Gianluigi Buffon: Synovi se do fotbalu nepletu

O nejstarším ze svých tří synů říká: „Je zřejmě chytřejší než já, co se týče rozhodování.“ Tak popsal své rozpoložení legendární italský brankář Gianluigi Buffon, když se Louis Thomas postavil do útoku. A ocenil ho i za to, že si jde vlastní cestou a nijak mu nevymlouval, když místo italského reprezentačního dresu oblékl ten český. To díky mamince, bývalé české vicemiss a modelce Aleně Šeredové. Žili spolu devět let, než ji Buffon opustil kvůli o pět let starší italské televizní moderátorce.

Buffon zakončil profesionální kariéru v létě 2023 tam, kde ji v roce 1995 začal. V Parmě. Do 28 let se vešlo 1151 utkání za Parmu, Juventus Turín, Paris Saint-Germain a italskou reprezentaci. S ní získal zlato na mistrovství světa 2006 v Německu, což považuje za životní úspěch. Na klubové úrovni přidával mistrovské tituly s Juventusem, ale v Lize mistrů jen s nelibostí vzpomíná na tři prohraná finále. Lituje i toho, že nevytvořil rekord v počtu sedmi účastí na světových šampionátech, protože Itálie nestartovala na posledních dvou turnajích. O to více se bude z pozice sportovního ředitele italské reprezentace snažit, aby ji dovedl na nejbližší mistrovství v roce 2026. Nejen o něm, ale i o celé kariéře a také myšlenkových pochodech a změnách ve fotbale mluvil v rozhovoru pro německý magazín Kicker.

Před dvěma roky jste ukončil kariéru. Máte ještě reflexy či cukání, když na vás v parku letí míč?

Upřímně řečeno, vůbec ne. Hrál jsem hlavně kvůli vášni a radosti a oboje bylo u mě jako dítěte nebo teenagera bezbřehé. V dospělosti se vášeň ukáže jako zákeřný společník a nevyhnutelně slábne. Takže jsem musel zvýšit úroveň náročnosti, abych zůstal na špičkové úrovni a plný energie. Takže když na mě v parku letí míč, znamená to za a) málo nadšení a za b) nulovou výzvu, nic mi to neříká, nepřitahuje mě ten míč chytit.

Jste spíše typ člověka, který si po odchodu nenuceně pomyslel: Uvidíme, co se stane, nebo jste měl vše tzv. nalajnované?

Nic neplánuji, s ničím nekalkuluji a myslím, že je to pozitivní součást mé povahy. Možná to pro mnohé bude znít nedospěle, ale jen tak se cítím v životě šťastný. Potřebuji tuhle lehkovážnost. K tomu také špetku sebeironie, nebrat se pořád příliš vážně. Cíle jsou samozřejmě důležité, ale neměly by vést k patologické posedlosti. Moje motto vždy bylo: Vím, že svého cíle mohu dosáhnout, ale ne za každou cenu, nýbrž s bezstarostnou chutí do života.

Bez fotbalu se úplně neobejdete. Stal jste se sportovním ředitelem italské reprezentace, kde jste vystřídal své zesnulé idoly Gigiho Rivu a Gianlucu Vialliho.

Nikdy o druhých nemluvím špatně, raději držím jazyk za zuby. Ale když řeknu něco pozitivního, můžete si být jisti, že to jde od srdce. V italském fotbalu je snad pět lidí, kterých si bezvýhradně vážím, a dva z nich jsou Gigi a Luca – pro jejich inteligenci, důstojnost, čestnost a lidskost. Převzít jejich odkaz je dar života a zároveň obrovská zodpovědnost. Sport ze mě udělal lepšího člověka a také rozpoznám, když je někdo lepší než já. Oba byli lepší než já, takže pro mě bude těžké vyrovnat se jejich úspěchům. Ale slibuji, že se budu snažit ze všech sil a doufám, že jim neudělám ostudu a že mi občas shůry pomohou.

