O zlaté rybce

Španěl, Ital a Holanďan jdou po pláži. Ne, jinak. Byl horký letní den a po rozpálené pláži ve španělské Marbelle, pod azurovým nebem a za zvuku mohutných vln tříštících se jedna o druhou, kráčeli Sergio, Gianluigi a Georginio. V rukách studené daiquiri, na zádech pohledy rozvášněných žen a na myslích právě skončené EURO.

Když míjeli malé, sotva desetileté, chlapce honící se na hradbami vymezeném hřišti za fotbalovým míčem, Sergio jen tak ze zvyku, spíš reflexivně než zlomyslně, trefil jednoho z nich loktem na spánek a Gianluigi pak musel zneškodnit za to nařízenou penaltu. 

Míč se však od jeho dlaní odrazil málem až k bójkám, kam se chlapci neodvážili, a tak se Sergio nabídl, že když to vlastně celé zavinil, pro vyražený míč jim doplave. Hodil Gigimu své daiquiri a po hlavě skočil do vysokých vln.

Když už se pomalu blížil k balonu, zahlédl pod průzračnou hladinou cosi třpytivého a rychle se pro to potopil. „To je snad Zlatý míč! Mám Zlatý míč?!“ křičel nadšeně poté, co se se zlatým předmětem v ruce vynořil nad hladinu, ale pro všechnu sůl v očích si jej ještě nestačil prohlédnout.

„Kdys naposled viděl obránce držet Zlatej míč, ty debile? Nepoznáš zlatou rybku?“ zavrčel zlatý předmět v jeho dlani a rozčileně si odplivl.

Sergio si promnul oči, zaostřil na rybku, zle se zatvářil a už už se ji za tu drzost chystal přejet přes achillovky, když však rybka ustrašeně vyjekla: „Počkej, počkej! Můžu ti přece splnit tři přání…“

„Já jsem kapitán Realu Madrid a nejtvrdší frajer na světě,“ mrkl na ni Sergio a na důkaz zatnul své neskutečné břišáky, „myslíš, že je ještě něco, co bych si mohl přát?“

Nato se rybka ušklíbla. „No, z posledních osmatřiceti zápasů si třiatřicet probrečel na tribuně, ty tvrďáku. Ligu mistrů jsi nevyhráli už tři roky, La ligu za posledních deset let jenom třikrát, a ten tvůj Real Madrid už asi brzo nebude mít ani na tvojí výplatu…“

„Chceš loket?“ naštval se Sergio, sevřel rybku pevně do dlaně a plaval s ní za svými přáteli.

„Já jen, že vždycky je ještě něco víc,“ křikla rybka.

Sergio se dlouze zamyslel. „Dobře, chtěl bych mít možnost každej den přeříznout toho argentinskýho skrčka!“ vyhrkl Sergio a mával na své kámoše, ať jdou za ním. „Každej den ho moct aspoň jednou pořádně seřezat… Ale nic víc mě fakt nenapadá… Nemohli by si ty další dvě vybrat tady kluci?“ zeptal se a ukázal na své dva přátele, již už se k němu rychlými kraulovými tempy blížili.

„Jasně,“ souhlasila rybka, „co ty bys rád, čahoune?“ podívala se na Gianluigiho, jemuž se v očích zableskla dvakrát přeškrtnutá „eska“. „Aha,“ řekla rybka znechuceně a pohledem si změřila „Giniho“. „A co ty, zabijáku? Taky prachy, nebo bys třeba chtěl hrát s nejlepším fotbalistou světa?“

„Jo,“ odpověděl Gini neurčitě.

„To první, nebo to druhý?“ nechápala rybka.

„Jo,“ zopakoval Gini, načež rybce došlo, že s ním asi nebude mít zrovna snadné pořízení. Takže oboje, pomyslela si, slíbila, že udělá všechno, co bude v jejích silách, a s pěkně těžkou hlavou zmizela pod hladinou.

Když pak všichni tři borci dorazili ke svým lehátkům a vytáhli mobily, aby zkontrolovali, kolik srdíček jim přibylo u společného „storiečka“ na Instagramu, ještě na zamčených obrazovkách si mohli od svých agentů přečíst jednu a tu samou zprávu: „Přestupuješ do PSG.“

Gini se lehce usmál, Gigi na sobě tradičně nedal nic znát a Sergio byl vzteky bez sebe. „Puta, puta, co to má bejt?“ zuřil a proklínal zlatou rybku, seč mu španělština stačila.

Když se ale o pár dní později chystal s dalšími zraněnými spoluhráči do posilovny, všechno mu došlo. A byl šťastný.

Pointu povídky, pokud vám nedošla, se dočtete v  čísle HATTRICKU, které je právě teď na stáncích!