Mít v hlavách jediné. Vítězství

Nikdo nedokázal to, co on. Julian Nagelsmann usedl v 28 letech na lavičku německého fotbalového týmu TSG 1899 Hoffenheim jako nejmladší hlavní trenér v historii bundesligy. K tomu přidal později další rekord – 100 bundesligových vítězství v nejnižším věku, kterých dosáhl už jako kouč RB Lipsko a Bayernu Mnichov. I tyto prestižní adresy mu pomohly k překonání dalšího milníku. V 36 letech se stal nejmladším poválečným reprezentačním trenérem Německa. Je jím dodnes a má s ním velké plány.

Vlastní fotbalovou kariéru mu ve 20 letech ukončily opakované operace zraněného kolene. Vedl mládež v Augsburgu, odkud ho do Hoffenheimu přetáhl Ralf Rangnick, který v malém městečku bez výrazné fotbalové historie budoval za miliony spoluzakladatele společnosti SAP Dietmara Hoppa cosi nového. Opět se podílel na rozvoji juniorských fotbalistů. 11. února 2016 přišel zlom a přesunul se z pozice kouče „devatenáctky“ přímo do funkce hlavního trenéra A-týmu. Ten zachránil před sestupem, v další sezoně s ním obsadil čtvrté místo a Hoffenheim hrál i s českým obránce Pavlem Kadeřábkem poprvé evropské poháry. Na jaře 2018 dovedl Nagelsmann Hoffenheim ke třetímu místu v bundeslize a přímému postupu do Ligy mistrů. Ještě před koncem sezony oznámil, že se přesune do Lipska. Za Rangnickem. Totéž zopakoval o dva roky později, kdy vyslyšel „volání“ Bayernu Mnichov. Nejen o prvním vynuceném odchodu mluvil Nagelsmann při veletrhu ISPO v Mnichově, později pro německá média také popisoval odvahu stát se v 36 letech reprezentačním trenérem.

Podruhé jste předčasně prodloužil smlouvu s Německým fotbalovým svazem. Prvně po sedmi měsících ve funkci, nyní dokonce až do roku 2028. Co vás k tomu vedlo? To panuje mezi vámi a svazem takové souznění?

Bylo to podobné jako v předchozím případě, kdy jsem chtěl mít po domácím mistrovství Evropy v létě 2024 absolutní klid až do světového šampionátu 2026. Signalizuje to, že všichni věříme, že na mistrovství světa
do Severní Americky postoupíme. A také, že na něm můžeme vyhrát titul.

Ještě nějaký důvod?

Dalším bylo, že se v této pozici cítím extrémně spokojený, že si rozumím jak s představiteli Německého fotbalového svazu, tak s realizačním štábem a samozřejmě s hráči. A třetím bodem byl dosavadní vývoj, kdy jsme během roku a pár měsíců udělali správné kroky k našemu cíli. Než však dosáhneme vrcholu, bude to ještě nějakou dobu trvat a také na tom budeme muset ještě dost pracovat. Tím souhlasem jsem chtěl i já ukázat, že chci být součástí této cesty k vrcholu. Nemělo by jím být jen mistrovství světa 2026, ale také i EURO 2028.

Až tak si věříte?

Obě strany, já i odpovědní pracovníci Německého fotbalového svazu (DFB), se cítíme ve vzájemné spolupráci velmi dobře. Výročí 125 let od založení svazu bylo dobrým důvodem k tomu, aby se jednání urychlila. K dohodě jsme dospěli poměrně snadno. Obecně platí, že jdeme po každém titulu, na který můžeme dosáhnout. Ale postupně, krok za krokem. V první řadě se letos na jaře pokusíme vyhrát Ligu národů a pak se kvalifikovat na mistrovství světa. Děláme také vše pro to, abychom na něm hráli o titul. To je cíl. A proto jsem prodloužil smlouvu, abych vyslal signál, že se my i celý tým plně soustředíme na mistrovství světa a chceme do toho dát všechno. Záruka samozřejmě neexistuje, ale chceme zopakovat šanci na zlato a jedeme si za tím na plný plyn.

Rok 2024 byl vaším prvním kompletním v pozici reprezentačního trenéra. Co byste označil za jeho největší událost?

