Srdcaři & klikaři

Letná pulzuje magií úspěchu a opojnou slastí nekonečně pozitivní emoce. Slaví postup českého fotbalu na mistrovství světa, což je prostě a jednoduše skvělé. Až nedostižně skvělé. Jásejme, přátelé, gratulujme a užijme si síly toho okamžiku vskutku naplno. Stojí to za to, bez diskuse. Jen ale potom, snažně prosím, samým štěstím neoslepněme, neohluchněme a nezhloupněme. To by totiž byla chyba.

Fotbal se hraje na výsledky a úspěch je prostě úspěch, ten žádná vyšší karta nepřebije. Zároveň je ale na jeden nádech nutno doříct, že s žádnou skvělou zprávou o vzestupu českého fotbalu onen slavný postup zatím spojovat nelze. Bohužel ani při té nejlepší vůli. A bylo by vskutku bláhové, až zkázonosné, si něco takového (s prominutím) přiblble namlouvat.

Účast na světovém šampionátu je nade vší pochybnost generačním úspěchem, jak z perspektivy borců, co si ten úžasný postup na trávníku vykopali, tak i jejich fanoušků.

Zásadními ingrediencemi českého úspěchu se tentokrát staly semknutost týmu, odhodlání naplnit společný cíl, víra v to, že se to opravdu může podařit, bojovnost, houževnatost, efektivita útočných standardních situací… A také sebevědomí v penaltových rozstřelech, nejspíš coby dědictví od předchozích generací. Díky za ně.

Opomenout tentokrát každopádně nelze ani válečnické štěstí, jemuž šel český tým v závěru března důsledně naproti. (Pro jistotu dodejme, že tím nejsprávnějším možným, tedy zcela legálním způsobem.)

No… a s touto výbavou dislokovanou zejména uvnitř hlav českých reprezentantů to na postup tentokrát stačilo. Ještě jednou a klidně i potisící: Díky bohu za to.

Nicméně… Všechno je relativní. A tuším, že my o pár let dříve narození už nejspíš trochu štveme příslušníky všech mladších generaci naším neustálým nostalgicky zadumaným vzpomínáním na éru s Nedvědem, Poborským, Rosickým, Šmicerem a spol. Protože ta v sobě nesla i ryze fotbalovou sílu a veškeré s tím spojené schopnosti, ať už techniku, střelbu, kličky, driblinky, překvapivá řešení…

Abych to shrnul: prakticky čímkoli, na co si vzpomenete, disponovala v kontextu tehdejší, přinejmenším evropské špičky diametrálně větší měrou než generace současná. A můžete mi věřit, že tím tu generaci aktuální, po jejím postupu na MS právem oslavovanou, opravdu nechci nijak hanit, to vskutku ani v nejmenším.

Nicméně při pohledu na legendy z let devadesátých a nultých srdce skutečně leckdy plesalo. A věřím tomu, že když si další pamětníci těch časů i dnes pustí sestřih z mytického zápasu proti Nizozemsku na EURO 2004, mnohým z nich přitom ukápne i slzička dojetí. Alespoň mně se to, přiznám se, někdy stává.

„Chtít“ a chtít je rozdíl

Oproti tomu si troufnu tvrdit, že barážové zápasy s Irskem a Dánskem si opravdu nikdo nikdy dobrovolně pouštět nebude. Možná ještě tak penaltové rozstřely. Ale to, co se dělo na hřišti předtím, nalejme si čistého vína, za žádnou velkou nostalgii opravdu nestálo. Jistěže s výjimkou dvou tří blyštivějších momentů. Zbytek byl boj a dřina.

A českým hráčům to ani nijak vyčítat nelze. Jsou takoví, jací jsou. Přesně takoví, jak si je česká fotbalová základna vychovala. Se všemi neduhy a nedostatky. Zcela nepřehlédnutelnými zejména v utkání s Dány. Nebo s Portugalci na předloňském Euru, kde šlo o srovnání až bolestné.

Proč? Tak dobře jako tito soupeři prostě Češi balon neovládají. Anebo možná ano, ale jen když na to mají klid, rozhodně ne v plném sprintu či pod tlakem. Svým způsobem je proto jejich aktuální úspěch vlastně o to cennější a obdivuhodnější.

