Když se řekne kapitán…

Ve třiadvaceti letech natáhl pásku ve Spartě a při první příležitosti ji dovedl k titulu, na který Letná čekala dlouhých devět let. Teď – o tři roky později – se Ladislavu Krejčímu dostalo stejné cti i v národním týmu a hned z toho byl postup na světový šampionát, kde se Česko představí po dvaceti letech. Fotbal je sice týmový sport, ale asi se shodneme, že bez Krejčího by postup prostě nebyl!

Kdo se vám vlastně vybaví, když se řekne kapitán? Mně Gennaro Gattuso a Roy Keane. Na hřišti totální blázni, kteří nevypustí jediný souboj. Nikdy neuhnou, níkdy nic nevypustí a nikdy nezavřou „hubu“, ať už směrem k rozhodčímu, soupeřům nebo spoluhráčům. Ale vždycky se můžete spolehnout, že na hřišti vypustí duši. A v šatně? Lídři, kteří věří, že možné je všechno, a dokážou to formulovat takovým způsobem, že tomu brzy uvěří i ostatní. Protože právě v tenhle moment – když celý tým začne opravdu věřit –, se nemožné stává dosažitelným. Dostaneme se k tomu…

Strhnout a zapálit!

Dobrého kapitána poznáte tak, že ho „jeho“ fanoušci bezmezně milují a fanoušci soupeře k smrti nenávidí. Ukázat proto na Ladislava Krejčího a předat mu pásku po Tomáši Součkovi, jenž se na podzim v Olomouci tváří v tvář „pohádal“ s jádrem českých fanoušků, byl od Miroslava Koubka první z dlouhé řady lišáckých krůčků vedoucích až k historickému úspěchu, v který ještě v únoru věřil asi jen málokdo. Dobrý kapitán musí taky umět tým strhnout, zapálit a v rozhodující moment být schopen na sebe vzít zodpovědnost a vytáhnout ho ze sebevětšího průšvihu. A to Krejčí v baráži ukázal se vší parádou. Proti Irům nejenže vybojoval penaltu v ten nejdůležitější moment – tři minuty potom, co Češi inkasovali na 0:2 a zdálo se, že snům o Mexiku je konec. Ale navíc si v 86. minutě „poslepu“ naskočil na Sadílkův centr a „uchem jehly“, jak do mikrofonu křičel Luděk Zelenka, poslal zápas do prodloužení, respektive do penalt. A v něm tou svou zadělal na první ze dvou slavných pražských večerů, na které se bude ještě spoustu let vzpomínat.

Odehrál plných 133 minut (i s nastaveními) a ve většině defenzivních metrik čněl nejen nad celým Edenem, ale i nad všemi fotbalisty, kteří toho večera zasáhli do baráže na kterémkoli stadionu. O hlavu. Nejenže absolvoval největší počet defenzivních soubojů (15, přičemž víc než 10 neměl nikdo jiný) se 70procentní úspěšností, ale vystihl i jedenáct přihrávek soupeře a třináctkrát vyhrál hlavu. Taková čísla neměl nikdo! Po přepočtu na 90 minut vyhrálo ten večer víc soubojů jen pět hráčů a jen jeden stoper vystihl víc přihrávek – Švéd Starfelt. A víc vyhraných hlav? Nikdo!

Když web The Athletic vysvětloval světu, jak mohli Češi přejít přes Dány, jako jeden z důvodu vyzdvihl právě Krejčího. „Kromě toho, že vstřelil dva zásadní góly, byl brilantní po celém hřišti,“ napsal. Web Football Insider zase ocenil jeho „schopnost jít příkladem”, která je prý jasným argumentem pro to „aby se stal kapitánem i ve Wolverhamptonu.“

Ani Gattuso nebyl dokonalý

Jasně, Láďovi se v zápase nepovedlo úplně všechno. Občas mohl být s balonem rychlejší a udělal i nějakou tu chybku, ale ruku na srdce, ani ten Gattuso nebyl dokonalý. A hlavně za celou reprezentační kariéru dal méně gólů než Krejčí jen během březnové baráže. Proti Dánům totiž v prodloužení rozvlnil síť znovu – a znovu to nebylo na pohled nic moc překrásného, ale bylo z toho cítit odhodlání udělat pro výhru cokoli. Srdce, jak říká. A ta oslava? Těsně před tím, než Krejčímu pod dánským kotlem skočil na záda Pavel Šulc, zdvihl český kapitán k nebi dva „paroháče“, jimiž kdysi slavil své branky Tomáš Rosický – borec který gólem (proti Norsku) poslal Česko na světový šampionát naposledy…

I na Letné se Krejčí o pár minut později vydal jako třetí k penaltovému puntíku, ale na branku, do které se tady netrefil už v rozstřelu proti Kodani před dvěma a půl lety, znovu nevyzrál. Naštěstí na tom ve finále ani tolik nezáleželo, protože Mathias Jensen v zápětí selhal taky a Michal Sadílek pak poslal celý stadion do absolutní extáze. „Ty vole, nemám slov,“ vysypal ze sebe Krejčí do mikrofonu před tím, než začal vyprávět o tom, jak je na celý tým hrdý. „Nebyli jsme lepší, co si budeme říkat, ale měli jsme větší srdce a bojovali víc než oni. Před zápasem jsem tvrdil, že nemusí vyhrát lepší tým, ale ten, kdo to bude chtít víc. A to jsme byli my!“

Představte si, že tohle slyšíte v kabině před nejdůležitějším zápasem v životě. A na hřišti pak na vlastní oči vidíte, jak to v vypadá, když někdo doopravdy chce. Kdy jste naposledy viděli českou repre takhle dřít? Takhle chtít? A takhle držet pospolu? Energie Ladislava Krejčího je extrémně nakažlivá. Už v těch třiadvaceti jí udivoval starší spoluhráče včetně Pavelky a Čelůstky a nejen je velmi brzy přesvědčil, že je předurčen k tomu, aby byl lídrem v každém kolektivu. Od Girony po Wolverhampton. „Je to osobnost, působil tak už ve Spartě jako mladý. Jde to z něj cítit, je to přirozené, neumělé. To je základ, protože pak ho bere veřejnost, hráči, trenéři. Tým kolem něj šlapal, i když to nešlo fotbalově,“ říká bývalý reprezentant Roman Hubník.

Jestli ještě dnes někdo pochybuje o tom, že „LK37“ – kluk z Rosic, který na svých bedrech dovedl Česko po dvaceti letech na mistrovství světa –, je ztělesněním dobrého kapitána, tak lže sám sobě. Bez něj by se do Mexika nikdy nejelo. Zato s ním lze klidně pomýšlet i na to, že by to tam nemuselo skončit pouhými třemi zápasy. Pamatujete? Když celý tým začne opravdu věřit, nemožné se stává dosažitelným. A neříkejte Láďovi, že v zápasech s Mexikem, Koreou a Jižní Afrikou neleží čtyři body… Jestli je tam Češi najdou, tak za pár let – až se vás někdo zeptá, kdo se vám vlastně vybaví, když se řekne kapitán – budete mít jasno!

Text: Tomáš Benda, foto: Profimedia