Pokud to vezmeme čistě ze sportovního hlediska, tak určitě zahajovací utkání domácího mistrovství Evropy. Na to jsme se dlouho připravovali, směřovaly k němu všechny naše myšlenky. Zvlášť poté, jakých výsledků jsme dosahovali v přípravných zápasech. Samozřejmě jsme měli na paměti i poslední nevydařené turnaje. A když už „to“ přišlo, udivilo nás, v jaké atmosféře se EURO hrálo. Vždyť už jen cesta od hotelu ke stadionu před prvním duelem proti Skotsku s tisíci fanoušky podél silnic byla speciální. Ale přinášelo to s sebou i zvyšující se tlak, protože jsme samozřejmě nechtěli špatně odstartovat do domácího ME.

Takže vás atmosféra zcela pohltila?

Nejen mě, ale samozřejmě i hráče a všechny okolo. Bylo to neuvěřitelně emocionální. Když jsme přišli na stadion, tak jsme ještě před hymnou prožili nejemocionálnější přivítání v životě. Šlo o skutečnou euforii. Před zápasem proti Skotsku jsem už zažil několik nástupů a hymnu, ale toto bylo něco zcela výjimečného. Vždyť s námi zpíval skoro celý stadion. Na to se nedá připravit, ale následně ani zapomenout. A k tomu jsem si představoval ještě ty miliony lidí doma před televizory, jak zpívají s rodinou či přáteli. A vše umocnilo tolik našich gólů a podařený výkon při výhře 5:1. Ano, to mohl být mimořádný moment loňského roku.

Dá se říct, že vás dění kolem domácího šampionátu překvapilo?

Byli jsme všichni, trenéři, hráči, ale i realizační tým, napnutí, jak budou lidé reagovat. Ale snad jsme březnovými vítězstvími ve Francii a doma nad Nizozemskem fanoušky probudili. To pak vyvrcholilo veřejnými projekcemi a mnoha fotbalovými mejdany na ulicích, kde se lidi bavili. Proto jsme doufali, že bude skvělá nálada. A když jsme to viděli, tak to samozřejmě dodá sebevědomí, protože si člověk uvědomí, že svými činy může pobavit a také posunout či sjednotit společnost.

Podíval jste se pak zpětně, jak to kolem turnaje vypadalo, jak se národ bavil. I s přihlédnutím na předchozí mistrovství Evropy a světa, kdy Německo propadlo?

Sportovně samozřejmě, protože jsem musel připravit analýzu našeho vystoupení na EURO. Bylo to dobré, ale bohužel ne velmi dobré. Emocionálně jsem se držel už zpátky, také proto, že už jsem ty úžasné momenty měl uložené v hlavě.

Pojďme tedy ke sportovní stránce a vyřazení od Španělska v prodloužení čtvrtfinále.

To pro nás bylo neuvěřitelně smutné. A asi navždy se bude diskutovat o tom, k čemu došlo, jak to měl posoudit rozhodčí. (Ve 106. minutě za stavu 1:1 nastřelil německý útočník Jamal Musiala ruku španělského obránce Marca Cucurelly, stojícího v pokutovém území. Anglický rozhodčí Anthony Taylor neodpískal penaltu. Španělé vstřelili ve 119. minutě vítězný gól a Němce vyřadili. UEFA téměř o tři měsíce později zveřejnila prohlášení, že rozhodnutí sudího bylo chybné a Německo mělo kopat penaltu. – pozn. red.) Ale měli jsme Španěly porazit v řádné hrací době a nepřipustit prodloužení. To víme, ale musíme s tím žít.

Co jste si vzal osobně z vašeho prvního velkého turnaji v roli reprezentačního kouče?
I s ohledem na další vývoj.

Nechci zapadnout do všeobecných frází, ale je třeba vidět, že pozice reprezentačního trenéra se výrazně liší od klubového. To tak prostě je. Jde o zcela jinou strukturu práce za jiných podmínek a v jiném prostředí.
Není tolik času na práci na hřišti, ale o to více času na rozhovory, jednání nejen s hráči. Připočetl bych k tomu ještě to, že jde o vybrané hráče, kteří na srazy přijíždějí s hrdostí, že mohou reprezentovat. Z toho také automaticky vyplývá nálada, která panuje. Přiznám, že to pokládám za něco výjimečného, nezvyklého. Proto i já si považuji, že toho mohu být součástí, že se mi dostalo takové pocty. Přiznám, že když jsem jel z listopadového srazu po zápasech Ligy národů domů, tak jsem se přítelkyni svěřoval s mými pocity, jak i pro mě jde o neobyčejnou věc. Jak jsem nadšený z fungování celého realizačního týmu, z té atmosféry. Jakou radost mi dělá vidět hráče v kabině, jak spolu komunikují, jak je na nich vidět odhodlání, jak chtějí dosáhnout něčeho významného.

