Frajer Luka

V září mu bude čtyřicet let, ale do fotbalového důchodu se zatím nechystá. Nemá důvod. Tělo mu jede na plné obrátky a on se svými službami královsky odměňuje těm, jejichž dres nosí, což jsou v jeho případě Real Madrid a reprezentace Chorvatska. S tou bude mít tu čest změřit síly česká reprezentace v kvalifikaci o mistrovství světa. Součkovi a spol. bude stát v cestě dvojnásobný medailista z posledních dvou světových šampionátů a tým, pod jehož úspěchy – při vší úctě k ostatním – je nejvýrazněji podepsán právě on. Luka Modrič, držitel Zlatého míče za rok 2018 a frajer, co nemyslí jen na sebe, ale tým je pro něj absolutní prioritou.

Chorvatsko i s Modričem v sestavě padlo v březnu ve čtvrtfinále Ligy národů s Francií, což rozhodlo, že „Vatreni“ spadli do „české“ skupiny v boji o šampionát v Americe. „Dali jsme do toho vše, nemáme se za co stydět. Bojujeme dál a chceme na mistrovství světa nejen postoupit, ale zase hrát o co nejvyšší příčky. Co se mě týče, mám pořád motivaci a vášeň nejen pokračovat, ale dosáhnout i na další mety,“ nechal se slyšet Luka Modrič po penaltovém vyřazení s Francií v Paříži.

Jenže v Chorvatsku už naopak sílí hlasy směřující ke kádrové obměně týkající se nejen Modriče, ale třeba i Perišiče a dalších fotbalistů hluboko za třicítkou. „Chorvatsko nemůže stavět svou budoucnost na veteránech hrajících zápasy nejvyšší úrovně každé tři nebo čtyři dny. Pokud to někomu nebylo dosud jasné, je to jasné teď. Francie nás v odvetě jasně přehrála, přiznejme si, že Luka stárne a dělá chyby, jako při druhém gólu Francouzů. Pro kvalifikaci by týmu prospělo nějaké další hráčské osvěžení,“ upozornil na blížící se generační problém chorvatský deník Sportske novosti. Je však málo pravděpodobné, že by se trenér Zlatko Dalič hned vzdal služeb muže, který je ve své vlasti zbožňován, notabene, když je zdravý, plný síly a odhodlání hrát dál. Jako Luka Modrič na jaře léta Páně 2025.

Dětství ve válce

Jeho příběh „Jak se Luka dostal k fotbalu“, by možná ideálně zapadal do nějaké pohádky, neboť má zatím šťastný konec, ale začátek byl pro mladého a malého kluka spíš martyriem. Martyriem bolesti, nářku, slz po ztrátě blízkých, nejistotou z budoucnosti. Samá negativa, pozitiva v nedohlednu…

Narodil se sice v Zadaru v přístavním městě, ale vyrůstal ve vesnici Zaton Obrovački, vzdálené asi padesát kilometrů od města na pokraji Národního parku Paklenica. Dětství mu přerušila Vlastenecká válka, rodina Modričových musela opustit svůj dům (z něhož později zůstalo jen torzo) a našla azyl v jednom hotelu v Zadaru. Jeho parkoviště se stalo prvním Lukovým hřištěm. „Nikdy na to nezapomenu, kde a jak jsem vyrůstal. Ve válce jsem přišel o dědečka, po němž mě rodiče pojmenovali. Byl brutálně zavražděn, když mi bylo šest let,“ napsal ve své autobiografii. Na dědu si vzpomněl, když přebíral Zlatý míč v roce 2018. „Co je to za lidi, kteří vezmou život starému člověku?“ připomněl na piedestalu v Paříži, oděn do smokingu.

Luka opravdu neprožil šťastné dětství. Než skončily hrůzy války, oslavil desáté narozeniny. V té době snil o tom, že bude hrát za Hajduk Split, svůj oblíbený klub. „Jsi moc malý a neduživý, nebereme tě,“ slyšel v tréninkovém areálu Hajduku od lidí, kteří si mysleli, že s tak drobnou postavou se ve fotbalové džungli uplatnit nemůže. Jak se pletli! „Slyšel jsem o malém hyperaktivním klukovi, který neustále kope do balonu v hotelové chodbě pro uprchlíky,“ vzpomínal Josip Bajlo, první z Modričových koučů. Jeho talent rozpoznal okamžitě a pro Luku to byla životní výhra. Nezabalil to, ba naopak. Dřel dál a v sedmnácti letech se upíchl v Dinamu Záhřeb, odkud později vylétl jako rodící se hvězda světového fotbalu rovnou do Premier League – do londýnského Tottenhamu. Za „kohouty“ odehrál 160 duelů a vypracoval se v jednoho z nejlepších nahrávačů Premier League.

