Ta nejstrmější tribuna

 

Z někdejšího fascinujícího kotle, ve kterém Pospíchalovi „klokani“ v 80. letech uvařili Ajax i mnohé další slavné soupeře, už zbyly jen fragmenty. Ten nejpyšnější z nich, hlavní tribuna, se ale vedle Botiče tyčí dál. A zůstane to tak i po přestavbě, kterou magickému místu vzdá ještě jednou hold jeho osudový architekt.

Jeden by se všech těch jeho akademických titulů možná až polekal, žádné obavy ale opravdu nejsou na místě. Necelá hodinka, kterou prof. Ing. arch. Arnošt Navrátil, CSc. věnoval Hattricku na schůzce, smluvené kam jinam než do Ďolíčku, uplynula rychleji než voda v Botiči. A mimochodem u vody pak pro pana architekta tohle listopadové dopoledne i pokračovalo. Pospíchal totiž bazénu, protože se – a teď se podržte – i ve svých 85 letech zúčastňuje veteránských závodů v plavání. Klobouk dolů!

Pro naše vyprávění je každopádně podstatnější jeho práce. A s ní spojené odpovědi na dvě otázky: Která realizovaná stavba vznikla na jeho rýsovacím prkně jako vůbec první v pořadí. A která se stala tou poslední.

Hádáte správně. Začalo to všechno strmou hlavní tribunou v Ďolíčku, v jejíchž útrobách jsme spolu debatovali. A celý příběh se završí kompletní přestavbou stadionu Bohemians. Právě její jednotlivé fáze, jakož i jejich finální propojení v jeden uzavřený celek narýsoval Arnošt Navrátil na rozlučku se svou nevšední kariérou.

A takhle pro změnu začínala. „Pamatuju to jako dneska. Za naším docentem, kterému jsem byl na fakultě k ruce coby jeho asistent, tehdy přišli funkcionáři z Bohemky, že by byli moc rádi, kdyby jim vyprojektoval novou tribunu. Náš docent byl ale právě zcela zaneprázdněn jiným projektem. A tak se jim omluvil, že sám to teď kapacitně nezvládá. Načež ukázal na mě se slovy: „Ale tady kolega vám to udělá.“

A udělal. Ale v té první chvíli samozřejmě vůbec netušil, že aby šlo tribunu vůbec zrealizovat, bude v sobě muset hned zkraje kariéry objevit kombinaci talentu, odvahy a fantazie směřující k tomu, že tam, kde pro jiné hranice nevšedních, až extravagantních řešení končí, tam na jeho rýsovacím prkně teprve začínají.

Přineste mi model 1:1

Šlo o to, aby se s tribunou vešel do stísněného prostoru, vedly ho tyto limity nadefinované mj. korytem potoka Botiče k tomu, že musel tribuně vtisknout mimořádně strmý ráz. Což se nakonec stalo její fantastickou předností.

„Ale v tom daném prostoru jsem se prostě s jednotlivými stupni té tribuny nemohl v žádné kombinaci dostat do normy, která určovala předepsaný poměr výšky a šířky každého takového stupně. Pár centimetrů mi tam pořád scházelo. A tak jsem ten projekt narýsoval bez nich. Se strmými stupni mimo normu,“ vypráví Navrátil.

Psal se rok 1968. A tehdy byla naštěstí doba volnějším řešením nekopírujícím rigidní normy nakloněná. „Navíc měla Bohemka všude spoustu fanoušků. Popsal jsem klubovým funkcionářům, co mě trápí za problém. A jeden z nich pravil: Víš co? Něco zkusíme. A pak jsme spolu šli na úřad, kde nás nadšeně uvítal jakýsi jeho známý, který zjevně disponoval potřebným kulatým razítkem. A když si ti dva spolu povykládali o fotbale, popsal jsem svůj problém se strmými stupni mimo normu. Muž s razítkem mi pak svým nápadem úplně vyrazil dech: Tak víte co, mladej? Vyrobte mi model toho vašeho stupně, přesně 1:1, stejný jako by byl ten na té tribuně,“ vypráví Navrátil nevšední historku.