Opravdu jen samá pozitiva?

Vlastně dosud ano, protože jsme dokázali společně překonat všechno špatné. Na podzim 2024 jsme se přenesli a zlomili to nešťastné vyřazení na mistrovství Evropy a ze šesti zápasů v Lize národů čtyři vyhráli a dva remizovali. A ještě jednou zopakuji to potěšení z pohledů hráčů, jak oni sami jsou radostní a spokojení z fotbalu, který předvádějí.

Ale vraťme se ještě do listopadu 2023, porážky v přípravných zápasech doma s Tureckem 2:3 a 0:2 v Rakousku. Co se pak stalo?

Když jsme s kolegy nastoupili v září 2023 k národnímu týmu, nechtěli jsme při prvních dvou srazech tolik měnit a tak moc zasahovat do mužstva. Chtěli jsme ho poznat, udělat si obrázek o těch, kteří vlastně mají být ti nejlepší z Německa. Proto jsme měnili jen určité věci v přípravě, ve fungování, přicházeli jsme s maličkostmi, které však mohou mít i velký dopad. Samozřejmě hrálo roli i to, že už jsme neměli tolik času, jako tomu bývalo dříve, kdy se hrály jen kvalifikace na dva velké turnaje. V současnosti se díky Lize národů vlastně pořád o něco hraje. Proto jsme se shodli na tom, že hned a všechno měnit není správná cesta. Ano, i já mám v sobě dodnes, že tyto dva zápasy byly špatné a bolelo to nejen nás, ale vlastně celou zemi. Slyšeli jsme, jak je německý fotbal na dně.

A to vás tzv. probralo?

Vlastně ano. Ale s obezřetností, protože jsme také slýchávali, že jsme příliš odvážní, že toho chceme moc. Připustím, že i já jsem se do toho tzv. musel dostat, že jsem musel zjistit a pochopit, co obnáší pozice reprezentačního trenéra, jaké jsou právě ty největší rozdíly v porovnání s koučem v klubu. Že je výrazně méně tréninků, ale oproti tomu mám možnost nominovat hráče jen podle sebe.

Co to znamená pro vaši práci?

Úplně jiný systém především při skládání mužstva. Na rozdíl od klubu jsme dostali nástroj, kdy šlo kádr výrazně změnit jedním rozhodnutím. Což znamenalo, že jsme nemuseli nominovat ty nejlepší z nejlepších, ale ty, kteří nám k sobě pasovali. Tak, aby vytvořili soudržný kolektiv. Tedy ty, kteří pochopí svou roli, kteří mají ten charakter a dokážou vyjít se všemi a žít pro mužstvo, přestože to nejsou ti s největším talentem. Když to nadnesu, mohli jsme sestavit úplně nový tým, abychom v něm neměli žádné „idioty“. Ano, to se v klubu občas stává. Že „zdědíte“ hráče, kteří úplně nezapadají do vašich představ nebo třeba neřeší pozitivně některé záležitosti.

Jak to probíhalo dál?

Pořád jsme vybírali hráče, kteří spolu budou umět hrát, aby si dokázali na hřišti vyhovět a zároveň ale věděli, že je nutné se někdy obětovat, protože do základní sestavy se dostane jen jedenáct hráčů. Najít hráče kteří nemají problém sedět na lavičce a přijít na dvacet minut jako žolík. Ale jsou také hráči, kterým to nevyhovuje. Pokoušeli jsme se přesvědčit hráče, že chceme hrát útočný fotbal, při kterém si budeme vytvářet šance. Že nechceme být ustrašení, jako to bylo v tom „šíleném“ zápase v Rakousku. Že hráčům věříme a také chceme, aby pochopili naši cestu. Fotbal prostě musí bavit, protože už se stal součástí zábavního průmyslu. Když už si někdo koupí vstupenku za desítky, ne-li za stovky eur, aby dostal to, po čem touží, tedy zábavu, útočnou hru s šancemi. Abychom jako tým nepůsobili tak, že se bojíme, abychom neudělali chybu a budeme raději hrát na 0:0. To není můj styl.

Takže i trochu provokovat?

Tak bych to úplně nenazval, ale prostě probudit lidi, přinést nadšení na tribuny. Proto jsme se rozhodli hrát „emocionální“ fotbal, který by bavil.

Protože máte i dlouholeté zkušenosti jako klubový trenér, jaká role vám vyhovuje více? Jsou v reprezentaci vztahy s hráči užší, intenzivnější, přestože se nevidíte jako v klubu každý den?

