Restart v Barceloně

Alex Král
Foto: Profimedia.cz

Alex Král má za sebou sezonu, kterou může považovat za jednu z nejdůležitějších v kariéře. V Espanyolu pravidelně nastupuje, drží si vysokou minutáž a těší se z toho, že se klub, který letos postoupil zpátky do La Ligy, blíží k záchraně mezi elitou. V obsáhlém rozhovoru popisuje nejen svou cestu ze Slavie až do Španělska, ale i to, jak si život v Barceloně sedl s jeho rodinnými prioritami.

Otevřeně mluví o zkušenostech z Německa, odchodu z Ruska i o tom, proč je pro něj fotbal především prostředkem k naplnění osobního štěstí. V rozhovoru přibližuje nejen náročné momenty své kariéry, ale i okamžiky, které ho posunuly jako hráče i člověka. Příběh kluka, který se z Teplic vypracoval až do Barcelony.

Espanyol se letos drží ve středu tabulky, přesto se vám například podařilo porazit Real Madrid. Jak zatím hodnotíte letošní sezonu? Z pohledu týmu i osobně?

Když začnu z osobní stránky, tak jsem šel do Španělska s cílem, že bych chtěl hrát. Chtěl jsem nastupovat pravidelně, být součástí týmu. Je to další rok, kdy můžu působit v jedné z top pěti evropských lig, čehož si moc vážím. Co se týče klubového cíle, tak tím bylo udržet se v první lize. V tuto chvíli jsme tomu velmi blízko. Samozřejmě práce ještě není hotová, do konce sezony zbývá pět zápasů (v době uzávěrky – pozn. aut.) a potřebujeme ještě jednu výhru, abychom byli definitivně v bezpečí. Ale jsme na dobré cestě. Je vidět, že od začátku roku si tým sedl, našli jsme si svoje pozice a všechno začalo fungovat. Jsem rád, že jsem součástí tohoto týmu, a mám radost z toho, že jsem odehrál asi 95 % všech zápasů a minut. To byl i jeden z hlavních cílů, se kterými jsem sem přicházel.

Vám asi nedělá problém rychle se přizpůsobit v novém angažmá, že?

Nemám s tím problém. Když úplně zapátrám do minulosti, tak pro mě byla asi největší změna už ve čtrnácti letech, kdy jsem přestoupil ze Zbrojovky Brno do Prahy. Když se na to podívám v rámci celé kariéry, tak paradoxně psychicky nejtěžší moment byl právě ten přechod z Brna do Prahy. V Brně jsem vyrostl, měl jsem tam všechny kamarády, a najednou ve čtrnácti letech, v pubertě, musel člověk všechno opustit. Pak už to šlo postupně: ze Slavie do Teplic, z Teplic do Spartaku, potom do Anglie, Německa a teď do Španělska. Říkám, pořád jsem relativně mladý kluk, mám stejně starou manželku, rádi cestujeme, rádi objevujeme nové věci. Naším cílem je mít hezký život, takže jsem otevřený úplně všemu. Baví mě poznávat nové věci, nové lidi. Jsou to krásné zkušenosti nejen do fotbalu, ale do života. Ať už budu hrát v jakékoliv zemi, v jakémkoliv počasí, vím, že se dokážu přizpůsobit čemukoliv.

Váš fotbalový životopis opravdu připomíná cestu evropského světoběžníka. Co rozhodlo právě o přestupu do La Ligy a do Espanyolu?

V první řadě rozhodlo to, že se mezi sebou dohodly kluby. To je vlastně nejdůležitější věc. Já sice mám ve finále poslední slovo, ale to první a zásadní je vždy na klubech. Prvním důvodem bylo, že jde o první španělskou ligu, ta se mi vždy líbila. Hodně mě to tam lákalo a cítil jsem, že by mi ta liga mohla sedět. Vždycky, když jsme hráli třeba se Slavií nebo s Unionem v Lize mistrů nebo v Evropské lize proti španělským týmům, tak se mi proti nim dařilo. I to byl jeden z argumentů, proč tu nabídku vzít. Dalším lákadlem bylo, že do Španělska moc Čechů nechodí. A když se k tomu přidal skvělý životní styl a Barcelona s ideálním spojením pro rodinu a přátele, nebylo co řešit. Všechno si skvěle sedlo, těžko hledám negativum.