Na loňském mistrovství Evropy v Německu to bylo tak půl na půl. Itálie vypadla už v berlínském osmifinále se Švýcarskem 0:2.

Na Berlín se vždy vrací jedna fenomenální a dvě špatné vzpomínky. V roce 2006 jsme se tam stali mistry světa, v roce 2015 jsem s Juventusem prohrál finále Ligy mistrů s Barcelonou a nakonec přišla právě zmíněná porážka se Švýcarskem. To znamená, že příště tam budeme slavit další velký úspěch. (smích). Ale rok 2006 zůstává nedotknutelný, ten zážitek byl tak gigantický, že i přes negativní etapy je pro mě Berlín městem, které pro mě bude vždy zářit.

Máte vysvětlení pro špatný výsledek na EURO v Německu? Vždyť Itálie obhajovala titul.

Byl jsem opravdu přesvědčený, že přes osmifinále přejdeme. Náš start do turnaje byl dobrý, ale pak nás „zmasakrovalo“ Španělsko. Byl to nečekaný šok, který nám pošramotil sebevědomí, protože jsme si mysleli, že můžeme konkurovat na vyšší úrovni. Po gólu v poslední sekundě zápasu s Chorvatskem jsem si myslel, že to byla ta jiskra, kterou vám osud někdy na turnaji daruje, aby se vše v dobré obrátilo.

Ale od jiskry nic nevzplanulo.

Ne, motor nenaskočil. Nebyli jsme celek, něco nám chybělo, nevím přesně co. Ale určitě to nebylo kvalitou, i když si všichni mysleli, že jsem se zbláznil, když jsem to řekl den po zápase se Švýcarskem. Byl jsem a stále jsem o tom přesvědčený. Netvrdím, že v budoucnu budeme každého přehrávat, ale třída nám rozhodně nechybí. To potvrdily i dva zápasy proti jednomu z nejsilnějších týmů na světě Německu, kdy jsme do poslední chvíle bojovali o postup do Final 4 Ligy národů. A zároveň, abychom potvrdili práci, kterou jsme za posledních šest měsíců odvedli.

Jak hodnotíte současnou úroveň italské reprezentace?

Itálie má mimořádně konkurenceschopný tým s chytrým a charismatickým trenérem Lucianem Spallettim a profesionály, kteří by hráli v každém národním týmu. Po mistrovství Evropy jsme s trenérem i hráči hodně diskutovali a všichni měli chuť se znovu rozjet. To bylo nejdůležitější uvědomění. Přestože jsme vypadli tak těsným rozdílem, je třeba pogratulovat lepšímu týmu.

Odveta se hrála v Dortmundu, což vás muselo potěšit.

Ach, Dortmund, to město by vlastně mohlo být mým adoptivním domovem. S Parmou jsem tam odehrál jeden ze svých prvních zápasů v Lize mistrů a chytil jsem dvě penalty Stephana Chapuisata a Andrease Möllera (Möller nakonec proměnil následnou dorážku; pozn.). V roce 2006 jsme tam vyhráli při mistrovství světa semifinále nad Německem a v roce 2015 jsme tam porazili 3:0 Borussii Dortmund v osmifinále Ligy mistrů. A loni jsme tam v našem úvodním zápase mistrovství Evropy zvítězili nad Albánií. Ano, musím se přiznat, že v Dortmundu chci vždy hrát a žít. (smích)

To by však byli lidé v Toskánsku zřejmě dost zklamaní. Jak důležitý je pro vás domov?

Zásadně, bez něj by byla moje duše chudší. Byl bych člověkem bez minulosti a kořenů, něco takového člověka rozloží. Na druhou stranu stojím oběma nohama na zemi, prakticky se ničeho nebojím, což může být druh šílenství. Ale pomáhá mi dělat odvážná rozhodnutí bez kompromisů, pokud za nimi stojí logika. A když se to nepovede, svět nekončí. Mám svou rodinu, rodiče a sestry, své staré přátele, místa svého dětství, kde se cítím doma. To jsou moje aktiva, k tomu můj cestovní pas, což je existenční rovnováha pro mé štěstí.

