Když řádí Hurikán

V sedmadvaceti letech má skvěle našlápnuto k tomu, aby se stal nejlepším střelcem v historii Tottenhamu a jednou i anglické reprezentace. Přesto by ho jen málokdo mimo severní Londýn označil za svého nejoblíbenějšího fotbalistu. Na to je totiž Harry Kane moc „obyčejný“. Tak obyčejný, až je to zajímavé. 

Narodil se v létě roku 1993 v Londýně, vyrůstal ve čtvrti Walthamstow – přes řeku od Tottenhamu a patnáct minut přímo od White Hart Lane (předchůdce dnešního Tottenham Hotspur Stadium) – a stejně jako všichni v jeho rodině odmalička fandil „kohoutům“. 

S fotbalem začínal v šesti letech v lokálním klubu Ridgeway Rovers, který pro velký fotbal vychoval i Harryho velkého idola Davida Beckhama. Hned na prvním tréninku se Harry postavil do branky a šlo mu to skvěle. „Říkal jsem si: ‚paráda, máme brankáře‘ což je u šestiletých něco mimořádného. Většinou tam kluci vydrží pět vteřin a pak chtějí do útoku,“ vzpomíná jeho tehdejší kouč a současný skaut Tottenhamu Dave Bricknell.

Jenže na dalším tréninku už byl v útoku i Harry. A už tam zůstal. „Nechal jsem ho tam, protože dával strašně moc gólů. Uměl vystřelit, přihrát i běžet s balonem, na svůj věk byl vážně dobrý. Ale jeho největší předností byla jeho sebedůvěra. Když se mu něco nepovedlo, nelámal si s tím hlavu a hrál dál, protože věděl, že příště to vyjde,“ vzpomíná Bricknell na Harryho dětskou mentalitu, kterou si přenesl i do dospělosti.

V Arsenalu už tě nechtějí

Okolní kluby ale zajímala spíše jeho schopnost dávat góly, pro kterou si ho v osmi letech vyhlédl Arsenal. Ale mezi „kanonýry“ vydržel jen rok. „Byl takový baculatý, neatletický,“ vzpomíná jejich tehdejší mládežnický kouč Liam Brady, jenž tehdy vyhodnotil, že pro Harryho není v týmu místo.

„Pamatuju si, že mi to táta oznámil v parku. Položil mi ruku na rameno a řekl: ‚V Arsenalu už tě nechtějí. Ale budeme makat a najdeme ti nový tým,“ vzpomíná Kane, jenž „vyhazov“ z Arsenalu označuje za jeden z klíčových momentů ve své kariéře. „Dalo mi to neskutečný drajv. Strašně jsem toužil ukázat jim, že udělali chybu.“ Jenže bezprostředně poté měl problém vůbec najít klub, ve kterém by se mohl ukázat. Napoprvé ho nechtěl ani Tottenham, a poté ani Watford. Nicméně právě na zkoušce ve Watfordu si Harry zahrál přátelský zápas proti Tottenhamu a napodruhé už jeho trenéry zaujal a dostal druhou šanci. Kdyby ji nevyužil, hrál by už jen za školní tým Chingford Foundation (kde také kdysi studoval David Beckham).

Právě odtud na něj vzpomíná tehdejší učitel tělocviku Mark Leadon. „Pamatuji si, že na jedenáctiletého kluka měl skvělou techniku. Byl to chytrý hráč s výborným prvním dotykem a vždycky věděl, kde se má pohybovat. Byl taky mimořádný nadhazovač v kriketu, ale miloval fotbal. Na rozdíl od ostatních fotbalistů si ale nikdy na nic nehrál. Nebyl žádná primadona, právě naopak. Odmalička na něm byla vidět neskutečná pokora a touha uspět,“ dodává Leadon.

Kaneovu skvělou techniku potvrzuje i někdejší mládežnický kouč Tottenhamu (a dnes šéf liverpoolské akademie) Alex Inglethorpe, jenž ke Spurs přišel, když bylo Harrymu třináct let. „Měl jsem na starosti U-18, ale každou středu jsem byl na tréninku U-14 a dobře si na něj vzpomínám. Přál bych si říct, že v té skupině byl ‚zlatým medailistou‘ a všichni už jsme tenkrát věděli, jaký fotbalista z něj jednou vyroste, ale to bych lhal. Pravděpodobně by se tam totiž nedostal ani na ‚stupně vítězů‘. Ano, měl skvělou techniku, uměl vystřelit, přihrát a zpracovat balon, ale to uměli všichni. Jestli ale Harry něčím vynikal, byla to jeho cílevědomost. Nikdo za ním nikdy nemusel stát a hlídat, aby makal naplno… To měl prostě odmalička v sobě,“ popisuje Inglethorpe nevědomky ten „drajv“, o kterém Kane mluvil v souvislosti s „propuštěním“ z Arsenalu.

