Antonín Panenka: Na oslavy jsme neměli peníze

Ikoničtější moment byste nejen v Bělehradě, ale i v celé historii českého a československého fotbalu hledali marně. Neznámý kluk si ve finále evropského šampionátu postaví míč na rozhodující penaltu proti nejlepšímu brankáři světa a udělá něco, co si do té doby nikdo nikdy nedovolil. „Věděl jsem, že to bude gól na tisíc procent,“ říká Antonín Panenka o nejslavnější penaltě v dějinách fotbalu, která Československu přinesla dosud jediné zlato z velkých turnajů. Jak na EURO 1976 vzpomíná?

Sezonu 1975/1976 jste neměl úplně růžovou. Jak jste se před turnajem vlastně cítil?
Měl jsem tenkrát trochu problémy s kolenními vazy, takže jsem v některých zápasech nároďáku nenastoupil. Ale jinak to byl pro mě celkem slušný ročník. Dobré bylo, že jsem byl stále v kádru národního mužstva.

Kvalifikace na ME byla mimořádně těžká. Ze čtyř reprezentací postupoval pouze vítěz a my jsme porazili Portugalsko i Anglii a šli do play off na Sověty. Tam jste dával gól. Napadlo vás, že bychom mohli proti tak těžkým soupeřům uspět?
To, že jsme porazili tak silná mužstva, svědčí o síle našeho týmu. Získali jsme zdravé sebevědomí a co se týče těch zápasů s Rusama, ty měly vždycky jiný náboj než zápasy proti jiným mužstvům. Začala se rodit ta bělehradská parta a v mužstvu byl vynikající duch. Jeden makal za druhého a všichni jsme byli kamarádi. Z toho důvodu jsme se nebáli, i když jsme věděli, že Sovětský svaz je větším favoritem než my. První utkání jsme vyhráli 2:0, takže jsme pak měli určitou výhodu v tom druhém, které skončilo 2:2.

Jak vzpomínáte na zápasy právě s Angličany a Portugalci?
Myslím, že proti těmto soupeřům jsem nenastoupil, právě kvůli těm problémům s kolenem. Tam hrál, tuším, Přemek Bičovský. Vzpomínám spíš na ty zápasy, kdy jsem hrál, a to bylo doma proti Kypru. Tenkrát jsme vyhráli 4:0 a já dával tři góly. Ale samozřejmě to byly neuvěřitelné pocity – porazit takové giganty.

V čem vidíte hlavní důvody toho, že jste tehdy v těžké kvalifikaci uspěli a postoupili? Jaké to byly pocity?
Myslím, že nikdo, včetně té širší fotbalové veřejnosti, nevěřil v nějaký větší úspěch. O to větší odhodlání jsme cítili, když jsme tam jeli. Pár utkání předtím jsme neprohráli, což naše sebevědomí zdravě posílilo. Navíc jsme měli dva vynikající trenéry Ježka s Venglošem, kteří nás naladili, připravili a vytvořili v mužstvu tu správnou atmosféru a pocit jistoty. To bylo pro nás tím hnacím motorem a díky tomu jsme postoupili, a nakonec i vyhráli.

V národním týmu jste debutoval v září 1973. Počítal jste s nominací na ME?
Pokud jsem nebyl zraněný, tak jsem ve většině zápasů nastupoval nebo střídal. Za ty dva roky jsem i trochu vyzrál, získal zkušenosti, takže jsem s tím problém neměl. Samozřejmě, člověk nikdy neví. Každý trenér má nějakou svoji osu, na které staví ten systém a hru a vybírá hráče, kteří se proti určitým soupeřům hodí.

Jak jste se o nominaci dozvěděl?
Jednoduše. Pokud byl nějaký hráč nominovaný, přišel dopis do klubu.