Hlava a svaly

Je potřeba připomenout tohle období jeho života, neboť mělo a má zásadní vliv na celý Lukův život. V Česku se na to hodí přirovnání „co tě nezabije, to tě posílí.“ Na mladého Luku tohle platilo jakbysmet. A on to dokazuje, resp. z toho žije celou svoji kariéru. Proto je i na prahu čtyřicítky ve skvělé fyzické i psychické kondici, posílen útrapami mládí. Na rozdíl od jiných totálních hvězd světového fotbalu zůstal svým způsobem skromným člověkem, dokázal potlačit své ego, nikdy se nevyvyšoval nad ostatní a úspěch týmu byl pro něj vždy na prvním místě. „Když ho dnes vidíte hrát, musíte si říct: tomuhle fotbalistovi je fakt devětatřicet let? Já bych mu tipoval o deset míň.

Je to pořád blázen, který chce vyhrávat a hlavně tomu dává vše, co může. Je posedlý tím, aby se i v tomto věku posouval dál,“ složil mu poklonu bývalý útočník Realu Madrid Predrag Mijatovič. Psychické nastavení je věc jedna, v něm má Luka jistě náskok na své vrstevníky, kteří v tomto věku už pomýšlejí na konec kariéry, nebo mnozí už tak učinili. On stále jede na plný plyn. Jistě, při výšce 172 centimetrů a váze zhruba 65 kilogramů je regenerace takového somatotypu jednodušší. Ale sama o sobě nejde. I proto mu odborníci už před více než pěti lety předvídali konec kariéry z jednoho prostého důvodu: takovou zátěž prostě už v jeho věku nelze zvládnout.

Chyba lávky. Jde. Pod pokličku Modričovy tělesné konstituce dal lehce nahlédnout profesor kineziologie Vlatko Vučetič ze záhřebské univerzity. Jejich vzájemná spolupráce začala před dvanácti lety a trvá dodnes. Ve stručnosti řečeno, odborník na pohyb lidského těla radí fotbalistovi, jak si nejen udržovat svalovou hmotu, ale jak ji neztrácet, což je prý po třicítce běžné. Cvičení s dlouhými elastickými gumami se stalo každodenní součástí Modričových tréninků, ale samo o sobě by nestačilo. Zase se jako bumerang vrací Lukovo myšlení, jeho přístup k fotbalu a životu vůbec. Na tom prý profesor Vučetič podíl nemá. „To je prostě Luka. On se takový narodil, s takovým mozkem, důvtipem a chápavostí a charakterem. Luka má silnou hlavu, je přímý emotivní a soustředěný. On se nechce zúčastnit, on chce vyhrávat. Neznám moc takových fotbalistů, kteří mají podobné nastavení,“ citoval Sport magazín odborníka ze záhřebské univerzity.

Maska vlastní hanby?

Hrát Premier League v Londýně za slavné „kohouty“ bylo splněním prvního, ale stále jen dílčího snu Luky Modriče. Na sever britské metropole odcházel se třemi tituly chorvatského mistra a vlastně v souladu se svojí povahou: neuspokojit se s tím, co mám, makat na sobě, co to jde a snažit se vyjít na další životní horu. Tou pro něj byl Real Madrid.

O rok dřív, než do královského klubu přestoupil, usiloval o něj Roman Abramovič, tehdejší majitel Chelsea. Ruský oligarcha hledal oživení svého už beztak silného týmu, u jehož vesla střídal Carla Ancelottiho perspektivní Portugalec André Villas-Boas. Neplácli si, Luka Abramovičovu jachtu, brázdící Azurové pobřeží, brzy opustil a kontrakt odmítl. Neuspěla ani ještě vyšší šarže britského fotbalu – sir Alex Ferguson, který lákal Modriče na Old Trafford. Marně.

V Lukově hlavě svítil jako maják jistoty a splněného přání jiný slavný stadion: Santiago Bernábeu v Madridu. Jeho dobře zaplacenému přestupu do hlavního města Španělska svým způsobem přispěl i sám majitel Tottenhamu, který prostě nechtěl posilovat anglickou ligovou konkurenci. Zájem Realu Modričovi potvrdil během EURO 2012 v Gdaňsku Sergio Ramos, který už věděl, že Fiorentino Pérez chorvatského šikulu do svého týmu chce.

„Real maskuje vlastní hanbu“, křičely tehdy do světa katalánské noviny, spřízněné s FC Barcelonou. Poukazovaly na to, že Modrič není žádnou posilou, že s tímto střízlíkem bude propast mezi oběma velkokluby ještě větší. Nutno připomenout, že tehdejší Barca pod Guardiolou, s Messim, Neymarem, Suárezem a spol. opravdu kralovala nejen španělskému, ale i světovému fotbalu. První sezona s Modričem byla pro Real krutá, protože končila bez jediné trofeje. O hanbě však řeč být nemohla, i přesto, že Modrič byl v roce 2013 v anketě madridského deníku Marca „oceněn“ titulem nejhorší zahraniční posila.

