Pavel Kuka: Odmítl jsem United

Uteklo třicet let. Ale když Pavel Kuka lehce přivře oči, vybaví si ve vteřině všechny úžasné zážitky ze svého životního turnaje, EURA 1996, do nejmenšího detailu. Nejniterněji si ale v průběhu rozhovoru pro Hattrick znovu procítil okamžik, kdy ve finále s Německem skončil jeho velký zlatý sen. Ta pomyslná rána do srdce se ani časem nezacelila a bolí ho dodnes.

Český národní tým byl tehdy vlastně úplně nový. Rozpadla se federace a posléze i společná fotbalová reprezentace, v níž předtím Češi a Slováci hrávali po desítky let bok po boku. Jak se tým pro Euro pod vedením Dušana Uhrina tvořil?

Hovoříme vlastně o tříletém období, v jehož průběhu se mužstvo významně proměňovalo. Z kluků, kteří pamatovali i MS 1990, jeli pak někteří i na Euro, třeba Míra Kadlec, Venca Němeček nebo Luboš Kubík, jiné postupně nahrazovali mladší. Třeba Vláďa Šmicer nebo Karel Poborský toho v kvalifikaci moc neodehráli, ale na Euru pak týmu dodali ideální svěží krev. Stejně tak Radek Bejbl.

Kvalifikace probíhala ve stylu chvíli nahoře, chvíli dole. Nejníž klesla nálada po porážce v Lucembursku, kde jste vyšel z kabiny s památným proslovem, že se omlouváte národu.

Jéžiši… No, to si vybavuju. Jeli jsme pak odtamtud s Mírou Kadlecem autem do Kaiserslauternu a já se celou cestu hroutil z toho, co jsem to tam vypustil z pusy.

Já si naopak myslím, že to do té situace celkem pasovalo. Bylo znát, že kvalifikaci neberete na lehkou váhu. A prokázaly to i magické večery na Letné, když se vyhrálo nad Nizozemskem či Norskem. Včetně postupového ohňostroje po závěrečné výhře nad Lucemburskem.

Tribuny tam s námi dýchaly už při rozcvičení. I fanoušci po rozdělení federace vnímali vše trochu jinak. Šlo o novou republiku, i proto všechno prožívali tak nějak intenzivněji. Byla z nich cítit hrdost. A my to na hřišti vnímali, obrovsky nám to pomáhalo.

Jako rozhodující se ukázala být domácí výhra nad Norskem 2:0. Hned zkraje utkání proměnil pokutový kop Tomáš Skuhravý, přičemž…

…přičemž ta penalta se kopala po faulu na mě. Při pádu jsem naklonil ruku a hnul si s ramenem. Od toho okamžiku mě bolí dodnes.

V kvalifikaci jste v útoku hrál někdy s Horstem Sieglem, jindy právě s Tomášem Skuhravým nebo s Radkem Drulákem. A někdy sám. Na Euru pak už jenom sám a doplňovala vás křídla. Co vám vyhovovalo nejvíc?

O to nešlo, spíš o soupeře a o způsob hry, který jsme proti nim chtěli uplatňovat.

Proti těm silným se hrálo spíš defenzivně.

Přesně. A tahle taktika nám přinesla úspěch jak v kvalifikaci, tak i na Euru samotném.

V United bych byl třetí, čtvrtý

Velké české tažení turnajem otevřelo řadě vašich spoluhráčů dveře ke kariéře ve velkých klubech…

A zkušenosti, které tam posbírali, se pak naplno zúročily o osm let později na Euru v Portugalsku. To byl další vrchol, kluci, co byli s námi v Anglii v roli nezkušených mladíků, dozráli a doplnila je tam další výborná generace. Škoda že to v Portugalsku také nedotáhli až do vítězného konce. Sílu na to měli, stejně jako my tehdy v Anglii.

Vy a Miroslav Kadlec jste tehdy byli hráči Kaiserslauternu. A měli jste za sebou klubovou sezonu, ve které jste sice získali Německý pohár, ale z Bundesligy jste sestoupili. Určitě jste také řešil nabídky na přestup.

Řešil. Už před Eurem se mi ozval Mönchengladbach, věděl jsem, že kdyby se kluby domluvily, měl bych možnost zůstat v první Bundeslize. A v průběhu Eura pak Pavla Pasku, který mě zastupoval, oslovil také Manchester United.

S Pavlem Paskou, teď už sám v roli agenta, úzce spolupracujete dodnes. Ale proč to tehdy nevyšlo? Další jeho klient Karel Poborský po Euru na Old Trafford zamířil, proč ne vy?