Jak přispěla rodina k vaší kariéře?

Uvedu jeden příklad: jako dítě jsem každý rok trávil nějaký čas u svých tet, strýců a babičky ve Friuli. Někteří z nich měli supermarket a já je slyšel v pět hodin ráno v posteli, jak se připravují, celý den to tam dunělo. Jiný strýc vstával ve čtyři hodiny do práce a vracel se pozdě odpoledne. Všichni chodili spát v půl osmé. Jako malý kluk jsem tomuhle životu samozřejmě nerozuměl. Ale později jsem si vzpomněl a pochopil, že člověk se musí v práci obětovat a zároveň cítit lásku a nadšení, pokud chce něčeho dosáhnout.

Jednou jste pronesl zajímavá srovnání svých klubů, že Parma je jako vaše matka, Juventus váš otec a Paris Saint-Germain váš nejlepší přítel. Čím je pro vás tedy národní tým Itálie?

Velký, dobromyslný děda, který každého obejme. Na rozdíl od klubové úrovně národní týmy stále zastávají základní myšlenku, ušlechtilé city a respekt, aniž by sklouzávaly k nacionalismu nebo nesportovnímu chování. Nakonec cítíte nejintenzivnější péči o reprezentaci, protože všechny spojuje a dává vám možnost zažít nezměrné sny. Někdo je připoutaný k Juventusu, druhý k Bologni, třetí k Modeně, ale Azzurri (pojmenování národního týmu; pozn.) mají tu moc, že každého obejmou. Nikdo jiný vám toto kouzlo nedokáže dát a já jsem ve zdravém slova smyslu šťastný a hrdý Ital. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bys byl v životě raději Angličanem, Američanem nebo Číňanem, řekl bych: Ne, narodil jsem se jako Ital.

Mluvíte jako fotbalový romantik…

…však jím také jsem. Vždycky mě fascinovaly senzace, které přinášejí outsideři a malé kluby. Ta směs odvahy, potu, vůle a duše mě dojímala. Je to krása fotbalu, věřit v utopii, když vám síly sahají jen k pětce, ale v hlavě jich máte tisíc. Hlavu máme všichni a každý v ní může dosáhnout na nepředstavitelná místa.

Dělají to tak všichni fotbaloví fanoušci?

Byl jsem a zůstanu především fotbalovým fanouškem. Proto jsem byl až do konce své kariéry na trávníku právě tím tifosi. To mi pomohlo, že jsem se nikdy „nevznesl“, že bych se cítil jako někdo výjimečný nebo jako bůh na zemi. Fotbal mi pomohl k dobrému životu a získal si můj respekt. S fanoušky, zejména těmi na tribunách, mě vždy pojilo intenzivní pouto, protože to, co si mysleli a cítili oni, jsem si myslel a cítil i já. Někteří trenéři za mnou přišli a řekli mi: Zřejmě si neuvědomuješ, jaké máš na světě postavení a možná to ti dodává tu sílu. Možná měli pravdu. Přiznám, že jsem na to jako možná nejlepší brankář světa kašlal. Lékař, který zachrání život, je výjimečný člověk. Měl jsem štěstí, že mi byl dán do vínku fotbalový talent, který mi umožnil proměnit svou vášeň v kariéru. To je víc, než si můžete přát, a není třeba to obdivovat.

Jak se změnil fotbal po vstupu zahraničních investorů, upřednostňováním dat o hráčích či tím, že se z klubů spíše staly podnikatelské subjekty?

Změnil se a možná ztratil trochu ze své chuti a lidskosti. Já jsem ten pocit lidskosti potřeboval, i když to byla třeba jen iluze, že se mi podařilo dosáhnout něčeho jedinečného. To je teď těžší, protože mnoho klubů myslí spíše na byznys než na sounáležitost nebo vlastní historii. Mnozí si stěžují, že už neexistuje žádná klubová identifikace, hráči, kteří zasvětili svou kariéru jedinému klubu. Přikláním se k názoru, že kluby už taková historie nezajímá, případně ji dokonce považují za přítěž. Před dvaceti lety se říkalo, že profesionálové jsou žoldáci, dnes je vina asi spíše na straně manažerů klubů.

