Gólman nedává góly

Snad každý sportovní fanoušek zná jméno Josef Dostál. Jednak je se svou výškou dvě stě dva centimetrů nepřehlédnutelný a za druhé se tento rychlostní kanoista, olympijský vítěz z Paříže a několikanásobný mistr světa stal Sportovcem roku 2024. O padesát hlasů předčil wimbledonskou vítězku, tenistku Barboru Krejčíkovou, a o třiapadesát kolegu kanoistu (a také olympijského vítěze) Martina Fuksu. Co se ale týká kopání do balonu, svěřil se mi, že „kluci, který pádlujou, jsou nešikovný na nohy“. Každopádně díky hře FIFA na PlayStationu začíná přicházet na chuť i fotbalu.

Pepo, hrál jste někdy fotbal?
Závodně ne.

Jaké doplňkové sporty provozují vodáci?
Na Katedře vodních sportů jsme měli nohejbalové hřiště, ale kluci, který celý život pádlujou, jsou „nešikovný na nohy“, což se všeobecně ví, takže nám nikdo nenadával, že nám to nejde. Naše podpůrný sporty jsou běh, jízda na kole a na běžkách.

Věnujete se jim s chutí?
Neběhám moc rád. Co se týká lyžování, o vánočních svátcích jsme jezdili kousek od Českého Krumlova s Anežkou (snoubenkou) a její rodinou dvě hodiny na běžkách, což mi nevadilo. Pokud toho není moc, je lyžování hezký.

Jak to máte s fotbalem dnes?
Používáme ho při rozcvičení ohýbacích a stabilizačních svalů. Jinak jsem ho samozřejmě hrál jako kluk, ale vůbec mi nešel. V nějakých osmi letech jsem to zkoušel v oddílu, už si nevzpomenu, jak se jmenoval, a když řekli, že budu gólman, myslel jsem si, že gólman je ten, kdo dává góly. Jakmile jsem pochopil, že je to naopak brankář, tak mě chuť do fotbalu přešla. Možná je to škoda a dostal bych se v něm tak daleko, jako můj jmenovec, brankář Lukáš Dostál v hokeji. Výšku na to mám, dlouhé ruce taky…

Znáte se s Lukášem?
Známe se ještě z doby, než se se stal v Praze mistrem světa.

Odkud?
Když chytal na farmě Anaheimu v San Diegu, kam jezdíme na soustředění, tak jsme se na něj šli několikrát podívat. Teď, když postoupil z AHL do NHL nás to mrzí, protože na něj musíme dojíždět dvě a půl hodiny, zatímco v San Diegu jsme to měli jen třicet minut. Ale už jsme byli i na zápase v Anaheimu.

Sledujete občas fotbal?
Tím, jak mi nešel, jsem se o něj moc nezajímal a v dětství jsem mu ani nerozuměl. Věděl jsem, že existuje – brácha jednoho kluka v loděnici byl v širším výběru reprezentace – byl to Jan Rajnoch – ale jinak mi fotbal nic neříkal.

Zajímáte se o něj dnes?
Změnilo se to, když jsem si pořídil PlayStation a koupil si hru FIFA. Ostatní kluci ji hodně „smažili“, tak jsem se do toho obul a najednou jsem začal rozkrývat kouzlo fotbalu. Zajímalo mě rozestavení mužstva, taktika, a když jsem pak viděl fotbal v televizi, musím říct, že mě zaujal.

Jaký jste vůbec sportovní fanoušek?
Jsem strašně soutěživej. Když se koukám na jakýkoli sportovní utkání, tak na tom hřišti „běhám s nimi“ a jsem z toho fakt fyzicky unavenej. Když jsme se dívali s kamarádem na film Zátopek, tak jsem po „uběhnutí“ pěti a deseti kilometrů prohlásil, že maraton s ním už nezvládnu. Fyzicky mě to vyčerpalo. Když je ale mistrovství Evropy nebo světa, tak si je nenechám ujít. Fotbal a hokej ovšem nejsou moje sporty.

Existuje nějaký klub, kterému držíte palce?
Nejsympatičtější je mi Bohemka.