Sledujete očkem německou ligu? Přece jen jste na hostování v Espanyolu a Union Berlín je teď mimo sestupové pozice. Je možné, že byste se tam nakonec vrátil?

I to se může stát. Přeci jenom tam pořád mám platnou smlouvu. Nicméně ta smlouva je od léta jen na rok, takže teď je otázka, jak se k tomu postaví Union, protože ten má hlavní rozhodovací pravomoc, pořád jsem jejich hráč. Na druhou stranu je tam i určitá dohoda s Espanyolem, takže i na Espanyolu bude záležet. A do hry může vstoupit i třetí klub. Je to otevřené. Těžko v tuto chvíli něco předpovídat, protože sezona ještě neskončila a kluby to zatím moc neřeší. Všechno se začne hýbat až v létě. A ze zkušenosti víme, že nejdřív se řeší top kluby, ti největší hráči, a teprve potom se to postupně posouvá dál. Klidně se to může rozhodnout až na konci přípravy. V tuto chvíli vlastně ani sám pořádně nevím.

A kdybyste si měl vybrat, která destinace je vám sympatičtější: německá, nebo španělská?

Myslím, že teď je mi bližší ta španělská destinace. Nejde jen o životní styl. Jde i o moji rodinu. Herně jsem se v té lize našel, sedí mi to tady dobře. Byl bych rád, kdybych mohl zůstat. Na druhou stranu jsem absolutně otevřený všemu. Pokud přijde nějaká rozumná nabídka odkudkoliv, budu o ní vážně přemýšlet. Není to tak, že bych se teď zaměřoval pouze na jeden klub nebo na jednu ligu.

Proti španělským týmům se vám v pohárech dařilo. Vybavíte si gól ramenem proti Seville za Slavii?
Jasně že ano. Možná to byl i nejkurióznější gól, jaký jsem kdy vůbec viděl.

A jak na tenhle dvojzápas vzpomínáte zpětně? Byla to vaše nejhezčí vzpomínka na působení ve Slavii?
Řekl bych, že ano. V té době jsem byl ve Slavii teprve asi čtyři měsíce. Když to vezmu z pohledu, jak strašně rychle všechno šlo, tak to bylo něco neuvěřitelného. Navíc jsem do Slavie původně přišel jako stoper, a najednou jsem za tři měsíce nastupoval jako střední záložník v evropském dvojzápase proti Seville. Nebyla to úplně lehká práce, ale vzhledem k tomu, jak rychle se všechno vyvíjelo, člověk ani neměl čas o něčem moc přemýšlet. Všechno si sedlo velmi dobře. Tým, který jsme tehdy měli, byl kvalitní – fyzicky skvěle připravený, technicky výborný. Pomohlo tomu i trochu štěstí. Byl to jeden z největších úspěchů Slavie za desítky let. Obecně mi to angažmá ve Slavii otevřelo cestu dál, i přesto, že mi bylo teprve 21 let. Dokonce sem se dostal do reprezentačního áčka a začal tam pravidelně hrát.

Alex Král
Foto: Profimedia.cz

Nelákal vás někdy během zahraničních štací návrat do Slavie?

Někteří slávisté jako David Zima nebo Ondřej Lingr se ze zahraničí vrátili.
Zatím jsem o tom vůbec nepřemýšlel a upřímně to ani nemám v plánu v nejbližších pár letech. Ne proto, že bych neměl rád Slavii, to ne, ale jakmile se hráč dostane do zahraničí, jeho největší motivací není si tam jen na chvíli zahrát a hned se vrátit, ale udržet se tam. A pokud se to nepovede, tak pak je logickou cestou návrat zpátky. Kluci, kteří se vrátili, moc na výběr neměli. Věřím tomu, že kdyby dostali dobré nabídky ze zahraničí, které by dávaly smysl, určitě by v zahraničí zůstali. Když mluvím o zahraničí, myslím tím top pět lig. Každý hráč chce působit v tak sledovaných soutěžích. Největší rozdíl oproti české lize je v tom, že se těšíte na každý zápas – každý víkend vás čeká těžké utkání. Ať už v Anglii, Německu nebo Španělsku, i duel posledních týmů je obrovsky náročný. Soutěže jsou extrémně vyrovnané, což je přesně to, co chce hráč zažít.