V Itálii jste hrál jen za dva týmy. Nejste smutný, že jste v Paris Saint-Germain strávil jen jeden rok v zahraničí, přestože jste měl několik nabídek, například z Barcelony?

Vůbec ne. Když už, tak se mohu považovat za šťastného, že jsem byl součástí historie tak gigantického klubu, jako je Juventus, a to samé platí pro Parmu, kde jsem začínal ve třinácti letech a kariéru jsem ukončil v Serii B. Toto město a klub budou mít v mém srdci vždy zvláštní místo. V Paříži jsem si však uvědomil, že kdybych se přestěhoval dříve, zůstal bych v zahraničí poměrně dlouho. Ve Francii jsme si s rodinou užili fantastické chvíle, děti se ještě dnes ptají: Tati, kdy se vrátíme do Paříže? To by bylo v tuto chvíli trochu komplikované, ale s mou ztřeštěnou hlavou člověk nikdy neví. (smích)

Jak jste si v Paříži rozuměl s německým trenérem Thomasem Tuchelem?

Tuchel byl a je ve svém oboru opravdový umělec a má vysoce kultivovanou inteligenci. Chytrý, mazaný a s vynikajícím instinktem.

Ale ani s ním jste s Paris Saint-Germain a ani před tím s Juventusem nevyhrál Ligu mistrů. Stala se pro vás prokletím?

V sezoně 2018/2019 jsme s PSG nebyli favority na titul, ale měli jsme v té sezoně velmi silný tým. Mezi hráči a panem Tuchelem panovala taková empatie, že to mohlo vést k vítězství. Jenže pak se opakovalo to, co bylo v těch letech pro PSG časté. Když se po výhře 2:0 na Manchesteru United zdálo, že je vše jako vyřízené, směs nedbalosti, nedostatku koncentrace a špetky smůly tomu dala ve druhém zápase v podobě porážky 1:3 vale. To byl jeden z důvodů, proč jsem odešel po pouhém roce.

Kvůli vyřazení v osmifinále?

Samo o sobě ne, spíš kvůli způsobu. Cítil jsem se provinile, ne kvůli brankářské chybě, ale protože jsem cítil, že moje přítomnost tam byla zbytečná. V mých čtyřiceti letech mě přivedli jako jakousi morální autoritu, která měla právě v takových chvílích zasáhnout a zajistit patřičné úsilí. Na druhou stranu jsem se nechal nakazit neopatrností okolí. Chyby hledám vždy nejdřív u sebe a to, že jsem tehdy nezasáhl, bylo moje selhání.

A jako pokání jste se rozhodl strávit dva roky jako náhradník v Juventusu?

(smích) Ne, to byla další z mých výzev. Šlo o hezký sen, třeba ještě jednou zvednout nějakou trofej nad hlavu se starými známými. Navíc teď mohu někomu, kdo reptá kvůli místu na lavičce, říct: Věř mi, když jsem se tam usadil i já, zvládneš to taky.

Sen o zvednutí ušatého poháru Ligy mistrů nevyšel, následně ani snaha o šesté účasti na mistrovství světa, když se Itálie nekvalifikovala v letech 2018 a 2022. Co vás zasáhlo víc?

Na tom jsem nesl opravdu málo viny. V roce 2017 jsme v play-off se Švédskem odehráli dva špatné zápasy a já jsem byl z neúčasti na mistrovství světa sklíčený víc než kdy jindy. Když jsem začínal reprezentační kariéru, pět účastí na MS se považovalo za maximum. Na prvním mistrovství světa ve Francii v roce 1998 jsem si řekl: No tak, Gigi, pět jich zvládneš! Při pátém v roce 2014: Holt, můžeš dosáhnout ještě víc, žádné pravidlo nezakazuje šest finále! Tvrdě jsem na tom pracoval a byl jsem ve špičkové fyzické i psychické kondici. Uvědomil jsem si, že nikdo jiný mi nemůže nastavit limit, musím sám zjistit, jestli dokážu laťku zvednout. Cítil jsem se tak neuvěřitelně fit, že jsem reálně mohl startovat na sedmi mistrovstvích světa – samozřejmě ne jako jednička, ale jako druhý nebo třetí brankář.

