Listopadový Hattrick míří na trh!
Udílení Zlatého míče vyvolává v posledních letech víc rozhořčených diskuzí než radosti a slávy. Koncem října si svůj Ballon d‘or poprvé vyzvedl Harry Kane, symbolicky v Londýně, a dopadlo to jako vždycky. Spousta otázek, zpochybňování a hypotéz.
Neměl ho vyhrát Yamal nebo Olise, protože v minulé sezoně (pozor, Zlatý míč už se od roku 2022 neuděluje za kalendářní rok, ale za sezonu) bavili fanoušky víc než anglický kanonošír? Nebo Mbappé s Bellinghamem, protože nevím proč? Nebo zase Dembélé, protože v sezoně 2025/2026 získal Šest týmových trofejí? A je to teda individuální, nebo týmová trofej?
Věřím, že každý, kdo tak nějak „víc“ sleduje fotbal, si stejné nebo obdobné otázky položil taky, a nejspíš došel k podobnému závěru, který by se dal formulovat zhruba takhle: „Ten Yamal asi bude lepší fotbalista, ale nebylo by divný dát to dítěti? Vyhraje to ještě aspoň pětkrát, ale musí k tomu dozrát. Olise má za sebou super sezonu, ale co když to byla náhoda? Mbappé nemaká a Bellingham je arogantní. Ten Harry si drží výkonnost už roky a konečně má i nějakou tu trofej, kterou vystřílel 36 brankami. A navíc je to hodnej kluk…, jako asi si to Zaslouží, no.“
Zaslouží. Důležité slovo, které jsem slyšel už když Zlatý míč přebíral Rodri a před ním Luka Modrič. I ti si to svým způsobem zasloužili. Hodní kluci, skvělí a užiteční fotbalisté, kteří roky prokazovali extrémní kvalitu. Ale byli nejlepší? Nevím. Problém ale je, že z ceny pro nejlepšího fotbalistu roku/sezony se stala cena za celoživotní zásluhy. Máme na to data? Máme!
V 60., 70. a 80. letech byl průměrný věk Laureáta Zlatého míče v každé dekádě mezi 26,3 a 26,6 roku. V 90. letech vystoupal na 27,1, ale v nultých letech se zase vrátil na 26,3. A pak? skok na 28,5 po roce 2010 a na 32,2 po roce 2020.
Jasně, nějakou zásluhu na tom mají stárnoucí Messi s Ronaldem – mimořádné úkazy, které s každým rokem průměr zvyšovaly, ale zaprvé, Ronaldo už Zlatý míč nezískal deset let a zadruhé to je jen část příběhu.
Dříve nebylo výjimečné, aby Ballon d‘or získal hráč před šestadvacítkou. Eusébio, George Best, Cruyff, Van Basten nebo Gullit si na Zlatý míč sáhli mezi 22 a 25 lety. Ronaldo Nazário v jedenadvaceti, Michael Owen ve dvaadvaceti, Ronaldinho a Kaká v pětadvaceti a Leo s Cristianem ve dvaadvaceti, respektive třiadvaceti. Ale kvůli jejich nadpozemskému oligopolu nemohli být v dekádě mezi lety 2008 a 2017 oceněni ostatní výjimeční fotbalisté, kteří by si za jiných okolností na Zlatý míč „určitě sáhli“. Zatímco v dekádě předešlé si zlatou sošku odneslo hned deset fotbalistů, v „jejich“ dekádě jen oni dva. Na „čekačku“ poslali legendy, jako byli Xavi, Iniesta, Zlatan, Lewandowski, Ramos, Neymar, De Bruyne, Griezmann, Modrič, Kane nebo Benzema, přičemž svého velkého dne se dočkali jen poslední tři jmenovaní, a to takovým tím nevyřčeným stylem „kdy, když ne teď?“ – ve 33, 34 a 33 letech poté, co „uhráli“ významný týmový úspěch. Když slavil Modrič, Mbappé už zářil v PSG a ten rok vyhrál MS. Když slavil Benzema, svět se díval na nejlepší finále MS všech dob, ve kterém on nebyl, byť jeho země ano. A teď, když slaví Kane, svět je úplně paf z Yamala, devatenáctiletého úřadujícího mistra Světa, Evropy i Španělska. Kdy se dočká on?
Dembélému i Rodrimu bylo v době zisku Zlatého míče 28 let. Mbappému je sedmadvacet, víte, co to znamená?
Nicméně, právě teď držíte v rukou číslo, které má s udílením Zlatého míče mnoho společného. Když už víme, jak strašlivě těžké je určit nejlepšího hráče v jedné sezoně, představte si, jaké to je porovnávat hráče napříč stoletím.
Jsem si třeba skoro jistý, že kdyby hrál Iniesta – natrénovaný v podmínkách roku 2010 – o pětadvacet let dříve, svět by žasnul nad ním, a nikoliv nad Maradonou. Honza věří, že Johan Cruyff z dob své největší slávy by byl v dnešní Barceloně k smíchu, ale Luděk si myslí, že Bican by stejně gólů nasázel i dnes. A teď se shodněte…
K žebříčku 100 nejlepších fotbalistů všech dob jsme proto nepřistoupili čistě kvalitativní optikou, ale spíš přes dobový kontext. Tak se totiž poznají legendy. Třeba George Best, držitel Zlatého míče z roku 1968, by dnes nejspíš leštil lavičku ve Wrexhamu, ale ve své krátké době byl absolutním fenoménem, a proto mu v našem romantickém žebříčku patří krásné 16. místo. Byť přes Carlese Puyola na 70. místě by nejspíš nepřešel ani jednou. Podobně jako legenda Bílého baletu Alfredo Di Stefano, jehož jsme si jako jediného troufli obléci do dresu klubového namísto reprezentačního, neb v jiné než bílé to prostě není on.
Listopadové vydání časopisu Hattrick najdete na stáncích už ve čtvrtek 5. listopadu. K dostání i online ZDE