Proč?
Protože od okamžiku, kdy jsem začal reprezentovat, mě podporuje smíchovská hospoda U Buldoka, jejíž majitel je fanatický podporovatel Bohemians Praha.

Byl jste někdy na nějakém jejím zápase, nebo obecně ve fotbalovém hledišti?
Na hokeji jsem byl několikrát, ale na fotbale asi ne, což mě samotného udivuje. Asi bych to měl napravit.

Jsou vaši kolegové na vodě fotbaloví fanoušci?
Někteří nosí klubové šály a jsou docela ostrý, ale mě se radikalizace nelíbí. Hlavně ta, která se projevuje při derby. Ve sportu by měla existovat tolerantnost, takže se takových fanouškovských projevů neúčastním.

Opravdu?
Líbilo se mi, když se v „bitvě o Prahu“ poměřovaly univerzitní týmy, protože se na to chodí koukat vesměs vysokoškoláci, kteří dokážou vymyslet pro skandování vtipný pokřiky. Tehdy jsem se opravdu bavil.

Pamatujete si nějaká hesla?
Pamatuju, ale nejdou opakovat, protože jsou sprostá. Ale vtipná. Můj manažer Honza Koukal, který vidí do hokejového i fotbalového prostředí, říkal, že i jeho ta tvořivost publika pobavila.

Díváte se na televizi?
Málo.

Takže Dana Stacha z vědecké redakce České televize asi neznáte?
Znám, Dan je výbornej komentátor. A bývalej vodák.

Svoji skvělou angličtinu se prý naučil poté, co jako vodák skončil a začal závody na divoké vodě komentovat a setkával se tam s mnohými cizinci.
No jasně. Vím, že se kamarádí s Víťou Přindišem, což je taky bezvadnej kluk. Já se naučil anglicky taky na vodě. Nevládnu jí sice jako rodilý mluvčí, ale nedělá mi problém se s kýmkoli domluvit a poskytnout rozhovor zahraniční televizi.

Je maminka vaše fanynka?
Obrovská! Je rozhodně fanatičtější než táta. Myslím si, že žije svůj sportovní sen skrze mě, protože měla jet s volejbalovou reprezentací na olympijské hry do Los Angeles (ještě pod jménem Eva Emingerová – pozn. aut.), a když tam kvůli komunistickýmu bojkotu nesměli, tak ji to moc trápilo. To, že vychovala ze svých dětí sportovce – moje sestry jsou volejbalistky – a já jsem vyhrál na olympiádě zlatou medaili, pro ni byla určitě velká satisfakce.

Cítil jste z ní za neúčast na olympiádě v LA hořkost?
To ne. Já si myslím, že maminka ví, že by se olympijskou vítězkou nestala, protože byly sice dobrý, ale ne nejlepší na světě. To ale neznamená, že si nezasloužily dostat šanci. Nevyšlo jí Los Angeles, tak se to doufám povede v LA mně. Po čtyřiačtyřiceti letech.

Ke kanoistice vás přivedl tatínek, že?
Táta začal pádlovat v sedmnácti. Je šikovný, ale na to, aby mohl být špičkový, by musel začít o trošku dřív. Z mistrovství republiky přivezl nějaké medaile, ale co se týká mezinárodních úspěchů, ty měl jen ve veteránské kategorii, v níž je mistrem Evropy v maratonu. I poté, co se přestěhoval (za svou druhou manželkou) do Doks, kanoistikou žije. Hlavně tím, jak mi fandí a jak si před důležitými závody často voláme.

Proč používá přezdívku Bosambo?
Pro to jsou dvě vysvětlení. Když ho za minulého režimu ostříhali, mělo to význam „bosá hlava“. Druhá verze je, že byl „černošský náčelník kmene Bosambo“, což je vypůjčené ze stejnojmenné knihy Edgara Wallace. Táta občas tvrdil, že byl černošský náčelník a maminka anglická misionářka a divil byste se, kolik lidí mu to věřilo. Tenhle způsob humoru jsem po něm zdědil.

