dobrého taktika se sklonem ke konfliktům.“ Kdo jiný by těsně po převzetí PSG a získání Kyliana Mbappého za 180 milionů eur veřejně kritizoval vedení za to, že mu nesehnalo pořádné krajní obránce. S anglickou FA zatím Němec na válečnou stezku nevyrazil, ale s touto historií to možná nebude tak dlouho trvat.
Německý špion? Proboha, Harry…
Kritizovat Tuchelovo jmenování na lavičku Albionu je naprosto legitimní a právě jsem naznačil, že argumenty by se jistě našly. Dalo by se to udělat věcně, elegantně a s grácií. Nebo pitomě, přízemně a buransky, jak to předvedl Harry Redknapp, strýc Franka Lamparda, který byl po rezignaci Fabia Capella kdysi sám žhavým kandidátem na post manažera národního týmu. Redknapp na večírku pro platící hosty označil Tuchela za „německého špiona,“ kterého prý do Anglie poslali, aby „z*urvil náš nároďák.“ Bývalý trenér Tottenhamu, West Hamu a Portsmouthu ve svém naprosto neslýchaném a ostudném vystoupení dokonce přirovnal vzdělaného Thomase Tuchela k jednomu z vůdců britských fašistů, propagandistovi Williamu Joyceovi, jemuž se říkalo Lord Haw-Haw.
Po dvou světových válkách, barbarském bombardování Coventry a nacistických ukrutnostech byl silný protiněmecký sentiment v britské společnosti zcela logický. 20 000 lidí vyšlo v roce 1949 demonstrovat do ulic, když Manchester City podepsal smlouvu s legendárním Berndem Trautmannem, bývalým německým výsadkářem a válečným zajatcem. Emoce plály před finále mistrovství světa 1966, kde Anglie získala svůj dosud jediný titul po finálové výhře právě s Německem, a našinec si je možná ještě dobře pamatuje z EURO 1996. Britský bulvár tehdy ze semifinále Anglie – Německo udělal něco ve stylu 3. světové války, přičemž The Sun a Daily Mirror střídavě nasazovaly Stuartu Pierceovi vojenskou přilbu a posílaly do soupeřova tábora ultimátum. Známý novinář a hardcore fanoušek Arsenalu Piers Morgan, který v roce 1996 vedl redakci Mirroru, podle The Athleticu přiznal, že chtěl dokonce pronajmout historickou stíhačku Spitfire a nechat z ní vysypat protiněmeckou titulní stranu svých novin při předzápasovém tréninku na hlavy Andrease Möllera a spol. Dnes je už Spojené království o dost jinde a Harry Redknapp, který zamrznul v devadesátkách, ne-li ještě dříve, si to pěkně odskáče.
Kromě Redknappa zaútočil „národovecky“ na Tuchelovo jmenování taky exobránce Manchesteru United, dnes jeden z nejviditelnějších fotbalových televizních expertů Gary Neville. Ten v říjnu loňského roku pro svoji mateřskou Sky Sports prohlásil, že se „Anglie sama poškozuje tím, když uznává, že Tuchel je lepší než jakýkoli z anglických koučů“. Majitel 85 reprezentačních startů na pravé straně anglické obrany, který coby asistent Roye Hodgsona strávil na lavičce nároďáku skoro čtyři roky, připouští, že Tuchel je nejspíš ten nejlepší trenér na světě, „který byl momentálně k dispozici.“ Neville si ale není jistý, zda výběr německého stratéga není „vyjádřením nedostatku důvěry vůči anglickým trenérům“.
Hergot, Gary, víš o tom, že žádný anglický trenér nevyhrál nejvyšší ostrovní soutěž od doby, co se jmenuje Premier League, tedy od léta 1992. Sir Alex Ferguson? To je Skot, přátelé… Víš o nějakém opravdu vynikajícím současném anglickém kouči s trofejními zářezy na pažbě svého derringeru? Mohl bych ho vidět? Jasně, třeba Eddie Howe, čerstvý vítěz ligového poháru má dobře nakročeno. Jenže mezi trenérskou elitu se ještě řadit nemůže.