„Tal jsem ten stupeň nechal vyrobit a dopravili jsme ho do té kanceláře. Muž s razítkem si na ten stupeň zkusil stoupnout, zapéroval na něm, chvíli se zamyslel, zkusil to celé ještě jednou a pak řekl: Jo, to by šlo. A můj stupeň mimo normu byl tím úředně schválen a povolen! Něco takového by v pozdějších dobách, natož dneska., už nikdo nikdy neschválil. Tehdy se stal zázrak a prošlo to.“

Tribuna byla v průběhu roku 1970 vztyčena a spolu s úžasným světelným parkem od firem Siemens a Osram se světelným jasem 200-250 luxů dotvořila v Ďolíčku jeho magický genius loci.

„Pamatuju se, jak jsem se hned po vojně v Chebu jel na nějaký zápas Bohemky, se kterou jsem už byl domluvený na angažmá, podívat. A prvně jsem tehdy viděl večerní zápas s nasvíceným Ďolíčkem. Úplně mě to uhranulo,“ vzpomíná Stanislav Levý, v následujících devíti sezonách opora „klokanů“.

A když v tomhle nasvícení reliéfu stadionu spustilo navíc fandící osazenstvo tribun rachot, stávalo se občas zejména v zápasech evropských pohárů, ve kterých hostující tým kvůli své nedostatečné špionáži na nic z toho nebyl připraven, že jeho hráči celí zkoprnělí dlouhé minuty žasli, kde se to ocitli. A to byl přesně ten stav mysli, jehož domácí mohli na hřišti využít, což se občas i podařilo.

A co víc, Ďolíček byl ve své tehdejší kompletní podobě ze všech stran uzavřený a zároveň natolik těsný, že tu diváci hráčům doslova dýchalina krk, když šli plejeři například vhazovat aut. Ďolíček byl pravým opakem rozlehlých stadionů s atletickou drahou, kde z hlediště na hřiště bylo tak daleko, že se tam žádná atmosféra nepřenášela.

To Ďolíček byla naopak živočišná atmosféra sama. Neustále bzučící úl. Energie z něj přímo sálala. „Podpora fanoušků nám v tomhle kotli ohromně pomáhala. Ale urodily se i momenty, kdy člověk udělal lacinou chybu. A to jste pak sakra cítil, jak hledištěm proletělo cosi jako elektrická jiskra, div vás nespálila,“ pomohl si Levý metaforou, kterou tak ale tehdy na hřišti opravdu cítil.

Vidíš vše, slyšíš vše

A ještě jedno, vlastně dvě kouzla v sobě Navrátilova tribuna dodnes uchovává. Nabízí totiž dokonalý divácký komfort. „Tím, jak je strmá, veškeré dění na hřišti z ní dokonale vidíte. A nejen to. Akustika v tom malém prostoru funguje tak, že dokonce slyšíte každé slovo, co si řeknou hráči nebo poznamená trenér. To jinde nezažijete. Musím říct, že v tomhle ohledu se tribuna opravdu povedla,“ musí si pan architekt svou práci pochválit, protože je opravdu skvělá.

Kouzlo Ďolíčku spočívá i v tom, jak dokonale je zasazen do vršovické zástavby a svažující se stráně. Sedí tam doslova jako v dolíku a jeho přezdívka tedy sedí dokonale. Pozoruhodné na tom je, že se tak stadionu začalo přezdívat až v 50. letech.

Do té doby to totiž byl Dannerův stadion alias Dannerák. Na památku muže, který se o jeho otevření v roce 1932 velmi zasloužil. Ale po roce 1948 už jaksi nebyl v kurzu. A začalo se používat názvu Dolíček nebo Ďolíček, který se vázal k původnímu hřišti, na kterém Bohemians, resp. její předchůdci působili před otevřením Dannerova stadionu.

V současném Ďolíčku každopádně „klokani“ nalezli svůj domov, který pokud možno neopouštějí. Je to pro ně svaté místo, hlavní symbol identity jejich klubu. Vždyť už tu sídlí 93 let. A loni jim magistrát na dalších 60 let slíbil glejt o garantovaném pronájmu. Když si to sečtete, nabídne se vám otázka:

Dokáže „klokan“ ve svém legendárním vršovickém brlohu setrvat opravdu 150 let, nebo dokonce víc? Uznejte, že by to bylo fascinující. Přičemž snad momentálně ani není důvod tomu nevěřit.

