Kdyby byl autor slávistické hymny Karel Vágner na svůj klub nejvíc pyšný?

Karel Vágner měl před sebou budoucnost špičkového sportovce. Byl nadějný skokan o tyči a jako brankář chytal dorosteneckou fotbalovou ligu. Vše změnil vážný úraz ruky, který mu způsobila rámová pila. Nakonec se ukázalo, že je mu předurčeno stát se muzikantem, což ale neznamená, že na sport úplně rezignoval. Ostatně, pětadvacet let jsem toho byl bezprostředním svědkem. Karel je také skalní fanoušek mužstva SK Slavia Praha, pro niž napsal dokonce hymnu.

Člověka formují v dětství rodiče. Povězte mi něco o těch svých. 

Mamka byla náčelnice Sokola ve Kbelích a krásně zpívala. Tatínek (Josef Vágner 1895 až 1975 – pozn. aut.) byl dobrodruh, v sedmnácti letech odešel z domova do světa a v roce 1918 se stal přímým účastníkem námořnické vzpoury v černohorské boce Kotorské (po jejím potlačení bylo osm set námořníků vsazeno do těžkého žaláře a čtyři vůdcové popraveni – pozn. aut.). Táta byl zavřený v Chorvatsku ve Staré Gradišce, odkud se mu podařilo s kamarádem Matějem Tauferem utéct. V Česku o nich později (v roce 2002) vyšla kniha Každého desátého zastřelit! (autor Václav Kubec). Ve Kbelích si pak oba našli holky a sloužili u letectva. Táta byl mechanikem čtvrtého pluku. Ještě mám schovaný rozkaz brigádního generála Cyrila Langera: „Štábnímu rotmistrovi letectva Josefu Vágnerovi přikazuju držet čestnou stráž u katafalku prezidenta republiky Tomáše Garrigua Masaryka.“ Dnes je po otci pojmenovaná ve Kbelích ulice a má tam i pamětní desku.

Ovlivnil vás nějak v rozhodování, čím byste měl být?

Když jsem praštil s obchodní akademií, kterou jsem nesnášel, ani nemrkl okem a dal mě učit do automobilky v Mladé Boleslavi nástrojařem. 

Nástrojařem jste se také vyučil. 

Poslední ročník už jsem pracoval v čakovické Veltechně. Současně jsem skákal za Rudou Hvězdu Praha o tyči a za Spartak Pal Kbely jsem chytal dorosteneckou ligu. Od okamžiku, kdy jsem začal dělat atletiku vrcholově, jsem však musel fotbalu nechat. Jenže pak mě ve fabrice rámová pila těžce zranila ruku, tak jsem odešel na vojnu a po ní jsem nastoupil na plzeňskou konzervatoř. A protože naši už byli starý a neměli peněz nazbyt, přivydělával jsem si jako vychovatel pracovních záloh. 

Jak si to mám vysvětlit?

Byl jsem v internátu tělovýchovným instruktorem a skákal jsem ještě za Slavii Plzeň.

Jaký jste měl v tyčce rekord?

Kolem čtyř metrů. Tehdy se ovšem nedopadalo do gumy, ale do písku. Na nohy. Navíc – protože na to správci kašlali – jsme si museli vždycky sami vystavět na doskočišti takový pískový „hrobeček“, abychom se při dopadu nezabili. Můj trenér byl legendární tyčkař Rudolf Tomášek (stříbrný na ME 1962 a na HME 1966; jako první Čechoslovák překonal pětimetrovou hranici – pozn. aut.). 

Ale k fotbalu. Pořád jste fanouškem Slavie?

Jasně. Jsem její skalní fanoušek.

Odkdy?

Slavii jsem měl vždycky rád, ale dokud jsem sám sportoval, fandit jsem vlastně ani neuměl. 

Měl jste ve Slavii nějaké idoly?

Moc jsem obdivoval Josefa Bicana a měl jsem to štěstí, že jsem si s ním asi třikrát zahrál. Měli jsme spolu krásný vztah. Organizoval jsem mu i osmdesátiny. Na parníku.

Kdy jste se dostal ke Slavii blíž?

Když jsem měl první penzion v Průhonicích, který se jmenoval Charlie, a Slavia u mě spala. Tehdy ji trénoval Václav Ježek (československý Trenér století – pozn. aut.) a Boris Korbel (českoamerický milionář, jenž v roce 1991 Slavii koupil – pozn. aut.), který u mě občas bydlel a vzal si penzion třeba celý jen pro sebe, mi zavolal, abych napsal slavistickou hymnu. Otextoval ji Zdeněk Borovec a zpívá se v ní: Slavie/ dej dej gól Slavie/ dej dej gól Slavie/ty na to máš/ ty na to máš. 

Ano, tu si pamatuju.

Byl jsem hrozně hrdej, když ji zpíval celý stadion. 

Kdo ze slávistů tehdy ve vašem penzionu přespával?

To byla doba Pavla Kuky, Radka Bejbla, Martina Pěničky, Patrika Bergera, Vladimíra Tatarčuka (sovětský olympijský vítěz z roku 1988 – pozn. aut.) a Dragiši Biniče, vítěze Ligy mistrů, který přišel z Crvené zvezdy Beograd (za Slavii dal v devatenácti zápasech osm branek – pozn. aut.). Spali u mě vždycky před zápasem a já se s nimi ohromně sblížil. Dnes nevynechám v Edenu žádný utkání. 

Chodíte na zápasy v dresu?

Nechodím. Zato mám nádhernou fotku s Bicanem a Korbelem.  

Co by se muselo stát, abyste začal fandit někomu jinému?

Nic. Mně nezáleží na tom, kdo Slavii vede. Ačkoli, poslední dobou musím přiznat určité obavy. Myslím, že to s rozprodáváním hráčů tentokrát přehnali. Kdyby se Barcelona zbavila Suáreze, Messiho a Piquého, tak to může zabalit. Ze Slavie odešel Deli, N´Gadeu, Stoch, Král, Škoda, Souček a Hušbauer. Ten tam měl ještě minimálně rok zůstat, protože ve středu hřiště nikoho podobnýho nemají. Trošku navíc nerozumím tomu, že si Jindřich Trpišovský nestáhne z Jablonce Jana Matouška. 

Jaký máte se Slavií nejhezčí zážitek?

Samozřejmě když získala tituly mistra ligy. S Honzou Pirkem jsem si užil taky zápas v Barceloně, kde kluci motali jejich hvězdám hlavy. Hlavně Olayinka. Byl jsem na ně pyšnej. 

Celý rozhovor s autorem slávistické hymny Karlem Vágnerem si přečtěte v květnovém čísle HATTRICKU, které je stále na trhu.

zdroj foto: eFotbal.cz