Na fotbale v Argentině

Stojí seřazení na ulici mezi výmoly a jednopatrovými domy s rozbitými okny, s kamennými výrazy a připravenými zbraněmi. Člověk by si mohl myslet, že policisté, vybavení jako vojáci se štíty a helmami, čekají na invazi, na útok zvenčí, na něco, co by mohlo ulici Calle la Rioja zničit ještě víc, než už je. Ale Policia Nacional (národní policejní složka; pozn.) nestojí proti výtržníkům ani proti válečníkům, kteří chtějí naplnit svou touhu po destrukci. Vítejte na ligovém fotbale v Argentině!

Proti nim stojí děti oblečené v modrobílých dresech, děti držící za ruce své sourozence, děti v náručí svých rodičů. Zde, v Belgranu, jedné z chudších čtvrtí argentinského univerzitního města Córdoba, hraje večer na konci ledna místní klub CA první zápas po letní přestávce, první zápas po pěti týdnech bez fotbalu. Už dvě hodiny před výkopem je jasné, jak moc je argentinský fotbal ve srovnání s tím evropským pozadu – a zároveň jak moc je napřed.

Fotbalová turistika

Nejenže se na sociálních sítích hromadí videošoty z argentinských stadionů, ale tato jihoamerická země je také mezi groundhoppery, jak se říká fotbalovým fanouškům cestujícím za zápasy do různých koutů světa, považována za špičku v oblasti fanouškovských zážitků. Objektivně to lze jen stěží seriózně posoudit, protože tento předpoklad je především subjektivní. Podle průzkumu, který v roce 2020 provedl francouzský France Football, se však tři z 30 stadionů s nejlepší atmosférou na světě nacházejí v Argentině, všechny v hlavním městě Buenos Aires: La Bombonera, sídlo Boca Juniors, El Monumental červenobílého městského rivala River Plate a Estadio Pedro Bidegain ze San Lorenza. Co odlišuje velké kluby od Belgrana: Na vzestupu je ona turistika, vstupenky se shánějí těžko, natož ve fanouškovském bloku. V Belgranu je to jiné.

Necelých dvě stě metrů od stadionu tvoří policie zátaras přes celou šířku ulice, prostě závoru z uniforem. Pokud se někdo snaží protlačit skrz řadu lidí, nikdo z policistů neustoupí, zírají přímo před sebe, snaží se zastavit proud lidí. Pokud však policista postřehne, že jste turista, ramena a rysy tváře se uvolní. „Mluvíte španělsky? Ano? Máte u sebe nějaké nebezpečné předměty, nože, láhve, kameny?“ Jediná plastová láhev zjevně nesvědčila o bojovném postoji „touristas“. „Vzadu jsou ještě lístky, ptejte se na Jorgeho“, doplní policista. Stejně rozšířené jméno, jako se zeptat na Fritze v Německu nebo Václava v Česku.

Klobása tlustá jako paže

Na podlaze leží rozbité sklo a občas hromádka suti a na těch několika málo volných prostranstvích postávají u stánků ženy s tvářemi ošlehanými počasím a muži bez předních zubů, kteří prodávají falešné i originální dresy, klobásy tlusté jako dětská paže a podivné modré fólie, z nichž si skoro každý jednu koupí. Stánek s lístky je ve skutečnosti tmavomodrá zeď s dírami o velikosti listu papíru. Svůj protějšek buď vidíte, nebo slyšíte, ale obojí najednou je nemožné. Jorge však přesně ví, které lístky „Alemani“ (Němci, autor textu je německý novinář; pozn.) potřebují. „Tyhle jsou do rodinného sektoru,“ říká a dodává: „Dobrý výhled.“ A taky je to tak.

Když se zmíní o 30 000 pesos za osobu, tedy asi 645 korun, je zajímavé vidět výraz Jorgeho tváře. Protože ceny v Argentině se vždycky liší, zvlášť když se zájemce tváří příliš „evropsky“ nebo španělština nezní příliš jihoamericky. Zvlášť ve čtvrtích, jako jsou tyto. Podobné je to v La Boce, části Buenos Aires, kde převládají žlutá a modrá barva a kde je špatný dres považován za vyhlášení války. Tam, dokonce i během dne, kdy se zápasy nehrají, stojí na rohu policisté a zastavují turisty, kteří cestují s příliš viditelnými fotoaparáty nebo s peněženkami napěchovanými penězi. Třicet tisíc pesos za vstupenku tedy není utopie, ale výsledek mnohaleté inflace. Proto se i nyní v Belgranu za lístky na fotbal platí 60 000 pesos tzv. pod pultem. Kolik z toho připadá Jorgemu, zůstává jeho tajemstvím.