Lapidárně řečeno: Přestože hrát fotbal na úrovni fenoménů a míčových virtuosů povětšinou neumějí, na světový šampionát se probojovali. Na rozdíl například od namyšlených napomádovaných Italů, z nichž nejspíš každý ovládá fotbalovou abecedu výrazně líp, ale zase jim chybí něco jiného. V první řadě nervy, protože na MS se nedostali už potřetí v řadě, což je v zemi fotbalu natolik zaslíbené takovou sportovní tragédií, jakou si u nás snad ani neumíme představit.

Marně hledám příměr. S Čechy by totiž srovnatelně neotřáslo nic, ani kdyby jejich reprezentace v ledním hokeji sestoupila na MS až do výkonnostní divize C a pár let tam poté i setrvala. Nejdřív bychom si zasakrovali, pak na účet hokejistů chvíli vtipkovali. A nakonec nad tím vším v zásadě stejně mávli rukou.

Ve fotbale jsme si už tak nějak navykli, že se i díky stále se rozšiřujícímu formátu jezdí na fotbalová Eura zcela pravidelně, byť už povětšinou s nevelkými úspěchy.

Naproti tomu se nám v hlavách usadilo, že na mundial se cestuje spíš výjimečně. Nyní po dvaceti letech, předtím po šestnácti, ještě předtím po osmi. A tomu zase předcházela pauza dvanáctiletá. Nic si nenamlouvejme, i tady rozšiřující se počty účastníků turnaje úspěch výrazně relativizují. Turnaj se 48 účastníky je arciť jiný, než býval ten poloviční. Připomeňme, že ještě na MS 1994, tehdy také v Americe, se hrálo jen se dvěma tucty účastníků.

Ale ať už je turnaj jakkoli veliký, podstatné je, zda v jeho vlajkoslávě českou trikoloru najdeme, či nikoli. A letos tam bude. Skoro bych řekl, že hlavně proto, že o to český fotbal tentokrát opravdu, ale opravdu stál. Víc než kdy jindy.

Srovnejme si třeba letošní baráž s atmosférou, která potkala baráž minulou, o MS v Kataru. Po doznívající covidové éře se tehdy česká reprezentace vedená Jaroslavem Šilhavým pokoušela o postup ve Švédsku. Kdyby zápas zvládla, jakože nezvládla, musela by tehdy ještě následně uspět v Polsku.

Ve Stockholmu, pravda, Češi podlehli jen 0:1, přičemž sami zahodili několik slibných šancí, ale o mnohém možná svědčí, že tu největší z nich zahodil Milan Havel. Vůbec nic proti němu, naopak, vážím si toho, co kdy pro český, klokaní anebo plzeňský fotbal udělal, ale Češi prostě byli tehdy v situaci, že dostřídávali jím, Alešem Matějů, Janem Sýkorou nebo Tomášem Pekhartem.

Aniž bych tím chtěl náhradníky jakkoli dehonestovat, chci poukázat na to, že se tehdy absencí standardních reprezentantů nastřádala vskutku kvanta. Z hráčů startujících o pár měsíců předtím na turnaji Euro ale nebyli ve Švédsku k dispozici nejen Kadeřábek a Darida, kteří se vzdali reprezentace, ale také Čelůstka, Kalas, Coufal, Darida, Bořil, Vydra či Král.

Svou roli tehdy bezpochyby sehrál zmíněný postcovidový svět či prostá smůla. Ale nikdo mi nevymluví, že také fakt, že tehdy, v březnu 2022, bylo všem v zásadě jedno, jestli se na MS do Kataru postoupí nebo ne. Tedy ve srovnání s letoškem rozhodně. A právě o ten kontrast jde.

Tenkrát byli hráči i lidé z asociace saturovaní úspěšným startem na EURO 2020, hraném v roce 2021. A neúspěch v baráži o MS, jakož i v předchozí kvalifikaci, nikoho netížil natolik, že by se v uvažování hlavních potentátů, především pak předsedy asociace Petra Fouska, pozice trenéra Jaroslava Šilhavého jakkoli zpochybňovala. Doporučením tehdejší sportovní rady navzdory.

Jelo se prostě dál, až se dojelo do olomoucké diskotéky Belmondo a k vnitřnímu rozkladu týmu, který se na poslední chvíli, pár měsíců před Eurem v Německu, pokusil svaz řešit angažováním trenéra Ivana Haška.

Ten se posléze ani nepokusil hledat odpověď na otázku, jaký fotbal chce vlastně s reprezentací hrát. Na zmíněném Euru vybouchnul a ani v následné kvalifikaci o MS nezazářil, byť ji prakticky dovedl do baráže.