V následujících letech na sobě Harry dál tvrdě pracoval. V šestnácti na něm začalo být patrné, že umí skvěle zakončovat. Neměl nejlepší hlavu ani levou nohu, ale moc dobře si to uvědomoval. Věděl, kde má rezervy a dělal všechno proto, aby je odstranil, nebo alespoň co nejvíce eliminoval. „Byl sám sobě nejlepším trenérem,“ přiznává Inglethorpe s tím, že jeho jediným úkolem tehdy bylo v podstatě jen chodit pro balony, které Harry zakopl. „Nikdo ho nemusel motivovat. To on si vždycky chtěl přidávat a prosil ‚pojďme, ještě pět, ještě chvíli, ještě naposledy‘. Tahle posedlost zlepšováním je dodnes jeho nejsilnější stránkou,“ říká Inglethorpe s tím, že „trénovat ho bylo něco úžasného, protože na sobě chtěl neustále pracovat, což se u dětí tak často nevidí.“

Na Tottenham ještě nemáš

A Tim Sherwood, Harryho kouč z U-21, s tím souhlasí. „Vždycky trénoval jako by každý den byl tím posledním na Zemi,“ říká s tím, že když s Harrym mluvíte, jeho oči se rozzáří a uši otevřou. „Poslouchá každé slovo, vidíte na něm, jak všechno absorbuje a pořád se chce učit. Když nechápe, zeptá se. A hlavně, všechno mu stačí říct jednou.“

Právě díky neustálé snaze se zlepšovat (a faktu, že mezi patnáctým a šestnáctým rokem hodně vyrostl a zesílil) nasázel v kategorii U-18, za kterou nastupoval už jako šestnáctiletý, během dvaadvaceti zápasů osmnáct gólů, vysloužil si dvě pozvánky na střídačku prvního týmu pro zápasy domácího poháru a podepsal první profesionální kontrakt.

To bylo v létě roku 2010. Měsíc na to oslavil sedmnácté narozeniny a v zimě odešel na hostování do třetiligového Leytonu Orient. Chtěl hrát, zkusit si dospělý fotbal, okopat se a zesílit. Během osmnácti zápasů zde vstřelil pět gólů a vrátil se do Tottenhamu, kde si na podzim zahrál Evropskou ligu (a dal v ní svůj první gól v dresu Spurs) a v zimě znovu zamířil na hostování. Tentokrát už do druhé ligy, do Millwallu, kde během sedmadvaceti zápasů zaznamenal bilanci 9+5, a dokonce byl vyhlášen nejlepším hráčem sezony. Ale největší přínos angažmá v Millwallu bezesporu spočíval v testu psychické odolnosti.

Millwall je totiž vážně jen pro otrlé. „Zažil jsem tady borce, kteří přišli a po jednom zápase už se neukázali. Během prvních pěti minut zápasu na New Denu vás fanoušci zasypou tolika nadávkami, které jste nikdy předtím neslyšeli, že vám to na výkonu moc nepřidá. Ten specifický tlak tady nezvládne každý, natožpak osmnáctiletý kluk,“ vypráví Alan Dunne, řízný irský bek, který v Millwallu strávil dlouhých patnáct let.

Ale Harry si s ním poradil. „Dokázal to vytěsnit, soustředil se na hru, a hlavně věřil ve své schopnosti, což je v takovém prostředí nejdůležitější,“ říká Dunne s tím, že právě v Millwallu se Kane naučil, že k fotbalu patří agresivita, hrdost a trocha krve. 

Na „zastrašující“ atmosféru na New Denu, která z chlapců dělá muže, v dobrém vzpomíná i kouč tottenhamské U-21 Sherwood. „Jednou jsem zaslechl jednoho z našich skautů, jak říká Harrymu Redknappovi (tehdejšímu hlavnímu kouči Spurs), že Harryho musíme z Millwallu co nejrychleji dostat pryč, protože to pro něj není dobré prostředí. Okamžitě jsem do toho vstoupil a vysvětlil jim, že je to naprosto dokonalé prostředí, protože právě takhle se naučí pracovat pod tlakem. To je schopnost, kterou v komfortním prostředí nikdy nezískáte,“ vysvětluje Sherwood, jenž se později stal jedním z hlavních strůjců úspěchu Harryho Kanea.

Celý příběh Harryho Kanea, který na blížícím se EURO povede Anglii proti českému národnímu týmu, si přečtete v novém čísle časopisu HATTRICK, které je právě teď na stáncích. S Ondřejem Kúdelou na titulní straně!

zdroj foto: goal.com