Abych trochu otočil list, částečně dokumentujete svou cestu i na YouTube, třeba videem ze Schalke. Kdy ten nápad vznikl a co vás vedlo ke sdílení zákulisí života s fanoušky?

Videa jsem začal natáčet pro sebe, abych si jednou mohl připomenout různé momenty kariéry. Mám spoustu nevydaných záznamů z tréninků, cest i běžného života. Později mě napadlo ukázat něco i veřejnosti a některá videa jsem zveřejnil na YouTube. Začal jsem v Rusku, kde lidé moc nevěděli, jak tamní liga funguje. Chtěl jsem jim přiblížit život v Moskvě i zázemí klubu. Video mělo pozitivní ohlas, takže jsem pokračoval i při dalších angažmá.

Takže kromě radosti je to i skvělá forma propagace?

Zakládám si na tom. Je to něco, co se v dnešní moderní době neustále posouvá. Kluby to sledují, takže hráč musí být v první řadě opatrný, co na sociální sítě dává. Pro mě je ale nejdůležitější, aby to bylo přirozené. Odmala trénuju navíc, takže nad tím nepřemýšlím stylem: ‚Hele, dneska musím něco přidat, aby to vypadalo, že dělám něco extra.‘ Pro mě je to přirozené, vyfotím se a dám to ven. Čím je člověk starší a působí ve větších klubech, tím víc to musí korigovat. Hlídám si třeba, kdy je vhodné něco postovat, jestli jsou dobré výsledky a podobně. Dřív jsem to tolik neřešil, dneska už si na to dávám větší pozor. Ale ano, chci si tvořit pozitivní image. Tohle je cesta, kterou jsem si zvolil.

Váš účes vlastně můžeme brát jako část vaši image. Hodně lidí vás ve Slavii přirovnávalo k Davidu Luizovi, hvězdě londýnské Chelsea.

Na zápas s Chelsea vzpomínám moc rád. Tam se to krásně sešlo, protože v obraně hrál David Luiz, který měl podobný účes. Bylo to docela úsměvné. Upřímně, nikdy jsem neměl důvod účes měnit. Pro mě bylo vždycky nejdůležitější, že mě nijak neomezuje při fotbale – nezavazí mi, ani nepřekáží – takže jsem to vůbec neřešil.

V Německu jste hrával za Schalke v Gelsenkirchenu i v Unionu Berlín, tady na dvou rozdílných místech. Co vám německý fotbal dal a v čem vás nejvíc posunul?

V Německu jsem si ověřil, že i bez zápasů ve West Hamu jsem si díky vlastním tréninkům udržel formu a v Schalke odehrál téměř všechny zápasy. Přestože tým sestoupil, individuálně mě to nabilo a dodalo mi sebevědomí. Mrzí mě, že Schalke šlo dolů, ale fanouškovsky je to nejkrásnější klub, ve kterém jsem kdy byl – šedesát dva tisíc lidí na každém zápase, vyprodáno i ve druhé lize. Celkově mi zkušenost z bundesligy strašně moc dala a jsem rád, že si mě pak vybral i klub, který hrál Ligu mistrů.

Jsou podle vás němečtí fanoušci opravdu nejlepší v Evropě, jak se mnohdy říká?

Řekl bych, že co se týče atmosféry na stadionech, tak ano. V Německu bylo úplně jedno, na jaký stadion jste přijel, všude bylo plno a všude se fandilo celých devadesát minut. A to jsem v žádné jiné lize nezažil, aby to bylo takhle naprosto pravidlem.

V Lize mistrů jste se prosadil proti Realu Madrid. Můžeme tenhle moment zařadit zase mezi vaše nejlepší góly v kariéře?