Nicméně četné signály, například příšerné výkony týmu v přípravných zápasech, ale i historická porážka na Faerských ostrovech, dávaly tušit, že uvnitř celku není vše ani zdaleka tak, jak má být. A protože se na Euru v Německu vydělalo tak málo peněz, že se v podstatě na místě i utratily (spolu s prémiemi rozdanými týmu za účast), panovala už velká nervozita také na půdě asociace. I proto už si její vedení s trenérem Ivanem Haškem finiš kvalifikace, natož její barážové vyústění, nespojilo.

Přeskočme teď trapné etudy o zjišťování faktu, že renomovaní zahraniční kouči pracují v trochu jiných finančních podmínkách, než je na pražském Strahově zvykem. A skočme rovnou do jejich finále.

Ukázalo se, že vlastně jediným člověkem, který byl v dané situaci schopen a také ochoten reprezentační tým fotbalistů převzít, je čiperný penzista Miroslav Koubek.

Dlužno říct, že ač šlo o variantu jedinou, rozhodně se neukázala býti špatnou. Naopak. Koubek uspěl. A proto teď říkáme, že to byla varianta vyloženě dobrá.

Je jen na něm, jak ho budeme hodnotit po mistrovství světa. Po podzimní Lize národů. A po kvalifikaci na EURO 2028, případně po tomto turnaji samotném. Mimochodem, finále EURO 2028 se bude hrát ve Wembley necelé dva měsíce před trenérovými 77. narozeninami. Už teď na turnaji v Americe bude mezi trenéry tím vůbec nejstarším, ale to je v zásadě jedno. Dokud ho proces stárnutí nezačne nějak zásadněji limitovat po fyzické, a především duševní stránce, může mu být klidně 180, a nikdo neřekneme ani popel.

Přinejmenším s vědomím toho, že Koubek dokázal český tým vnitřně zkonsolidovat, osobnostně a hieararchicky urovnat a s autoritou sobě vlastní také srovnat. Především pak ale prodchnout společnou touhou. Což jeho předchůdci srovnatelnou měrou prostě a jednoduše nedokázali. Takže už jen za to náleží Koubkovi absolutorium.

Hrdí lvi bez uvozovek

Každopádně jsem si jist, že při konání tohoto svého díla měl po ruce toho nejlepšího možného pomocníka. Manažera národního týmu Pavla Nedvěda.

Jako každý má i on dozajista své plusy i minusy. A v nastavení současné fotbalové asociace rozhodně není jeho pozice nijak ideální, což ostatně sám zjistil, když ho členové výkonného výboru nechali vykoupat v příběhu o hledání reprezentačního trenéra.

Jednu věc však Pavlu Nedvědovi nemůže upřít opravdu nikdo na světě: Když si sám před sebou vytyčí nějaký cíl, směřuje k němu jako… šílenec. Míněno v českých „salámistických“ měřítcích. To znamená „šílenec“ v tom nejpozitivnějším možném slova smyslu. Na rozdíl od ostatních totiž o svém či společném cíli jen nekecá. Ale opravdu jím žije a dělá pro jeho naplnění naprosto všechno. Naprosto. A nezůstává v tom nikdy sám.

Už jen jeho charismatická aura, kterou přitom vyzařuje, totiž dokáže přetvářet a strhávat k boji o společný cíl také lidi v jeho okolí. V tomto případě především hráče, reprezentanty, pro které navíc platí: Koho jiného už by měli sakra respektovat a brát vážně, než držitele Zlatého míče France Footballu?

V Nedvědově velkolepé kariéře sehrály právě reprezentační baráže významnou roli. A troufám si říct, že ta neúspěšná z roku 2001 dokonce do značné míry stvořila toho nejlepšího Nedvěda, jakého pamatujeme.

Totální deprese a masivní zklamání ze zápasů proti Belgii tehdy rezultovaly v Nedvědovo obrovské, opravdu až dramatické osobnostní prozření. Spočívalo v uvědomění si vlastních nedostatků, prohřešků v disciplíně a v celkovém přístupu k životu, kariéře a k reprezentaci především.

Pod mentorským dohledem Karla Brücknera tehdy Pavel Nedvěd uchopil věci za ten nejlepší možný konec. A nejen díky vlající hřívě blonďatých vlasů pak s kapitánskou páskou na rukávu vedl národní tým jako opravdový český lev, který by pro úspěch české trikolory klidně prorazil hlavou zeď. A dokázal tím „nakazit“ všechny kolem sebe. Před čtvrt stoletím, stejně jako nyní.