Pan Kontroverzní a pan Úspěšný
Thomas Tuchel má za sebou slušnou řádku rozmíšek s majiteli, sportovními řediteli
i s hráči. Výčet jeho nepopiratelných úspěchů je ale podstatně delší. Podprůměrnou Mohuč dovedl napřed k trofeji v bundeslize do 19 let, ve své první seniorské sezoně k výhrám nad Dortmundem i samotným Bayernem. Bavorský velkoklub vedený Louisem van Gaalem skolil v památném klání na bývalém Bruchwegstadionu. Z neortodoxních věcí, jimiž se Thomas Tuchel jenom hemží, bych za jeho mohučského růstu ke slávě vypíchnul angažování sportovních bloggerů Mariče s Rafeltem, kteří Tuchelovi psali poznatky o nadcházejících soupeřích.
V Dortmundu a hlavně později na lavičce PSG německý trenér ukázal, že umí pracovat s opravdu velkými hvězdami a dovede si získat jejich respekt, přestože za sebou neměl hvězdnou hráčskou kariéru, respektive neměl za sebou kariéru skoro žádnou. V Paříži získal pro společnou věc Marquinhose, Di Maríu, Mbappého i Neymara, a nebýt bídné koncovky posledních dvou jmenovaných, mohl Tuchel slavit vítězství v Lize mistrů už s francouzským mistrem a nikoli o rok později s hráčsky méně nabitou Chelsea. Mezi největší úspěchy Tuchela-organizátora a Tuchela-filozofa se řadí způsob, kterým uklidnil nejistotou zmítaný tým Blues na jaře 2022, kdy britský stát po ruské invazi na Ukrajinu zmrazil aktiva Romana Abramoviče, včetně jeho milované Chelsea.
U Tuchelova předchůdce, muže s vestou, Garetha Southgate, věděla fotbalová veřejnost i novináři úplně přesně, co od něj očekávat. Počet tiskových konferencí, kde zaznělo něco nečekaného, a počet nominací, kde se za osm let Southgateova působení u anglické reprezentace objevilo překvapivé jméno, byl jednociferný. Byl to pan Vypočitatelný, nekonfliktní, uhlazený. Svým ultrakonzervativním přístupem byl Southgate anglickou mutací posledních šéfů českého nároďáku, pánů Šilhavého a Haška, vyznavačů mikroklima národní šatny, neviditelného přediva vztahů a vazeb založených na rituálech a košilatých historkách kustodů. Když se pak trenér potřebuje s některými jedinci rozloučit a povolat mladé, talentované fotbalisty s výbornou aktuální formou, tahle zatuchlá bažina, do níž se nechtě každým reprezentačním srazem propadá, jeho úmysly spolehlivě neutralizuje.
„Pro Anglii je Thomas Tuchel svěží vítr. A jeho kontroverze? Mně se to líbí. Nároďák by se měl brát jako vrchol. Neměl by uhýbat klubům. Aby Tuchel někoho šetřil na nároďáku, je nesmysl,“ uvedl v Premier Castu expert CANAL+ Sport Karel Poborský narážející na skutečnost, že nový manažer anglické reprezentace kategoricky odmítl brát ohledy na klubovou vytíženost některých anglických fotbalistů. Tuchelovi někteří vyčítají, že není diplomat, což bych ale po dekádě Southgateova chození kolem horké kaše a neschopnosti pojmenovat věci pravými jmény bral jako velké plus. Němec jasně řekl, že jeho úkolem a cílem je vyhrát mistrovství světa 2026. S tak skvělým kádrem to ostatně není žádná troufalost. A že není Angličan, může Tuchelovi podle mě jedině pomoct.
Text: Jiří Hošek, foto: Profimedia