Protože jsem to ve finále odmítl. Nejspíš měli v hlavě myšlenku, že by i Karlovi prospělo, kdyby do United přišli Češi dva. Ale já jsem do toho tenkrát nešel.

Proč?

Jednali na rovinu. A řekli, že bych byl až útočníkem číslo 3 nebo 4. Jedničkou byl v té sezoně v útoku Andy Cole, koupili tenkrát i Solskjaera… Na mně prý oceňovali, že jsem zvyklý hrát v rozestavení s jediným útočníkem. Navíc jsem se ocitl i v All Star výběru turnaje. Pan Paska si na to se mnou sedl po finále. Rozebrali jsme to spolu. A já se nakonec rozhodl, že zůstanu v Kaiserslauternu.

Proč jste dal přednost perspektivě startů ve druhé Bundeslize před angažmá v Manchesteru United? Jakkoli by nejspíš šlo o roli náhradníka… Ale stejně: Vždyť šlo o Manchester United!

Svou roli sehrálo, že jsme s Kaiserslauternem zrovna spadli. I díky vítězství v poháru jsme s Mírou Kadlecem měli k tomu regionu, klubu, k fanouškům opravdu intenzivní vztah. Pořád se nám tam dařilo. A najednou bum, takový krach, sestup. Cítil bych se jako nevděčník anebo jako ten, co něco pokazil a utekl, aniž by to napravil, kdybych v tu chvíli Betzenberg opustil. Bylo to tehdy spíš o životních hodnotách, na které já dost dám. A tak jsem se rozhodl zůstat.

Hned po roce jste se do první Bundesligy vrátili. A nejen to, vzápětí jste ji dokonce vyhráli!

I proto si myslím, že ta moje volba tenkrát v létě 1996 byla správná. Jinak bych se mistrem Německa nestal. V Manchesteru United byla tehdy mimořádná hráčská konkurence. Víte, jak se věci vyvinuly s Karlem Poborským, který bojoval o místo v sestavě s Davidem Beckhamem. Možná zpětně trochu lituju, že jsem tu příležitost nevyzkoušel. Ale měl jsem v sobě tehdy dobrý vnitřní pocit, že jsem se zachoval správně. A když vložíte do věci charakter, vrátí se vám to vždycky v dobrém.

Zpět k EURU 1996. České ambice před ním hodně zchladil los základních skupin, že?

Ta skupina se jevila jako nehratelná. Italové byli tehdy vnímaní jako hlavní aspiranti titulu. Němci patří mezi favority každého turnaje. A Rusové se jevili jako nevyzpytatelní. Všichni nám říkali: Hned po skupině jedete domů, to si tam ani nevybalujte kufry.

První zápas s Němci ostatně dával všem škarohlídům za pravdu.

Ten se nám nepovedl. Z naší strany vyloženě slabý výkon, dost možná se v něm odrazilo právě to, o čem se půl roku debatovalo. Že soupeři jsou nehratelní a jedeme tam na výlet.

Když v tom najednou střih. A vítězství nad Itálií! Co se stalo? Sehrálo svou roli vyloučení Apolloniho už ve 29. minutě?

Lepším týmem jsme byli už před tou červenou kartou, všude byli druzí. Hodně jsme je překvapili. Někteří kluci předváděli opravdu fantastické individuální výkony, V první řadě Pavel Nedvěd s Radkem Bejblem.

Čím to, že se po propadáku s Německem karta takhle obrátila?

Taková je prostě česká mentalita. Po Německu jsme si zašli na pivo a řekli si tam, že už nemáme co ztratit a že do zápasu s Itálií dáme prostě všechno. S tím, že když jsme v kvalifikaci dokázali porazit Holanďany, tak jsme schopní porazit každého. Nepřipustili jsme si najednou žádnou jinou myšlenku, než že Italy porazíme. Měli jsme v sobě obrovské odhodlání a dokázali jsme to.

Oproti prvnímu utkání naskočil do základní sestavy i Patrik Berger, který byl hodně nevrlý z toho, že proti Němcům nehrál, dokonce chtěl výpravu opustit a z turnaje odjet.

Sedli si s trenérem Uhrinem a našli společnou řeč. Pro úspěch bylo klíčové, že si sestava nakonec sedla. A fungovalo nám to navíc i v tom ohledu, že se při každém trestu za karty nebo při zranění dařilo hráče, který vypadl, výborně nahradit. V semifinále s Francií už to byl úplný extrém. Řada hráčů, včetně mě, se vykartovala. A nastoupili kluci s minimální zkušeností s reprezentací. Odehráli to skvěle a byli jsme ve finále!

