Kde se vzal geniální kouč Tottenhamu a proč nepotřebuje Harryho Kanea?

Nestává se zrovna často, aby se jakýkoli klub hned po odchodu své legendy v nejlepším věku i formě usadil na prvním místě a hrál nejlepší fotbal za poslední roky. Ale nevyprávějte o tom Angemu Postecoglouovi, osmapadesátiletému australskému kouči, který to právě předvádí s londýnským Tottenhamem. Bez Harryho Kanea.

Když nejlepší střelec v historii klubu ze severního Londýna v létě odcházel do Bayernu, mělo se všeobecně za to, že „stříbrná“ éra Tottenhamu je definitivně u konce. Sezona dopadla nejhůř za posledních šestnáct let. Kohouti skončili na osmém místě, bez nároku na evropské poháry. Hugo Lloris dostal nejvíc gólů na zápas v životě, Son se naopak trefil nejméně krát od svého příchodu do Premier League a Richarlison nejdražší útočník v historii klubu – dal přesně jeden gól.

O tom, jak velký vrabec z Postecogloua brzy vyroste nebo že dokáže i kohouty srovnat do latě, se tehdy nejspíš nikomu ani nesnilo. Co si budeme povídat, v Evropě byl kouč s mafiánským zjevem poměrně neznámý. Narodil se sice v Řecku, na předměstí Athén, ale už v pěti letech kvůli vojenskému puči a následné juntě, která stála jeho otce podnikání, odešel s celou rodinou do Austrálie.

Vyrůstal v Melbourne, kde v devíti letech začal s fotbalem a strávil zde i celou hráčskou kariéru, kterou mu ale už v sedmadvaceti letech ukončilo zranění kolene. Přesto stihl čtyři reprezentační starty, a v roce 2000 – sedm let po skončení – byl dokonce vybrán do nejlepší jedenáctky South Melbourne celého století. Poslední téměř čtyři roky jej totiž trénoval legendární Ferenc Puskás, jenž už začátkem devadesátých let „modernizoval“ úlohu krajních beků. A protože Postecoglou hrával na levém kraji obrany, útočil jako nejspíš žádný jiný australský bek před ním a navždy se tak zapsal do vzpomínek fanoušků.

Byla to právě někdejší hvězda Realu Madrid, jež jej po taktické stránce hodně ovlivnila, jeho vidění fotbalu a zájem o manažerskou kariéru. Hned po zranění a ukončení hráčské kariéry se Postecoglou stal v Melbourne asistentem Franka Aroka. Ještě před třicátými narozeninami už byl dokonce hlavním koučem, jenž už po dvou letech slavil první titul a po třech druhý.

Uvedeno do kontextu. South Melbourne rozhodně není a nikdy nebylo továrnou na tituly. V celé své historii získalo jen čtyři a Postecoglou byl jako jediný u všech. Dvakrát jako hráč a dvakrát jako trenér, takže vlastně není divu, že jej tam fanoušci milují. A že si jej po druhém titulu stáhla australská asociace k reprezentační sedmnáctce a dvacítce současně, s nimiž celkem šestkrát ovládl mistrovství Austrálie a Oceánie.

Následovaly krátké štace v Řecku a Austrálii, než v roce 2009 sedl na lavičku Brisbane Roar a po dvou letech klubu vyhrál první titul v historii. A následující rok znovu. Tehdy už nebylo pochyb o tom, že Postecoglou je taktickým géniem se skvělým „okem“ na talenty a jako takového jej později znovu oslovila australská asociace – tentokrát s nabídkou pozice hlavního trenéra „áčka“.

Na mezinárodní scéně nebylo jeho počínání o nic méně oslnivé. Kromě postupu na oba světové šampionáty v letech 2014 a 2018 s týmem mezitím poprvé v historii vyhrál mistrovství Asie, čímž si otevřel dveře do Japonska. V první sezoně na lavičce Jokohamy F. Marinos skončil na dvanáctém místě v lize a v té druhé – jak jinak – získal po patnácti letech titul. Za zmínku z téhle etapy stojí přípravný zápas proti Manchesteru City, který sice Japonci prohráli, ale Guardiolovi svěřence „přeběhali“ a přehráli na držení míče. Pep tehdy u střídaček „nadával“, že musí střídat dříve a více než chtěl a nakonec Jokohamě vysekl obrovskou poklonu. „Tenhle tým má stejnou filozofii jako my,“ řekl novinářům. Tehdy se Postecogloua pokoušela zlanařit k reprezentaci i řecká asociace, ale odmítl. Do Evropy ale přesto velmi brzy zavítal, když se pověsti o jeho neuvěřitelných úspěších donesly do Skotska.

Celtic tehdy poprvé po deseti letech ztratil titul s Rangers a poohlížel se po progresivním trenérovi. Poté, co mu krachly námluvy s koučem Eddiem Howem (Newcastle), tedy oslovil Postecogloua, jenž se coby první Australan v pozici hlavního kouče na evropském kontinentu musel vyrovnávat s posměšnými novinovými titulky typu „kdo jen ten týpek?“. Jak ale sám říká, podceňování okolí mu vyhovuje. Dokonce jej miluje.

„Je to nejlepší australský trenér v historii všech sportů,“ říká Vince Rugari, redaktor listu Sydney Morning Herald s tím, že Postecoglou je „úplný šílenec“. Ono se to snadno říká, abyste někoho bezhlavě neobdivovali jen pro pár úspěchů v podřadných ligách, ale získat nejpozději do dvou let titul VŠUDE, kam přijdete, včetně klubů, kterým se o titulu do té doby nikdy ani nesnilo, to už v sobě asi musíte něco mít.

Právě tohle „něco“ se v létě rozhodl poznat nebo pochopit i majitel Tottenhamu Daniel Levy a kouzlu skoro až mytického kouče propadl natolik, že s ním byl ochoten risknout projekt za miliardy. Málokdo to chápal, před pár lety by tomu nejspíš ani nevěřil on sám.

Postecoglou většinu neslaví hned v první sezoně. Ale přesto tak nějak tušíte, že v severním Londýně se možná schyluje k něčemu až pohádkově krásnému. Po vyhlášeném toxickém prostředí a „sobeckých hráčích, kteří do hry nedávají srdce“, jak ještě před půl rokem prohlásil jejich kouč Conte, není ani stopy a na Tottenham Stadium panuje atmosféra jako na dionýských slavnostech…

„Jsme teprve na začátku toho, co tady chceme vybudovat,“ říká často nespokojený kouč, aby mírnil euforii, ale jeho slova působí přesně opačně. Co přijde, až bude Postecoglou spokojený a proměna jeho týmu bude u konce? Ti, kdo ho znají, vědí, že pokud v Londýně dostane čas, ten titul kohoutům získá. Protože to je to, co on dělá. Neúspěch nezná…

Jak se změnil herní systém Tottenhamu a kdo na tom má největší podíl? V čem spočívá největší kouzlo australského trenéra? Proč už není potřeba Harry Kane a odkud kouč Postecoglou přivedl mladíky, z kterých se okamžitě staly hvězdy Premier League?

To všechno se dočtete v letošním posledním čísle časopisu HATTRICK, které už bude na stáncích jen dva týdny…