Kojící fanynky

V Belgranu je sedm hodin večer, ale tady na severozápadě Argentiny tikají hodiny trochu jinak. Dvě hodiny před výkopem proti CA Huracán spustí některý z fanoušků písničku a v okruhu dvaceti metrů se vždycky najde někdo, kdo zná melodii i text a přidá se. Na tribunách to není jiné. Zatímco v západní Evropě musí ženy stále bojovat o uznání, jsou slovně napadány nebo fyzicky obtěžovány, na Estadio Julio Cesar Villagra dlouho před začátkem v jednom z bloků na stání nesedí téměř žádný muž. Ženy kojí své děti, drbou o nových známostech, mlčky potahují z cigaret, z plných plic zpívají další píseň. Všechny mají na sobě dres. Dokonce i Roberta.

Vyrůstala ve čtvrti Belgrano a na stadion chodila se svým otcem. Navštěvovala zde školu, našla si práci a poznala svého manžela. Teď sedí na tribuně s dcerou v náručí, dívá se dolů na hřiště a občas zkontroluje mobilní telefon. Její manžel už by tu měl být poté, co přijde z práce. „Je to tradice sem chodit,“ tvrdí Roberta a odhazuje si černé vlasy. Fotbal tu patří ke každodennímu životu stejně jako společný oběd a večerní posezení. Na začátku sezony se otázka cen vstupenek ani neřeší, členství a permanentky se prostě obnovují. Děti chodí s matkami a klidně spí jako Robertina dcera či si hrají na honěnou mezi sedadly nebo si zpívají. Ale to zásadní je, že jsou na stadionu. Sport jako rodinná záležitost. A zatímco v Německu, Anglii a zejména ve Španělsku ceny vstupenek neustále rostou, v Argentině jsou stále dostupné, i když lidé jako Roberta musí na ně pracovat celé měsíce.

V Anglii to bývalo stejné, dokud se chuligáni nestali příliš nebezpečnými, příliš násilnými, ale nakonec je nahradilo publikum, které vyhledává spíše show než skutečný fotbal. Konkrétně v Anglii a v západní Evropě se to projevilo už dávno, kdy se do popředí vedle peněz dostala tzv. zábavní hodnota. To se projevuje i v Belgranu.

Las luces azules

Zatímco se hráči rozcvičují, na panelech blikají reklamy, většinou na banku, střídavě také na potraviny. Před stadionem si fanoušci mohou vyzkoušet střelbu na terč nebo se nechat vyfotit před obrazovkou širokou asi tři metry. Na ní je panoramatický pohled na stadion, oslavující fanoušci mávající vlajkami. Vzpomínka jako do památníčku.

Blok v levém horním rohu stadionu se zaplňuje a dorazil i Robertin manžel. Teď bude svou dceru držet v náručí až do výkopu a tiše pohybovat rty do rytmu písní. Stadion najednou prořízne hlas spíkra, kterému sice přes hluk diváků a silný argentinský přízvuk není příliš rozumět, ale opakuje stále dokola: Las luces azules, Las luces azules, v překladu modrá světla. Co tím myslí, je jasné okamžitě.

Protože krátce předtím, než oba týmy vstoupí na hřiště, zhasnou světelné stožáry, které běžně osvětlují hřiště, a nad tribunami se roztočí dva reflektory s paprsky, které „koupou“ masy lidí v modré záři. Ti si zase na mobilní telefony nalepili modrou fólii, která se dá koupit téměř na každé tribuně, a vytvoří tak azurové moře světel.

To ukazuje: Marketing a jedinečné prodejní argumenty nejsou cizí slova ani v Argentině. Zodpovědní v Belgranu také přesně vědí, jak si získat fanoušky, chytit je za citovou stránku a přesvědčit je, ať si pořídí modré fólie a předražené dresy. Koncept funguje, modrou a bílou barvu tu nosí každý. Bez výjimky. Zatímco dres francouzského Paris Saint-Germain může stát až 180 eur nebo německý Bayern Mnichov prodává své speciální dresy za speciální cenu, včetně jmenovek, která také přesahuje 100 eur, tady v Belgranu si někdy účtují „jen“ 80 eur. Ale je to součást hry, ne luxusní zboží pro bohaté fanoušky, ale součást komunity.

Elegance a přitažlivost

To je část, v které mají Argentinci před Evropany náskok: Ještě nejsou tak daleko od svých příznivců, aby fotbal a fanouškovské zboží vnímali jako něco nedosažitelného. Emoce a přitažlivost jsou stále v rovnováze; opravdovou lásku (Echte Liebe), heslo (na burze kótovaného) německého klubu Borussia Dortmund, si stále spíše koupí tvůrci v Argentině než ti v Porúří na západě Německa.