Jak jste to coby distancovaný hráč na tribuně prožíval?

Beru jako obrovské životní štěstí, že jsem tu druhou žlutou dostal ve čtvrtfinále proti Portugalsku. Protože kdyby se mi to mělo stát o zápas dál a já bych kvůli tomu přišel o finále… To si prostě neumím vůbec představit. To bych nepřežil.

Sen s příchutí bolesti

Ještě se ale musíme vrátit přinejmenším k divokému utkání s Ruskem, ve kterém jste vstřelil svůj nejslavnější gól.

Nevím, jestli nejslavnější, ale nejzajímavější určitě.

Fanoušci se dodnes neshodnou, jestli vám ten míč z hloubi pole spadl na hlavu a šťastně se odrazil. Anebo jestli jste ho takhle skvěle umístil.

A já na to vždycky říkám: Ať to někdo zopakuje! Ať to někomu takhle spadne na hlavu, ať to klidně ukáže. Říkám to v legraci, ale ona je to pravda. Existuje i záběr z protistrany a ten prozrazuje, že jsem s tím balonem nemohl dělat prakticky nic jiného, než ho na tu bránu prodloužit.

To byla druhá půlka zázraku. Tou první byla famózní přihrávka Jiřího Němce.

Koukli jsme se na sebe, já vysprintoval a on to přečetl a vycítil úplně dokonale. Projevily se automatismy, které jsme si dlouholetým společným působením v nároďáku vytvořili. Bylo to 2:0 a půle mohla klidně skončit 4:0, 5:0. Jenže pak asi zafungovala Csaplárova past. Nechali jsme se ukolébat.

A Rusové se ve druhé půli dostali do vedení 3:2.

Já měl tehdy už o poločase žaludeční problémy. Asi v 69. minutě jsem musel střídat, za mě tam šel Šmíca. Musel jsem dolů do kabiny a slyším randál. Rusové dali na 3:2 a to fakt nebylo příjemné. Běžel jsem po schodech zpátky a Šmíca zrovna dával na 3:3. To byla obrovská úleva!

Když jsme u těch silných emocí… Moment, kdy Oliver Bierhoff v prodloužení podruhé zatížil české konto a rozhodl tak finále ve prospěch Německa, to pro vás naopak musela být strašná rána.

Finále jsem si pak pustil na videu jednou jedinkrát. Najednou se mi to všechno vrátilo. Ta bolest a to zklamání, když se člověk vidí, jak běží skoro sám na bránu v poslední minutě první půle. Nikdo nechápe, jak už mi ty nohy nefungovaly, jak to bylo všechno jenom na morál.

Cítil jste v průběhu turnaje únavu?

Byl to pro ně snad nejnáročnější fotbalový rok. Odehrál jsem všechno v Bundeslize, v Německém poháru jsme šli až do vítězného finále, do toho jsme hráli Pohár UEFA. A samozřejmě nároďák. V průběhu turnaje jsem to necítil. Jste v nějakém psychickém rozpoložení, pracuje i adrenalin. Ale v momentu, kdy Němci dali ten zlatý gól, to na mě všechno spadlo, jako by mi někdo pověsil balvan na krk. Najednou jsem cítil obrovskou únavu, a hlavně obrovské zklamání. Možná to bylo spíš tím. Každopádně jako by mi úplně přestalo fungovat tělo, prostě mi vyplo. Chvíli jsem myslel, že ani nedojdu do kabiny. Bolest z toho, že se to nepodařilo dotáhnout, byla neskutečná. Byli jsme tak blízko, takový kousek!

Chtěli jste finále dotáhnout do penalt?

Naopak, to chtěli Němci! My jsme v tom finále hráli výborně, chvílemi jsme je přehrávali, šli jsme do vedení. Navíc měl sudí vyloučit Sammera. Bez svého klíčového hráče by to Němci nezvládli, to vím jistě.

Porážka určitě bolela, ale přece jen: Finále, Wembley, královna… To je v první řadě nádherná vzpomínka, ne?

Když jste malý kluk, čtete si o takových zápasech knížky a sníte, jaké by to bylo do takového finále nastoupit. Ten sen se vyplní jednomu z milionu. A mně se to povedlo. Co víc vám k tomu můžu říct?

Text: Luděk Mádl, foto: Profimedia