To místo je prostě neopakovatelné. Kdo někdy v Ďolíčku byl, snadno si vybaví, kudy vede koryto potoka Botiče nebo ze které stany stadion sousedí s hlavní třídou, po níž si to už léta sviští auta i tramvaje. Přičemž pro řidiče všech vozidel projíždějících kolem Bohemky platí, že musí tak trochu musí počítat s tím, že jim na předním skle přistane fotbalový balon. To když někdo přestřelí bránu i stadion, což se právě tady může kdykoli klidně stát.

A nikoho z místních už taková scénka dávno nepřekvapí. Bohemka sem patří, do Vršovic, do jejich životů, do jejich srdcí. Bydlet poblíž stadionu Bohemky a nefandit jí, to takřka nejde.

Navíc si klub u široké veřejnosti uchovává charakteristiku „toho třetího“ pražského klubu, toho obyčejnějšího, lidovějšího, přátelštějšího. A to ve srovnání s tím, jak se lidem občas jeví Sparta či Slavia, velkokluby, které občas sklouznou k jisté nabubřelosti. Což se Bohemce opravdu nestává.

Nejvíc v ohrožení se „klokani“ cítili v sezonách 2010/11 a 2011/12, kdy nuceně museli do slávistického Edenu, protože Ďolíček přestal splňovat ligové normy, a to i v zásadních parametrech, jako bylo např. vyhřívání trávníku. Navíc měl Ďolíček privátní netransparentní majitele a reálně hrozila jejich dohoda s developery, kterým by se lukrativní plac uprostřed Vršovic na nějakou tu kancelářskou budovu nebo obchoďák náramně hodil.

Nakonec se do věci vložila i městská část Praha 10, která Ďolíček vykoupila a před likvidací zachránila. Pak se stadion přesunul do inventáře hlavního města Prahy. A nastal zase jiný problém.

„Zatímco za socialismu byl Ďolíček nejvíc cool stadion v republice, tak v kapitalismu se z něj stal ten nejrozpadlejší,“ glosoval smutně publicista Jindřich Šídlo, v mládí člen žákovských týmů Bohemians.

Magistrát přestavbu ze svých prostředků sliboval, ale sliby nedodržel. Alespoň tedy Bohemians poskytl garanci na dalších 60 let nájemní smlouvy. A majitelé klubu se rozhodli provést nutnou rekonstrukci klubu za své prostředky. S vědomím, že když se teď něco postaví, může to Bohemce po těch 60 let dobře sloužit.

A protože rodina Jakubowiczových má asi stejně jako každý „klokan“ trochu smyslu pro magický realismus, který ze stadionu vyzařuje, potažmo pro mýty a legendy, došlo v souvislosti s projektem nového Ďolíčku k oslovení tvůrce legendární tribuny Arnošta Navrátila.

„Rekonstrukce bude probíhat na etapy. Už se dokonce začalo v místech, kde vyroste tribuna přilehlá k tramvajové trati,“ vysvětluje Navrátil.

Z jeho slavné tribuny bude zachován její vnitřní skelet. „Je i po těch letech ve vynikajícím stavu,“ glosuje Navrátil. Jinak tribuna dostane inovovaný háv a hlavně nadstavbu v podobě skyboxů a VIP prostor.

Obrovskou výzvou je pro Navrátila tribuna přilehlá ke Sportovní ulici, protilehlá vůči hlavní. „Tam je mezi hřištěm a ulicí ultrauzoučký prostor, jen 450 centimetrů. Tribuna s takto úzkou základnou, to bude na realizaci opět další oříšek. Za se bude strmá a nahoře zúžená do jediné řady,“ plánuje autor.

Ve finále by tribuny měly hrací plochu obemknout ze všech stran. A všechny by měly být i stejně vysoké, tedy v jedné rovině. V 80. letech se v neslavnější éře Ďolíčku údajně dokázalo na tribuny k stání napěchovat 16 000 i více osob. Jak se tribuny bouraly a místa ke stání nahrazovala sedadla, kapacita klesala. „Do nového Ďolíčku se vejde 10 000 fanoušků,“ slibuje Arnošt Navrátil. A jemu můžete věřit. Takže za pět let na shledanou v novém Ďolíčku!

Text: Luděk Mádl, Foto: Časopis Stadion, Michal Sváček / MAFRA / Profimedia, Družstvo fanoušků Bohemians, Bohemians Praha 1905