S jakými cíli jste do Jugoslávie jeli? Věřili jste si na dobré umístění?
Musím mluvit za sebe, ale myslím, že ty pocity jsme měli všichni stejné. Byli jsme outsideři, z té čtveřice jsme byli papírově nejslabší. Protože nám ani veřejnost moc nevěřila, měl jsem strach, abychom tam neudělali ostudu. Aby nám Holanďani nenasypali čtyři góly, což by byla voda na mlýn našim kritikům. O to větší pak bylo naše odhodlání a zarputilost se tam jet poprat. Měli jsme jednu obrovskou výhodu v tom, že nás Holanďani neskutečně podcenili. Domnívali se, že nám budou sázet góly za pochodu, že je to moc sil stát nebude a utkání pak dopadlo úplně jinak. Nedokázali se už vrátit do hry tak, jak si původně představovali.

Jak vzpomínáte na trenéra Ježka? Jak byste hodnotil jeho taktickou i psychologickou práci?
Měli jsme obrovské štěstí, že se tam sešla tahle trenérská dvojka. Každý z nich byl úplně jiný. Ježek vyžadoval disciplínu, byl tvrdý a mužstvo dovedl vyhecovat, vybudit a vytvořit atmosféru bojovné nálady. Měl i neskutečně dobrý pozorovací talent. Sledoval záznamy hry soupeřů a při přípravě řekl každému hráči přesně, jak se který protihráč chová. Jakou dělá kličku, co je pro něho typické, takže v tom jsme byli perfektně připraveni. V tom byl geniální. Pan Vengloš byl zase velice kultivovaný člověk, který nikdy nekřičel, nikdy nezvyšoval hlas a měl trpělivost nám do nekonečna vysvětlovat různé situace a stavy. Fantasticky se doplňovali.

Jaká byla tenkrát v nároďáku parta?
Naprosto neuvěřitelná. Musím fakt říct, že lepší jsem nikdy nikde předtím ani potom nezažil.

Žádné třenice mezi Čechy a Slováky nebyly?
Naopak. Třenice jsem zažil v době, kdy jsem do nároďáku v roce 1973 přišel. Ne přímo třenice, ale ten pocit z toho, že Slováci sedí u jednoho stolu a Češi u druhého. Respektovali se navzájem, protože se znali z utkání na klubové úrovni, ale žádné bratříčkování, zkrátka určitý odstup tam byl. V Bělehradě to bylo fantastické, tam bylo úplně jedno, jestli jsi Čech nebo Slovák, všichni se chovali naprosto korektně a stejně. Myslím, že velkou zásluhu na tom měl kapitán Tono Ondruš. Jak na hřišti, tak i mimo něj dokázal ten kolektiv neskutečně stmelit.

Myslel jsem třeba dohady kvůli počtu zastoupených hráčů?
Tam to bylo jasný. Byli jsme čtyři Češi a zbytek byli Slováci. Nedávali nám najevo nějakou nadřazenost, nebo, že jich je víc, všichni jsme si byli rovní.

Ani klubová rivalita nebyla tenkrát problémem?
Vůbec ne. Nějaké osobní nebo klubové problémy se vůbec neřešily. Šlo jen o to zahrát dobře na mistrovství Evropy.

Jak byste hodnotil náladu v týmu. Byli tam někteří hráči, kteří se starali o zábavu? Myslím nějací přirození vtipálci?
Jednoznačně Ondruš. To byl člověk, který byl neustále pozitivní, stále měl dobrou náladu a při každé příležitosti se chechtal. Vždycky řekl nějakou pitomost a začal se tomu tak řehtat, že nakazil i ostatní a pak jsme se řehtali úplně všichni.

Dobrá nálada vám zjevně vydržela až do finále?
Asi si to uvědomovali i trenéři. Jednou jsme měli předzápasový program, a když měl být trénink, tak trošku pršelo. Ježek usoudil, že to dnes uděláme jinak a trénink odložíme a místo toho se půjdeme projít do lesa. Nasedli jsme do autobusu, přijeli k lesu a po lesní cestě jsme došli na paseku, kde bylo plno pařezů. Museli jsme si sednout a každý měl říci nějaký vtip. Byli jsme překvapený, někdo vtip řekl, někdo ne, ale dopad to mělo obrovský. Přitom taková kravina… Od té doby jsme to vlastně dělali na každém soustředění…