Jde o prostředí národního mužstva, o tu hrdost v něm být. I to se na tom všem podepisuje. Hrát za svou zemi, navíc na domácím mistrovství. To pro každého musí být výrazně víc než jakýkoliv přípravný zápas. V reprezentaci je vše emocionálnější, jak pro hráče, tak i pro mě. Ale tím vůbec nechci říct, že by se v klubech emoce neprojevovaly. Projevují, ale přiznejme si, že ne každé ze 34 utkání v bundeslize přinese ty nej nej nej emoce. Někdy to prostě spadne do „normality“, přestože vyhrajete a můžete být spokojení s výkonem. Ale doopravdy se to nedá srovnat s reprezentací, s velkým turnajem, natož pak s tím, který hrajete doma.

Kde vidíte největší rozdíly?

Největší rozdíl je v tom, že v klubu můžete tréninkovou prací dosáhnout hodně. S kluky trénujete někdy i dvakrát denně, máte spoustu zápasů a můžete dělat spoustu rozhodnutí, která tým nasměrují správným, nebo špatným směrem. Bohužel to jde oběma směry. Máte však spoustu času na tréninkovém hřišti a spoustu času s hráči. S reprezentací se samozřejmě až tolik netrénuje, protože se sejdeme na pár dnů při každém srazu. Ale o to musí být intenzivnější, přesně zaměřený trénink a z tohoto pohledu vyznívá i jako důležitější. Moc možností a času na nápravu prostě není.

Co jste se na EURO v domácím prostředí naučil jako trenér?

Těžko říct, je obtížné vybrat jednu věc. Snad že existují i jiné hodnoty. Už jako klubový trenér jsem se začal měnit, o to více následně jako trenér zaměstnaný svazem, kdy jsem musel převzít nějaká pravidla a definice.
O tom, jak komunikovat, jak vycházet s některými lidmi, což jsou věci, ve kterých jsem se chtěl dál zlepšovat. Nechtěl jsem, abych vypadal jako ten, který se zajímá jen o taktiku, ale nejde mu o lidskou stránku. Přiznám, že pro mě je práce fotbalového trenéra perfektním povoláním, a proto se v něm chci ještě více posouvat.

V lednu 2025 jste opět prodloužil smlouvu u reprezentace. Čeho chcete skutečně dosáhnout? O zlatu z mistrovství světa 2026 už jste mluvil.

Předně stabilizovat naši výkonnost a pak se dál rozvíjet v lepším přechodu do útoku tak, abychom překvapovali soupeře. Víme, že právě toto byl náš problém na mistrovství Evropy 2024. V obraně jsme dominovali, vždyť jsme získávali více míčů než Manchester City v jeho nejlepších letech. Ale pak nám chybělo to jejich umění rychlého přechodu do útoku po zisku míče. To je bod, který vedeme v patrnosti a na kterém budeme pracovat jak při play off Ligy národů, tak potom v kvalifikaci MS 2026. Abychom byli maximálně nebezpeční a vytvářeli si gólové příležitosti. Nechci, aby to vyznělo arogantně, ale chceme, aby pro nás bylo normální vyhrávat. Abychom to měli všichni v sobě. Tak, jako to bylo u Argentiny při posledním mistrovství světa. Prostě věděli, že chtějí a budou vyhrávat. Když to přenesu na nás, tak aby hráči věděli, že když se utkají s Bosnou a Hercegovinou, tak budou mít v hlavách jediné – vítězství. A žádné pochybnosti. Pouze tak se to stane tou normalitou a pouze tak nás budou naši největší soupeři respektovat. My jsme Němci, my jsme fotbalový národ a jdeme vyhrát.

Jak k tomu cíli hráče nasměrujete a jak je přesvědčíte?

Vždy byste měli jít svou vlastní cestou. A my po ní půjdeme. A věřím, že přesně takové hráče v týmu máme a nebo je pro něj ještě najdeme.

Dovolíte si o sobě říct, že disponujete vůdčími schopnostmi?

Možná jsem se s nimi narodil. Ve své práci mám přirozeně vedoucí postavení a vedoucí postavení znamená prostě rozhodování. V určitém okamžiku jsem se rozhodl rozhodovat o věcech tak, abych se s výsledkem dokázal smířit. V nejlepším případě věci dopadnou dobře a rozhodnutí vedou k tomu, že vyhráváme zápasy. Pokud budu dělat
jen věci, které by dělali jiní, pak je těžké se zlepšovat.