„Opravdová“ také proto, že písně nezpívají výhradně ultras; v Belgranu to není jen jeden blok, který začne zpívat před zápasem. Obvykle jako první spustí malá skupinka lidí a postupně se zvětšuje, až se v určitém okamžiku přidá celý blok a následně i celé hlediště. A to bez obvyklého evropského předzpěváka nebo „kápa“, jak si říkají vůdci ultras, kteří se obracejí ke hře zády a žádají lidi před sebou, aby se přidali. V Belgranu nikdo nemusí být žádán, aby se přidal. I když to občas vede k tomu, že se hrají tři nebo čtyři písně najednou, na hlučnosti to neubírá. Spíše tento zmatek přispívá k ještě bujařejší atmosféře. Vlastně se to dá pojmout i jako kritika zejména evropských fanouškovských skupin. Jejich podpora je někdy trochu nevýrazná, odeznívá znovu
a znovu do okamžiku, než kápo spustí nový chorál. Šum v pozadí, nic víc. V Belgranu takové nebezpečí nehrozí.

Desetileté holčičky v ochozech horlivě vykřikují nadávky, za které by před stadionem nejspíš dostaly pohlavek, jen o málo starší kluci urážejí policii a politiky, jako by jejich omezování a příkazům rozuměli lépe než dospělí daňoví poplatníci. S technikou a „byznysem“ okolo fotbalu Jihoameričané trochu zaostávají, s podporou mají příznivci v Argentině, co se týče vášně, hodně navrch před těmi evropskými. Zápas ani předváděná hra totiž nutně nevyzývá ke zpěvu – alespoň co se výsledku týče.

Jako na Bohemce

Po úvodním hvizdu se na tribunách téměř nic nezmění, na hřišti však fotbalisté obou týmů ukazují, že by rozhodně mohli obstát v jedné z nejlepších evropských lig. Přestože se v herním projevu objevují nedostatky, převážně jihoameričtí hráči potvrzují, že by svým nasazením, vůlí a bojovností mohli otřást i španělskou La Ligou. Alespoň pokud by to všechno dokázali dělat soustavně. Postupem času tlak domácích polevuje a jejich soupeřům z Huracánu se daří vysvobodit se z obranného šiku. Když se jim to podaří, dva hráči Belgrana jsou frustrovaní, ztrácejí zájem o hru a zůstávají vepředu. Chování, které by profesionál v Německu „předvedl“ jen jednou, než by ho trenér vystřídal.

Během utkání se stále více stmívá. Za stadionem se do večerní oblohy tyčí asi 80 metrů vysoký mrakodrap. Se stále pozdější hodinou zhasínají i světla v bytech. Ne že se všichni již ubírají k spánku, ale někteří duel sledují právě i z oné výškové budovy. No a pak je lepší v bytě zhasnout světla, protože to přinese větší divácký zážitek. V Belgranu by bylo možné sehnat lístky ještě krátce před výkopem, o čemž svědčí několik volných míst. Zejména v případě větších stadionů bývá balkon domu odnaproti obvykle bezpečnější a levnější variantou; něco jako Bohemians v Praze. Násilí už není na denním pořádku jako před dvaceti lety, ale stává se. Například když oslavy titulu ochromí dopravu v celém centru města, policie používá vodní děla a fanoušci se cítí stísněně a poníženě.

Jedním z těch, kdo to zažil, je Carlos. Je krátce před půlnocí a Belgrano remizuje s Huracánem 1:1, což označuje za přijatelný výsledek. Carlos sedí ve svém taxíku, jednu ruku má na volantu, druhá mu ležérně visí z napůl staženého okénka. Svým taxíkem projíždí Córdobou už čtyři roky a opakovaně si vybavuje zátarasy na silnicích během fotbalových zápasů. „Jezdil jsem, když Argentina vyhrála mistrovství světa v roce 2022 poté, co finále proti Francii dospělo až do penaltového rozstřelu a rozhodující gól vstřelil Lionel Messi,“ vypráví Carlos.

Nenávist podle barev

V Córdobě se na hlavní dopravní tepně nedalo projet a v Buenos Aires dokonce údajně došlo k úmrtí. „Ne proto, že by se lidé mačkali v přeplněných ulicích, ale proto, že se fanoušci soupeřících klubů v lize poznávali v masách bílomodře pruhovaných argentinských dresů. Ani ve chvíli největšího triumfu nepřestává nenávist, sjednocuje je sice národní cítění, ale stále je rozděluje (klubová) barva. Fanoušci dvou klubů z Buenos Aires se vzájemně napadli a došlo i k úmrtí,“ uzavírá taxikář. Neexistuje o tom důkaz. Carlos působí jako člověk, který má tendenci říkat pravdu, ale možná si ji někdy trochu přikrášluje.

Pravdou zůstává, že v Argentině k násilí dochází, a to jak na stadionech, tak mimo ně. V některých případech oddělují ostnaté dráty bloky hostujících fanoušků od ostatních a cestu k nenáviděným soupeřům blokují ocelové brány. A emoce hrají zejména v Argentině významnou roli, díky nim je fotbalová kultura této země taková, jaká je, a výrazně se liší se od Evropy. A přesto se zdá někdy pochopitelné, že policie bývá vybavená jako protiteroristické komando. I když k nim většinou běží jen děti.

Text: Michael Postl, foto: Michael Postl, Profimedia