Pracovali jste tenkrát nějak systematicky i na vašem sebevědomí?
Tenkrát nebyli žádní psychologové, to byla práce trenérů. Ježek s Venglošem do nás pořád hučeli takovým inteligentním, kamarádským způsobem. Bylo plno posezení a tak. Hlavně Ježek nás ale umět skvěle vyburcovat nejen při tréninku, ale i během zápasu. To bylo jeho, ten uměl udělat atmosféru…

Bylo tohle klíčové třeba i před zápasem s Nizozemci, kde proti vám stály největší hvězdy tehdejšího fotbalu a dnes legendy jako třeba Johan Cruijff?
My jsme věděli, že jsou favorité nejen v našem zápase, ale vůbec celého mistrovství. Zřejmě to tenkrát bylo nejlepší mužstvo vůbec. Hodně nám pomohlo, jak už jsem říkal, že nás podcenili. Stala se však ještě jedna věc. Asi dvacet minut před zápasem přišel do kabiny hlavní rozhodčí. Trochu arogantní a trochu nad věcí a kladl nám na srdce, abychom si hleděli hry a nereagovali na jeho vedení zápasu. Žádná gesta jako reakce na jeho pískání. Nám to nevadilo, byli jsme zvyklí držet se pokynů, ale Holanďanům, kteří se cítili jako mistři světa, zřejmě ano. I taková maličkost je mohla trochu rozhodit.

Podobné to bylo i v zápase s Němci, za které hrál pro změnu Franz Beckenbauer…
I přesto, že jsme postoupili, byli Němci obrovským favoritem. Měli jsme ale lepší pocit v tom, že od nich se očekávalo, že vyhrají, ale my jsme mohli. Po Holanďanech, kteří byli fantastičtí, jsme navíc byli v euforii. Dokázali jsme něco, co nikdo nečekal. Už v té chvíli jsme byli u fanoušků za hrdiny, kteří udělali díru do světa. Byli jsme naladěni na optimistické vlně, a to nám pomohlo.

Nemohu opomenout zlatý hřeb mistrovství, vaši slavnou bělehradskou penaltu. Proč jste ji šel kopat jako pátý?
Protože jsem si o to řekl. Když trenéři hledali, kdo půjde kopat, byli jsme tři kluci, kteří byli ochotni jít na penalty. Bela Masný, Zdeněk Nehoda a já. Ostatní se schovávali, nikdo jiný jít nechtěl. Nakonec přemluvili Tono Ondruše a jako na pátého ukázali na Jurkemika, protože byl nejmladší.

Jak se na to tvářil?
Laco Jurkemik řekl, že teda půjde, ale že zavře oči a dá takovou ránu, že když to brankář chytí, odnese ho to i s míčem do sítě.

Věděl jste dopředu, že ji kopnete právě takto?
Věděl.

Věřil jste si na ni?
Věděl jsem, že to bude gól na tisíc procent.

Kde jste vzal takovou jistotu?
Nikdo přede mnou takovou penaltu nikdy nekopal, nikdo to neznal. Sepp Maier se nechodil dívat na tréninky Bohemky, aby tušil, že to takhle kopnu. Nemohl to čekat, zkrátka to bylo tutový.

Napadlo vás, jak moc riskujete a jaký z toho může být malér, pokud to nevyjde? Ztráta titulu ME, navíc vaší nevídanou frajeřinou?
Přesně naopak. Já byl tak naladěný, že mě přímo rajcovalo, že teď udělám něco, z čeho budou všichni překvapení. Že to bude úplně jinak, než jak se normálně kope. Měl jsem dobrý pocit.

Přesto, představte si ten malér, kdyby se vloudila chybička a ono to nevyšlo.
Tak to by byl konec kariéry a pracovní poměr v ČKD s třicetiletou praxí. (smích)

Konzultoval jste svůj úmysl s někým?
Všichni to věděli. Trénoval jsem to dva roky na Bohemce každý den, i s Ivo Viktorem v nároďáku. Netajil jsem se tím, že ji přesně takhle kopnu.

Takže to věděli i trenéři?
Věděli a nikdo mi to nerozmlouval. Vlastně jenom jeden člověk, Ivo Viktor. Ten mi říkal, že v tak vážné situaci, jako je finále ME, to nemůžu riskovat. Bydleli jsme spolu v hotelovém pokoji, a dokonce mi pohrozil, že jestliže to takhle kopnu, nepustí mě na pokoj.

