Ismael Saibari: Jak jsem se z kovových botiček dostal až do Bayernu

Kdyby ten příběh zfilmoval věhlasný režisér Steven Spielberg, zřejmě by šlo o rodinné drama, avšak s romantickým happy-endem. Maročtí rodiče odešli do Španělska, kde se jim před 25 roky narodil syn Ismael Saibari. V šesti letech ho i se sourozenci převezli do Belgie. Ismael měl vbočené nohy, téměř nemohl chodit, a proto mu maminka obouvala kovové botičky. Tím ho zachránila.

Později vyměnil kovové botičky za kopačky a díky tátovi, který si s ním každý večer kopal v parku, se dostal až do akademie belgického fotbalového klenotu Anderlechtu Brusel. A posouval se dál a dál, až prvního července letošního roku přestoupil za 50 milionů eur do Bayernu Mnichov, do týmu soupeře Slavie Praha v Lize mistrů. Na vzájemný souboj německého a českého mistra dojde v Allianz Areně v 6. kole 8. prosince od 21 hodin.

Saibariho lze považovat za unikát, protože má marocké, španělské i belgické občanství, a proto mluví nejen arabsky, španělsky, francouzsky, ale ovládá též angličtinu a nizozemštinu.

Nejen o svém původu a putování Evropou, ale také o rodičích i svém rozpoložení mluvil v prvním rozhovoru při představování v Bayernu Mnichov.

Když vstřelíte gól, přejedete si rukama po hlavě a pozdravíte fanoušky. Co váš gólový rituál znamená?

Posílám ho na dálku mému bratranci. Když jsem před svým prvním zápasem za PSV Eindhoven stál v tunelu, chtěl vědět, jak budu slavit, když vstřelím gól. Řekl jsem mu, ať přijde s nápadem – a on přišel s tímhle gestem. Je to vzpomínka na naše dětství, kdy jsme se společně koupali v moři. Po koupání jsme se pak vždycky osprchovali, a pak si „vysušili“ hlavy. Na to gesto odkazuje. Měl jsem pocit, že to chce ještě nějakou třešničku na dortu.

Do Bayernu jste přestoupil 1. července letošního roku. Jak jste se v Mnichově adaptoval?

Cítím se tu velmi vítaný. Po tréninku na nás vždycky čeká mnoho fanoušků, kteří chtějí podpis nebo fotku. To je super. Je vidět, jaký význam má Bayern pro spoustu lidí. Že je to velký klub, ví každý. Ale teprve když jsi uvnitř, pochopíš, jak velký klub to skutečně je.

Jak to myslíte?

Už jen to, jak je tady všechno zorganizované a perfektně připravené – zázemí pro hráče, jídlo, zdravotní péče, prostě všechno. Na tréninku pak cítíš intenzitu, vidíš kvalitu hráčů, jak rychle myslí, jak rychle reagují. To je naprosto strhující. A to všechno pochopíš, až když jsi u toho.

Proč jste si vybral právě Bayern?

Hodně to souvisí s tím, že jsem minulou sezonu hrál s PSV proti Bayernu v Lize mistrů. Jak hráči nastupovali, s jakou aurou. Způsob, jakým hráli fotbal. To na mě udělalo dojem, moc se mi to líbilo.

Před přestupem jste mluvil i s trenérem Vincentem Kompanym. Co po vás chce?

Prý svými vlastnostmi dobře zapadám do Bayernu – hledal hráče, který útočí, ale je platný i v obraně. PSV hraje podobným stylem jako Bayern, takže mi to vyhovuje. Vinny mi řekl, že nevadí, když udělám chybu. Důležité je jenom, abych tvrdě makal. Zbytek přijde sám.

Jak jste se vlastně dostal k fotbalu? Prý jste chodil každý večer kopat s tátou do parku…

Bylo mi kolem deseti let, tak si táta všiml, že levou nohu vůbec nepoužívám. Řekl mi: „Pokud chceš být velký hráč, musíš umět něco s oběma nohama.“ Takže mě nechal každý večer v parku střílet na branku jenom levou – sedmdesátkrát, osmdesátkrát. Bylo to frustrující. Většina střel šla mimo, nebo je táta v klidu chytil.

Koho to prvního přestalo bavit? Tátu, nebo vás?

Myslím, že bez táty bych to po dvou třech střelách vzdal. Byl jsem malý kluk, chtěl jsem si jenom hrát. Ale nyní vím, kolik mi ty tvrdé večery v parku daly. Jsem tátovi a vůbec mým rodičům hodně vděčný.

Táta pracoval na vaší levé noze. Co máte po mamince?

Po mámě mám tu komunikativnost. Vždycky se ptát: Co se děje? Jak to jde? Můžeš na něčem zapracovat nebo něco změnit? To je po ní.

Kdy jste pochopil, jak moc váš život souvisí s houževnatostí a vírou vašich rodičů?

Docela brzy. Když mi bylo šestnáct nebo sedmnáct, máma mi vyprávěla příběh z mého raného dětství, kdy se bála, že nebudu schopný normálně chodit. Tehdy jsem si uvědomil, že moje máma toho na sebe vzala hodně, abych mohl mít normální život. A teď je na mně, abych moji – mnohem jednodušší – část udělal sám. Makal a posouval se jen vpřed.

Je pravda, že když jste byl malý, měl jste nohy vbočené dovnitř?