Jezdí váš otec na vodě i v Doksech?
Už moc ne, protože je mu šedesát sedm. Tradice, kterou ctil v Praze, je pryč, protože tam nemá kamarády, se kterými by chodil do loděnice. Kajak tam sice má, ale stěžuje si, že na Máchově jezeře často fouká, což je nepříjemný kvůli stabilitě lodi.

Na vás může být hrdý. Za jedenatřicet let života se vám toho povedlo hodně.
Je to kapitola života, která by se dala uzavřít, ale píšeme ji na pokračování.

Používáte k závodění kombinaci talentu a píle?
Jenom talent by nestačil. Spíš mám vlastnosti, který se nějak shodují s kanoistikou.

A které to jsou?
Dělat to samé stále dokola. Člověk musí napádlovat měsíčně stovky kilometrů!

Musíte se k tomu nutit?
Nemusím, protože mě ten sport baví a v rutině jsem si uměl najít i hezký okamžiky.

V jednom rozhovoru jste řekl, že Ester Ledecká a Petra Kvitová, které něco dokázaly, žijí sportem víc než vy…
To platilo tehdy, než jsem se rozhodl vrhnout veškerou energii do kanoistiky. Do té doby jsem dělal i věci okolo, které mě rozptylovaly a až teprve v posledních dvou letech jsem si řekl, že to, co jsem dokázal, nestačí, a že bych se chtěl pokusit ještě o něco víc a opravdu jsem se začal zaobírat kanoistikou tak, jako se zaobíraly svými sporty zmíněné ženy.

Čeho jste se zbavil?
Vypořádal jsem se se stresovými faktory a objevil jsem pro trénování lepší koncepci.

Co způsobovalo váš stres?
Mělo to vnější příčiny. Dnes mám třeba lepší vztah s trenérem, než jsem měl tehdy, a doma mám ženu, se kterou si pomáháme.

Co říkáte tomu, že jste se stal Sportovcem roku?
Mám z toho radost, ale je to jen anketa. V roce 2014, kdy jsem se stal mistrem světa v závodě na tisíc metrů v singlu i ve čtyřkajaku, jsem skončil ve Sportovci roku až jedenáctý. Asi jsem nebyl známej… (úsměv).

Která olympiáda se pro vás stane nezapomenutelnou?
Jednoznačně ta poslední. Přestože se mi dařilo i na předchozích, v Paříži hrálo i to, co se dělo okolo. Že jsem se rozhodl udělat změnu trenéra, tréninkových štábů, jídelníčku, mentálního kouče, víc se věnovat fyzioterapii. To byl jeden aspekt. Další byl výsledek, sdílený s Anežkou, která mě tam podporovala, a s její i mojí rodinou. To bylo krásný. Teď o tom sice mluvím hezky, ale někdy člověk musel ustát strašný prdy.

Prý jste se s Anežkou seznámili, když pokulhávala v technice pádlování a vy jste se jí ujal.
Ona předtím jezdila sjezd na divoké vodě, a to je jiná disciplína. Sblížilo nás to, že máme poměrně podobnou představu o životě a humoru a rozumíme si lidsky. Ty interakce byly zpočátku čistě kamarádský. Baví mě předávat lidem to, co umím, a když mám zpětnou vazbu a vidím, že to někam vede, tak mě to nadchne. A jak jsme se víc poznávali, tak jsme se skamarádili a pak se kamarádství přehouplo do vztahu.

Zkoušel jste naopak někdy vy divokou vodu?
Párkrát jsem jel Krumlovský divoký maraton z Vyššího Brodu do Českého Krumlova, to je zhruba čtyřicet kiláků, a na těch rychlostních lodích je to makačka. Hlavně na jezech. Už jsem to jel asi pětkrát a s výjimkou překonávání jezů je to podobný mé rychlostní kanoistice. Na skutečné divoké vodě jde o techniku a štěstí, protože voda pulzuje, a když máte kliku, tak to projedete i s chybami.

Vykoupal jste se někdy?
Na posledním ročníku Krumlovského maratonu jsme se s Anežkou na dvojkajaku „cvakli“. Na jezu. Jen jsme tam vlítli, tak jsme se koupali. To se někdy stane. (úsměv)

Text: Vašek Vašák, foto: Vašek Vašák, Profimedia