Nevím jak na vás, ale označení „Hrdí lvi“, spojované z marketingových a PR důvodů se současnou českou reprezentací, na mě v předchozích měsících působilo leckdy zcela uměle, nebál bych se říct, že někdy až směšně trapně. Například v souvislosti s tím, co „Hrdí lvi“ předváděli v přípravném zápase proti Saúdské Arábii, kdy opravdu nebyli ani hrdí, ani lvi. A v mnoha dalších zápasech to nebylo o mnoho lepší.

V baráži jsem už jsem ale Hrdé lvy na hřišti viděl. Bez uvozovek. Doopravdy. Dřeli do úmoru. Dokonce i Patrik Schick poctivě presoval. Na jeho poměry šlo o malý zázrak, který se stal součástí toho velkého.

Tým, který kopal v baráži, se opravdu ocitl na jedné lodi, na jednom škuneru, který mířil do Ameriky navzdory všem protivenstvím, a také tam dorazil. Protože prázdné fráze a vzletné řeči o tom všem nahradila tentokrát skutečnost.

I proto, že v týmu tentokrát nebyli ti, jejichž vlastní profilace tomuto nastavení v uplynulých měsících nevyhovovala, jako například Václav Černý, který má skvělou kličku a střelu, ale pro tým by se prostě nikdy nerozkrájel. Zejména v obranné práci. A takový typ tentokrát Koubek postavil stranou.

Dokázal si podle všeho poradit i s dlouhodobou vnitřní dvojkolejností v týmu, kdy na jedné straně stáli se svými představami kapitán Tomáš Souček a jeho kamarád Vladimír Coufal. A na straně druhé ambiciózní mladý lídr Ladislav Krejčí. Ten se stal novým kapitánem, zatímco Součka dokázal Koubek zpracovat tak, aby to nejen akceptoval, ale navíc se novou situací nechal ještě víc namotivovat k tomu, aby dal týmu ještě víc.

Za ty dlouhé roky si snad nepamatuji jediný reprezentační sraz, na kterém by se z původní nominace někdo neomluvil. Teď se to stalo. I to berte jako důkaz toho, že Amerikou opravdu všichni žili, že se je podařilo zdravě pobláznit. A tohle nastavení hlav dokázalo tentokrát překonat všechny herní handicapy a nedostatky.

Kombinační sílu mužstva se trenér Koubek pokusil posílit návratem ztraceného syna Vladimíra Daridy. Možná ne úplně přesvědčivým.

Umělcem, který tentokrát, a zdaleka ne poprvé, mezi poctivými dělníky opravdu zářil a dával hře českého týmu to potřebné „něco navíc“, byl zcela jistě Pavel Šulc. Uzdravil se v pravou chvíli a v kontextu předchozí měsíční pauzy způsobené svalovým zraněním předvedl dvě až zázračná představení. Jeho gól do dánské sítě bude možná právě tím momentem, na který se bude v budoucnu nejvíc vzpomínat.

Řekněme si na rovinu, že takových umělců potřebuje ale český fotbal mnohem, mnohem víc. A lze to. Jen je potřeba zopakovat to, co se povedlo na hřišti. Převést prázdná slova, sliby a fráze do skutečně reálných změn.

Start na MS v Americe může do náborů přilákat mnohem víc kluků a holek, než se jich až dosud v Česku na hřištích scházelo. Až tam přijdou, budou potřebovat míče, dresy, právě ta hřiště. A také usměvavé, vnímavé, progresivní, schopné a kvalifikované trenéry, kteří na sobě budou celý život pracovat a zdokonalovat se. Všechno je totiž v lidech. A v tom, jak o své práci uvažují, jestli se chtějí rozvíjet a nacházet nové cesty. Anebo jen prudit, nadávat – nebo dokonce podvádět, jak je bohužel v českém fotbale hluboce zakořeněné.

Je na českém fotbale, jestli nakročí na tu správnou cestu. Na všech lidech, kteří ho tvoří a budou tvořit. I včetně vás fanoušků nebo nás novinářů. Každý z nás může českému fotbalu něco pozitivního dát. Pokud o to tedy budou na Strahově stát. Český fotbal by to vážně potřeboval. A za takových deset, nejvýš patnáct let můžeme fandit novým Rosickým. Pokud se věci konečně uchopí za ten správný konec.

Text: Luděk Mádl, foto: Profimedia