Ano, jen v médiích se to potom trochu přehánělo. Ale je pravda, že kdyby se nic neudělalo, měl bych problémy s chůzí, možná bych jednoho dne nemohl chodit vůbec. Jako miminko jsem dostal kovové botičky, které měly nohy vyrovnat. Ty kovové části byly velké, s nimi se člověk nemohl skoro otočit. Máma mi je i tak nechávala nazout. Abych usnul, chovala mě celé noci v náručí – měsíce kvůli tomu nespala. Všechno jenom proto, abych mohl chodit.

Rodiče pro vás a rodinu udělali hodně. Opustili svou zemi, odešli nejdřív z Maroka do Španělska, pak do Belgie. Co vám vyprávějí o odvaze, kterou je potřeba, aby člověk pokaždé znovu někde začínal?

Moji rodiče jsou pro mě velký vzor. Přijeli do Španělska a pak do Belgie s ničím, neznali tam nikoho – a nyní mají krásný život, vychovali čtyři děti a vybudovali rodinu, ve které je hodně lásky a která vždycky drží spolu. Jejich cesta ukazuje: všechno je možné.

Když si vybavíte všechna stěhování, co je pro vás nejtěžší? Nový jazyk? Noví lidé? Nebo nová fotbalová kultura?

Když jsme se stěhovali ze Španělska do Belgie, nejtěžší byl jazyk. Naštěstí jsem byl ještě malý, v tom věku se učíte hodně rychle. Když jsem pak přešel z Belgie do Nizozemska, cítil jsem hlavně rozdíl na hřišti. V Belgii se hraje víc silově, v Nizozemsku víc s míčem. Přizpůsobení mi ale nedělalo problém, protože můj herní styl k tomu dobře sedí.

Kolika tedy vlastně mluvíte jazyky?

Pěti – anglicky, španělsky, francouzsky, arabsky, nizozemsky. A brzy snad i německy. Zajímají mě různé jazyky a kultury.

V PSV jste byl spojovacím článkem kabiny. Tlumočil jste na poradách, staral se o nové posily, ujímal se mladých hráčů. Poprosil vás o to někdo, nebo jste to dělal sám od sebe?

Když jsem přišel z mládeže k profesionálům, byli tam i hráči, kteří se starali o mě. Později jsem chtěl pomáhat mladým hráčům já. Ať si nedělají tlak a jenom hrají svůj fotbal a užívají si ho. I o nové posily jsem se rád staral, prostě proto, že mluvím několika jazyky. Pomáhal jsem jim, když něco potřebovali, tlumočil jsem na mítincích. Nikdo mě o to nemusel prosit, dělal jsem to sám od sebe.

V Bayernu byl tím, kdo spojoval, Thomas Müller. Jaký význam mají takové osobnosti v různorodé kabině?

Takový člověk je vždycky moc důležitý. Když přijdeš do nového klubu, musíš se nejdřív seznámit s rutinami a mentalitou. Pomůže, když ti to někdo umí vysvětlit. Někdo, kdo ti po chybě řekne: „V pohodě, zkus to takhle.“ Když máš takového člověka po boku, jsi klidnější i v hlavě.

Vidíte se jako někdo, kdo v týmu vytváří prostor pro ostatní?

To je věc celého týmu. Všichni se musí cítit dobře, všichni se musí moci rozvíjet. Protože pokud chceš vyhrávat největší trofeje, potřebuješ všechny. A samozřejmě k tomu chci přispívat i já, aby každý mohl hrát co nejlépe. Takže je to pro mě jasná věc.

Bojujete s němčinou? A jak komunikujete v kabině?

Pár slovíček německy už jsem znal, protože umím nizozemsky. A kabina je hodně mezinárodní, takže s některými spoluhráči mluvím francouzsky, s jinými španělsky, s hodně z nich anglicky. Jazyk tedy není problém, s každým mám nějaké spojení.

Jakou roli hraje jazyk, když se snažíte zapadnout do nového mužstva, nové kultury?

Jazyk je naprosto klíčový. Když přijdeš do nového klubu, chceš mluvit se spoluhráči, trenéry a se všemi kolem sebe – jinak zůstaneš sám, a to se projeví i na tvém sebevědomí. Proto hraje velkou roli, když se umíš s lidmi domluvit.

Vzal jste na sebe odpovědnost i mimo hřiště. Dres s číslem 34 nosíte jako poctu krajanovi Abdelhaku Nourimu, který zkolaboval při přípravném zápase Ajaxu Amsterdam a utrpěl trvalé poškození mozku. Jste přátelé, přestože jste ho před jeho zhroucením osobně neznal. Proč je vám tak blízký?

To, co se stalo Abdelhakovi, mě prostě mrzí. Hodně jsem o tom mluvil s mámou, a k mému náboženství, islámu, patří i návštěvy nemocných lidí. Spojení s Abdelhakovou rodinou vzniklo přes mého agenta – spolupracuje s Abdelhakovým bratrem. Vztah se pak den ode dne prohluboval, i mezi rodinami. Dokonce jezdíme společně na dovolenou. Když se s Abdelhakem potkáme, máme spolu vždycky spoustu legrace. Je fajn vidět, že se jeho stav díky této radosti třeba trochu zlepšuje.

Jak reagoval, když jste mu řekl, že přestupujete do Bayernu?

Abdelhak nemůže mluvit, komunikuje obočím – a bylo naprosto vidět, jak moc se za mě radoval. Nechal jsem i na něm, jaké číslo budu v Bayernu nosit. Vybral si 34, tak jsem si ho vzal.

Text: Vít Calupa, foto: Profimedia.cz