Jde zatím o můj nejlepší gól. Možná bych ještě zmínil i gól proti Kosovu, kterým jsme si zajistili postup s reprezentací. Ale i tak řadím tenhle moment proti Realu Madrid jako nejsilnější. Už jenom to, že jsem vůbec mohl hrát Ligu mistrů s bundesligovým týmem, pro mě bylo něco neuvěřitelného. Když se podíváme, jaké bundesligové týmy se každoročně v Lize mistrů objevují. A navíc dát gól právě proti Realu Madrid. To byl neskutečný a krásný moment.

Vrátím se k dějové lince ve Španělsku a Espanyolu. Kdy jste poprvé cítil, že sezona nabírá správný směr a všechno se daří?

Ten moment přišel ještě před reprezentační pauzou. Přesně v té době jsme začali sbírat cenné body proti týmům, u kterých se to moc nečekalo – naplno řeknu třeba výhra nad Realem Madrid, pak remízy s Atléticem Madrid nebo s Bilbaem. To jsou body, které nám obrovsky pomohly v celé této sezoně. A kdybych měl vypíchnout jeden moment, tak ten zápas s Realem Madrid je pro mě asi největší skalp letošní sezony.

Vypadá to, že se vám daří vyhýbat zraněním. Přisuzujete to vitalitě, nebo tomu jdete aktivně naproti?

Upřímně o tom nerad mluvím, protože často, když to člověk udělá, něco se stane. Každopádně se snažím dělat maximum pro prevenci, i když mechanickým zraněním, jako jsou nakopnutí, se prostě vyhnout nedá. V Unionu jsem tři měsíce odehrál na práškách po zlomenině prstu v zápase s Realem Madrid. Taková zranění se tají, aby soupeři neměli výhodu. Hrát na práškách bylo náročné a ke konci sezony je málokdo stoprocentně zdravý. Na téhle úrovni jsou zranění bohužel běžná. Díky dnešním technologiím a správné péči se dají zranění oddalovat a tělo lépe regenerovat. Klíčem je prevence – kvalitní strava, spánek, regenerace a pravidelný trénink. Já si každý den plním své rutiny bez ohledu na čas, a zatím se mi větší zranění vyhýbají. S věkem a náročným programem, jako je Evropská liga či reprezentace, roste riziko, že se tělo časem ozve.

Kromě vysokého vytížení máte v Espanyolu i silný příběh spojený s městskou rivalitou s Barcelonou. Stadiony máte od sebe ani ne šest kilometrů. Jak vás tahle rivalita pohltila a co pro vás derby znamená?

Derby pro mě znamená to samé, co pro fanoušky Espanyolu, pro ně je to důležitější než pro fanoušky Barcelony. Což se asi dá logicky pochopit vzhledem k tomu, kde se oba kluby v současnosti nacházejí. Překvapilo mě ale, kolik fanoušků Espanyolu tady ve městě skutečně je. Kdybyste se zeptal někoho v České republice, aby vyjmenoval klub z Barcelony, tak většinu lidí napadne Barcelona, ten slavnější klub. Ale když se člověk projde po městě, je to jiné. Denně potkávám spoustu lidí, kteří mě poznávají. Ať už jsem v restauraci nebo jdu jen tak na ulici. Nezáleží na tom, v jaké jsem čtvrti. Je tady spousta fanoušků Espanyolu a je to hrozně příjemné. Fotbalová mánie v Barceloně není pohlcená jen hlavním katalánským klubem, ale i Espanyolem. Možná si to lidi u nás úplně neuvědomují, že minulý rok, když jsme hráli s Mallorkou, tak Espanyol slavil svou tisící výhru v La Lize. A to je neuvěřitelné číslo. Myslím, že Espanyol je i jedním z týmů, které mají za sebou nejvíc sezon v La Lize. Takže z tohoto pohledu je to velký a úspěšný klub a já jsem rád, že tady můžu být. V první řadě že jsem součástí klubu, a v druhé řadě, že jsme na dobré cestě k tomu, abychom se letos v La Lize udrželi. Pro lidi, pro celý klub, jde o strašně důležitou věc i vzhledem k historii.

