O LIŠCE BYSTROUŠCE, KTERÁ PADLA V EDENU

Byl stejně hnusný den jako těch tři sta šedesát před ním, Češi dál drželi status „best in covid“, který si vlastní hloupostí hrdě vybojovali, a všichni slávisté už se těšili na lov lišek, jejichž ocasy si po večerním zápase chtěli slavnostně vyvěsit do síně slávy…

Jenže po bezbrankové remíze se největším ocasem a jedinou trofejí na něčí (premiérově) zdi stal expert na čínskou medicínu Roman – borec, který si za poslední půlrok vydobyl pověst někoho, koho vyhodíte oknem a on se vrátí myší dírou, a v neposlední řadě přísný epidemiolog, který už rok nebyl na dovolené a ve všem tom chaosu si chtěl alespoň na chvilku zase připadat „normální“.

A protože v hospodě, kterou s přáteli i v dobách nejpřísnějšího lockdownu nadále navštěvoval, slyšel, že normální chlapi chodí na fotbal, řekl si, že si na jeden takový taky zajde. Doba covidová vyloženě volala po návštěvě míst, která jsou za normálních okolností okupována davy turistů a jiných fanatiků, ať už jde o Karlův most nebo Tribunu sever, a klub za slavné Premier League přece do Prahy taky nezavítá každý rok.

Navíc, vzhledem k tomu, že se český fotbal za posledních dvanáct měsíců proměnil ze zábavy pro nižší střední vrstvu v exkluzivní záležitost pro „velmi důležité persóny“, měl Roman téměř stoprocentní jistotu, že se tribunami stadionu neponesou žádné vulgarismy – jako v posledních měsících tolik populární chorál „jebat Prymulu“, který ho z neznámých důvodů silně iritoval.

Epidemie ne epidemie, bylo rozhodnuto. „Jdu na kopanou,“ vískal si Roman a hned to celý nadšený volal manželce.

„A nemůže tě tam zase někdo vyfotit? Víš přece, jak tě na podzim nachytali na tom Vyšehradě…,“ přemýšlela žena starostlivě. Další z bláznivých nápadů jejího muže se jí pranic nelíbil, ale dobře věděla, že stejně nic nezmůže.

„Pohov, ženská,“ pravil plukovník rezolutně a slovem „konec“ se se svou družkou rozloučil. Pochopil, že doma s ním radost z „kopané“ nikdo sdílet nebude, a zatweetoval sešívanému bossovi, s nímž už leta sdílel více než jednu čínským kapitálem dotovanou vášeň, jestli by mu nemohl „zarezervovat“ jednu sedačku na „to večerní utkání“.

„chtit v den zapasu sedacku na UEL, to muzes jen ty plk. Promin, mame plno, nekdo by musel odreknout,“ odpověděl mu okamžitě starý známý a jen tak od cesty dodal, že Simu by neprodal ani za dvě miliardy. 

Romana tím trochu zmátl, neb nevěděl, zda náhodou nejde o název nějaké tajné čínské vakcíny nebo třeba šifrovanou pobídku k veřejné zakázce, ale nechtěl tím teď ztrácet čas. Věděl, že jestli se chce večer podívat do Edenu, musí okamžitě začít jednat.

Zadání bylo jasné: kdokoli ze tří stovek potvrzených hostů si musí svou návštěvu do večera rozmyslet. Co s tím? 

„Mysli, mysli, mysli,“ namáhal svou bystrou hlavu a lehl si na koženou sedačku, kde o pět minut později vyčerpáním usnul. A to jej zachránilo…

Jak to nakonec dopadlo, už asi ví celá země, ale v novém čísle HATTRICKU, které je právě teď na stáncích, se dozvíte i PROČ to tak dopadlo…

zdroj foto: Leicester City FC