Souvisí to i tím, že jste se musel ve dvaceti letech vyrovnat se sebevraždou otce?

To byla zásadní událost v mém životě, která mě formovala. Musel jsem poměrně rychle učinit spoustu rychlých rozhodnutí, a to jak v soukromém životě, tak i ve sportovním a profesním životě. Například co chci studovat nebo jaké zaměstnání zvolit. Ta doba mi ale hodně pomohla, protože jsem prostě musel velmi brzy dospět. Tehdy už jsem nebydlel doma, ale pak jsem se tam na krátkou dobu vrátil k mamince a sourozencům.

Tehdy jste se rozhodl stát profesionálním fotbalovým trenérem?

Možná, tak trochu. Nejprve jsem se rozhodl studovat obchodní administrativu. To jsem v určitém okamžiku přerušil a vrátil se ke studiu sportu, protože jsem se chtěl vrátit k fotbalu. Dělal jsem pro svůj život rozhodnutí, která ne vždy každý hned pochopil, ale také jsem měl představu, kam bych se mohl vydat. Nečekal jsem, že se stanu reprezentačním trenérem. Ale myslel jsem si, že bych jako trenér mohl dokázat to, co jsem nedokázal jako hráč.

Před příchodem k národnímu mužstvu jste měl půl roku na to strávit nucený odchod
z Bayernu Mnichov. Podařilo se vám to?

Ve velkém klubu je vždy několik politických proudů, které musíte brát v úvahu. Přesto se nesmíte nechat ohnout. Během mého působení v Bayernu byly momenty, kdy jsem udělal rozhodnutí, která bych nyní při zpětném pohledu rozhodl jinak. V tak velkém klubu jsou věci, které jsou v pondělí vnímány jako mimořádně dobré, ale v úterý nemají žádnou cenu. Tehdy jsem se naučil, že člověk musí být trochu opatrnější. Že věci, které jsou vnímány velmi příznivě, jsou najednou druhý den vnímány úplně o 180 stupňů jinak. Že musíte být trochu neutrálnější. Pokud už nejste z pohledu odpovědných osob tou správnou osobou, pak si myslím, že se s tím dá žít. Pokud jste jen loutka a pak vás vyhodí, myslím, že je to mnohem těžší. A to jsem já nebyl. Z tohoto pohledu jsem z toho vyšel lépe než samotný Bayern.

Souvisí to s vaší názorovou otevřeností?

Myslím, že je zdravé otevřeně mluvit o tématech a snažit se do jisté míry dát najevo své myšlenky. Říct, proč jste se pro něco rozhodli. Dělám to stále stejně, ale možná trochu opatrněji než dříve.

Která je nejdůležitější vlastnost fotbalového trenéra?

Odvaha! Vždyť už to, že jsem ve svém věku dostal nabídku a přijal pozici reprezentačního trenéra, bylo odvážné. Z obou stran. Vést národní tým je nejvyšší pozice, kterou můžete ve fotbale v Německu zastávat. Odvaha
je přesmyčka štěstí a myslím si, že když uděláte odvážná rozhodnutí a vyhrajete zápas, je to mnohem významnější a výjimečnější pocit, než když uděláte běžná rozhodnutí, která by možná udělala spousta lidí. Vždycky se mi to dařilo a mám z toho prostě dobrý pocit. Je to také trochu DNA toho, jak chceme hrát. Atraktivně, s gólovými šancemi. Proto také nasazuji tolik ofenzivních hráčů. To vše souvisí s odvahou, kdy se jako trenér snažíte jít příkladem, což často vyžadujete i od svých hráčů. Nemohu po svých hráčích chtít, aby hráli fotbal s otevřenou myslí a „něco“ nabídli lidem, kteří zaplatí spoustu peněz za vstupenku, když bych do základní jedenáctky postavil osm středních obránců. (smích)

Kde se vidíte ve vašich sedmdesáti letech?

Snad už nebudu trenérem. Ne že by mě to nebavilo, ale… Upřímně nevím, doufám, že na tom budu fyzicky dobře, budu moci jezdit na kole, snad i trochu lyžovat a jezdit na snowboardu. A trávit hodně času s rodinou. Věřím, že budu v dobrém nebo co nejlepším zdravotním stavu a budu si moci užívat života. Nevím, jestli už nebudu nic dělat profesionálně. Je to ještě dlouhá doba, je mi teprve 37 let, takže mě ještě napadá spousta dobrých věcí.

Text: Vít Chalupa, foto: Profimedia