Jak si v Barceloně užíváte volný čas? Všiml jsem si, že máte rád rychlá auta, hraní her, máte i pěknou sbírku tenisek. Dokonce těsně před tímhle rozhovorem jsem viděl na sociálních sítích, že jste si byl zaběhat. Co vás kromě fotbalu nejvíc baví a dobíjí?

V tuhle chvíli je pro mě největší relax můj jednoroční syn. Takže veškerý můj volný čas se teď točí kolem něj. A musím říct, že Barcelona tohle všechno skvěle doplňuje. Člověk může po tréninku přijít domů, dát si oběd s rodinou, vzít je na pláž a strávit odpoledne buď procházkou, nebo jen tak relaxovat na dece. To moře je pro nás něco fantastického, nejen pro nás dospělé, ale pro malého, protože je obecně skvělé pro růst a zdravý vývoj. Takže z tohoto pohledu jsme tady nadšeni.

Na mě osobně působíte tak, že vás teď víc než trofeje motivuje touha po štěstí s rodinou. Je to tak?

Mám to tak nastavené celý život. Fotbal pro mě vždycky byl prostředkem k tomu, abych si mohl vybudovat šťastný život, který se točí kolem manželky, rodiny a teď i našeho syna. Už odmala jsem věděl, že potřebuji práci, která mi takový život umožní. Fotbal na nejvyšší úrovni může být těžký tím, že jste odstřižený od širší rodiny, ale měl jsem štěstí – všude byly přímé lety a ideální podmínky, abych mohl rodinu vidět co nejčastěji. Teď mám velké štěstí, že dopoledne trénuju a odpoledne můžu být s malým synem. V tomhle směru mi fotbal umožňuje skvělý život. Až přijde čas, kdy bude rodina potřebovat větší stabilitu, budu už nejspíš na konci kariéry. Fotbal jsem si vybral nejen proto, že mě bavil, ale hlavně proto, že mi dává možnost vytvořit dobré podmínky pro rodinu – a to je pro mě největší cíl.

Jaký je podle vás největší rozdíl mezi Alexem Králem, který před šesti lety odcházel z Teplic do Slavie, a tím dnešním? Kromě toho, že dnes už jste tatínek a máte ročního syna.

Největší rozdíl je ve zkušenostech. Všechno, co se ve fotbale děje, ať už přijde zranění, ať už se stane, že nějakou dobu nehraju, nebo ne, to vše jsem už zažil a hlava mi z toho v oblacích nelítá. Už vím, jaké to je měnit klub, změnit prostředí ze dne na den. Takže dneska dokážu věci brát s mnohem větším klidem a nadhledem, umím situace řešit rozumněji, než bych je řešil před šesti nebo sedmi lety, když jsem odcházel z Teplic. Takže je tam ta přirozená vyspělost. Ale co se týče nastavení hlavy, tam si myslím, že ta cesta je nastavená už od mých dvanácti let a tam se nic nezměnilo.

Alex Král
Foto: Profimedia.cz

Vaše zahraniční cesta ve fotbalových klubech zamířila nejprve do Ruska. Měli vám lidé za zlé, že jste patřil Spartaku Moskva i po začátku invaze na Ukrajinu?

Lidé mi to za zlé neměli. Zaprvé, já za tu invazi nemůžu, to je jasné. Zadruhé, odešel jsem ještě předtím, než se to všechno stalo. A zatřetí, potom už jsem se do Spartaku nevrátil.

Co se vám za ta léta zkušeností a praxe v zahraničí nejvíc osvědčilo?

Nejvíc se mi v kariéře osvědčily tréninky navíc. Hodně mi pomohly fyzicky i psychicky, hlavně během působení ve West Hamu, kde jsem si tréninky skládal jako náhradu za zápasy v průběhu celého roku. V tom mi skvěle pomohli kondiční trenéři, se kterými jsem dodnes v kontaktu. Díky té přípravě jsem po roce bez zápasů naskočil rovnou do bundesligy a odehrál tam většinu utkání, což není vůbec jednoduché. Naučilo mě to, že i když člověk nehraje, musí být pořád připravený a využít šanci, když přijde. Právě to mě vždycky posunulo o krok dál.

Text: Radek Sedlmaier, foto: Profimedia.cz

Hattrick v elektronické podobě