A pustil?
Nakonec ano, ale až v půl osmé ráno. Ještě jsem si vzpomněl, že asi tři neděle před ME jsme kopali na Bohemce proti Dukle a já šel na penaltu. I když Ivo Viktor věděl, že ji takhle kopu, stejně nezůstal stát. To mě utvrzovalo v tom, že ta penalta je jistá.

Věděl jste už při kopu, že to bude gól?
Ano. Bylo jasný, že brankář nezůstane stát.

Jaké byly vaše první pocity po slavném dloubáku, který záhy získal jméno Vršovický?
Moc jsme to nevnímali. Samozřejmě jsme se radovali, jásali, ale nikdo si podle mě neuvědomoval vážnost té situace, že jsme vlastně mistři Evropy. Pořád jsme tomu nemohli uvěřit.

Trenér Ježek vám po zápase něco řekl?
Ne, radovali jsme se společně.

A co zesměšněný německý brankář Sepp Maier?
Nesl to těžce, třicet pět let se mnou nemluvil. Problém byl v tom, že ti západní novináři napsali, že jsem ho zesměšnil. To nebyla pravda, můj úmysl nebyl někoho zesměšnit. Jen jsem zkusil nejjednodušší způsob, jak dát gól. V té době jsem byl naprosto neznámý, Sepp Maier byl v té době nejlepší brankář na světě, osobnost, a dostane takový uličnický gól. Nedokázal se s tím vyrovnat. Jako člověk byl oblíbený, srandista, který nezkazil žádnou legraci, ale jen do té doby, než zaznělo jméno Panenka. To se změnil v tygra.

Jaké byly oslavy?
Žádné nebyly, na to jsme neměli peníze. Měli jsme nějakou pozdní večeři, bouchlo se tam šampaňské, byla tam lahvová plzeň. Někteří kluci hráli karty, někdo se tam potuloval po hotelu. S námi tam bydleli Holanďani i Němci a musím ocenit, že když jsme šli třeba kolem baru, kde seděli někteří němečtí hráči, pozvali nás na pivo. Byli to féroví frajeři.

Takže chudá oslava, nehodná mistrů Evropy.
Já na tom byl trochu lépe. Slavil jsem s kamarády z Vinohrad, kteří kdysi emigrovali do Kanady. Kvůli mistrovství přiletěli a zašli za mnou do hotelu. Tam se mi stalo jednou v životě, že jsem snídal šampaňské a kaviár.

Věřili jste si, že tento úspěch můžete ještě někdy zopakovat?
Po čtyřech letech jsme skončili na ME třetí, což bylo podle mě daleko těžší než ten titul. Obhajovat je vždy horší, navíc tam bylo ve finále osm mužstev.

Komu podle vás EURO pomohlo v další kariéře?
Určitě všem klukům. Najednou o naše hráče projevily zájem západní kluby, ale problém byl v absolutním zákazu odchodu do zahraničí. V roce 1980 už byl takový tlak a zájem, že vznikla kritéria pro přestupy ven. Hráč musel být starší třiceti dvou let a musel odehrát nejméně padesát zápasů za národní tým. To byly vražedné podmínky, které splňovali maximálně dva tři hráči.

Sledoval jste EURO 96?
Sledoval.

Jak na něj vzpomínáte?
V tu chvíli to člověka tak nenapadne, ale postupem času, když jsem viděl ty kluky, co tam hráli a jací to byli skvělí, fantastičtí hráči, musím konstatovat, že každý byl fantastickou individualitou, všichni uměli kopat s míčem a sestava byla výborná. Od té doby jsme tak kvalitní mužstvo neměli.

Proč to tenkrát nevyšlo, co tomu podle vás chybělo?
Chybělo maličko. S Němci jsme vedli 1:0, potom dostal, bohužel, Petr Kouba takový hloupý gól a tím se to všechno svezlo. Měli jsme na to ten šampionát vyhrát.

Text: Jaroslav Benda, foto: Profimedia