Nahradila vás generace hráčů, která nikdy neslyšela italskou hymnu na mistrovství světa…

To je opravdu dost smutné. Naše účast se vždy dříve odškrtávala jako splněná povinnost. Nyní je očekávání snad největší radostí, takže nadšení z naší příští účasti – a doufám, že to bude v roce 2026 – bude bombastické.

Pro vašeho sedmnáctiletého syna Louise Thomase, který má také český pas, bude MS 2026 ještě zřejmě nedostižným turnajem. Nedávno debutoval za českou reprezentaci do 18 let a krátce nato za druholigový klub Pisa. Jste rád, že se nestal brankářem?

Je zřejmě chytřejší než já, co se týče rozhodování. Ale řekl jsem mu: Hele, skvělé, oba jsme si odbyli profesionální debut v sedmnácti. Rozdíl je v tom, že já proti AC Milán, ty v Serii B proti La Spezii. (smích) Ale jinak, chtěl být útočníkem, tak mu do toho nebudu kecat. Jsem šťastný, když je šťastný on. Ve svém věku je také mnohem vyspělejší než já tehdy a doufám, že mu moje někdy neortodoxní rozhodnutí, jako byl přestup do druholigové Parmy, něco dala.

Alespoň jako útočník nemluví do svých rukavic, což jste občas dělával. Jak by se vám líbil název filmu o vás – Zaříkávač rukavic?

(smích) Ne, nelíbí se mi to. Já bych film nazval „Úspěšný snílek a hrdinný smolař“.

To je docela dlouhý název.

Ale sedí to, protože když se ohlédnu zpět, cítím se tak trochu podobně. Nikdy jsem si nevybíral snadno, protože jsem vždy hledal výzvy. Proto by mi výhra v Lize mistrů s, řekněme, Realem Madrid nevyrazila dech. S Juventusem ano, zvlášť poté, co jsme strávili jednu sezónu v Serii B a od našeho posledního triumfu v Lize mistrů uplynulo téměř dvacet let. Cítím se smířený sám se sebou a jsem hrdý na to, že jsem dal přednost lidským rozhodnutím a snům před úspěchem, i když jsem možná mohl jinde získat prestižnější tituly. Snílek, který dosáhl mnoha věcí, a smolař, který byl často blízko, ale prohrál ve třech finále Ligy mistrů a jednom finále mistrovství Evropy (0:4 se Španělskem v roce 2012; pozn.). Ale v historii nebo umění jsou hrdinové obvykle poražení a umírají sami, že? Za svého života jsou pak kritizováni za to, jací to byli blbci, a když odejdou na věčnost, všichni propuknou v jásot a blahořečí je: To je ale hrdina!

Existují ve fotbale skuteční hrdinové?

Mám sen, který se stále opakuje. Nedovedete si představit, kolikrát jsem si vybavoval, jako v kresleném filmu – ať už to zní jakkoli bláznivě –, že se ve válce, třeba teď na Ukrajině nebo v Palestině, objeví Cristiano Ronaldo, Messi, Maradona, Pelé a Buffon a postaví se mezi frontové linie. Stříleli by vojáci dál? Nevím, ale myslím, že ne. Celosvětová úcta je tak obrovská, že bychom mohli mít sílu řešit konflikty. Často nám k tomu chybí odvaha, touha nebo víra a omezujeme se na to, k čemu jsme se narodili – hrát fotbal. Možná i to je v pořádku. I když jsem přesvědčený, že bychom toho mohli dělat víc a vytvářet mnohem, mnohem smysluplnější věci.

Text: Vít Chalupa, foto: Profimedia.cz