Co tě nezabije, to tě posílí, jako by se honilo hlavou Modričovi, tehdy v ideálním věku osmadvaceti let. Nepřemýšlel o odchodu, spíš si říkal sám sobě, co udělat, aby se stal platným a prospěšným hráčem bílého baletu. Nálepku nejhorší zahraniční posily ze sebe smyl ještě za působení Josého Mourinha u týmu a svůj fotbalový facelift pomalu renovoval pod Ancelottim, Benítezem, Zidanem, Lopeteguím či Solarim. Až k téměř vlastní veteránské dokonalosti.

Dar pro fotbal

Real se mění, ale Luka zůstává, jako jedna z největších legend legendárního klubu. Když v Madridu v roce 2012 začínal, byli jeho kolegy a konkurenty v záloze Xabi Alonso či Mesut Özil nosící „jeho“ číslo 10. I proto si Luka vybral numero 19, aby mu součet číslic vydal na desítku. Záhy tyto dva velikány vystřídali Toni Kroos a Casemiro, dnes vedle něj běhají Valverde či Bellingham. A taky Rodrygo, jehož otec je jen o rok starší než Modrič a který Lukovi s úsměvem říká „tati“.

Real se mění, ale Luka zůstává. Je pro tým navzdory věku neocenitelný. Už nezvládne co tři čtyři dny plnou porci devadesáti minut, střídá základní sestavu s lavičkou a občasným zapojením v závěru. Co však zůstává, je poklona spoluhráčů a trenéra. „Luka je pro fotbal darem. To, co dělá, dělá výborně. Máme štěstí, že tu takovou legendu máme,“ vysekl mu letos na jaře poklonu Carlo Ancelotti, když Modrič svým umem, lehkostí a fotbalovým šarmem přispěl nejen gólem k vítězství nad Gironou. Ve chvále pak slovutný italský kouč pokračoval: „Trénoval jsem i jiného čtyřicetiletého hráče, Paola Maldiniho. Ti dva se dají srovnat v tom, jak se mají fotbalisté chovat, jak mají vystupovat. Není náhodou, že vydrželi do čtyřiceti let. Jsou to fantastické vzory.“

Absolutní podřízenost pro tým na úkor vlastního ega, to byla a je zásadní vlastnost, která Luku povýšila do stavu nesmrtelných legend „bílého baletu“. Na podzim loňského roku se také Modrič stal nejstarším hráčem, který kdy hrál za Real. Překonal tak Ference Puskáse, který se v roce 1966 loučil s Realem ve věku 39 let a 37 dní. Za téměř šedesát let ho nikdo nedokázal překonat, až nyní malý subtilní Chorvat. Nikoliv jako hráč jen do počtu, jehož trenéři a vedení „trpí“ v kádru v úctě k jeho fotbalovým šedinám. Ale jako plnohodnotného člena kádru, který se v závěru této sezony rve o trofeje na třech frontách.

Smlouva: zvolíme to nejlepší

Pohled na jeho kariéru provázejí úchvatná čísla, srovnatelná s nejvýraznějšími giganty Modričovy éry – Cristianem Ronaldem a Lionelem Messim. Mimochodem, právě on narušil po jedenácti letech nadvládu těchto dvou person v prestižní anketě o Zlatý míč, který Modrič získal v roce 2018 jako nejlepší hráč světového šampionátu v Rusku. V roce 2007 vyhrál tuto trofej Brazilec Kaká a pak se o něj rvali jen CR7 a LM 10. Až jim do toho hodil vidle jiný LM 10 – chorvatský Luka Modrič.

Nemá sice titul mistra Evropy ani světa, ale vyhrál skoro všechno. Šestkrát ovládl Ligu mistrů, čtyřikrát La Ligu, dvakrát Copa del Rey, pětkrát mistrovství světa klubů, tři chorvatské tituly nepočítaje…

V Realu nyní rok co rok podepisuje novou smlouvu, což koresponduje s politikou klubu vůči hráčům nad třicet let. Od jara 2021 zabrala debata o prodloužení kontraktu mezi hráčem a vedením vždy jen málo času, protože „nebylo co řešit“. Tak tomu má být i letos na jaře. „Bojujeme o všechny trofeje, které můžeme získat. Tato sezona může být pro Real historická a můžeme získat to, co Real nikdy nezískal. To je motivace celého týmu, celého klubu, a tudíž i moje. Já nikam nespěchám, jako vždy se s klubem domluvíme na tom, co bude pro tým nejlepší,“ pověděl Modrič novinářům po vyřazení ve čtvrtfinále Ligy národů.

Stříbro a bronz

Tak možná trochu ve stínu Modričova postavení, pozice a úspěchů v Realu Madrid stojí jeho role v národním týmu. A ta je vzhledem k velikosti Chorvatska, jeho možnostem, nedávné (válečné) minulosti a realitě možná ještě úchvatnější než trofeje milionářského klubu.

Modrič debutoval v reprezentaci v roce 2006 zápasem s Argentinou, proti němu tehdy nastoupili hráči jako Hernán Crespo, Carlos Tévez či jeho věkový i „postavový“ vrstevník Lionel Messi. Od té doby nastoupil v národním dresu A týmu už do 186 utkání, společně s mládežnickými týmy překročil magickou hranici dvou set startů za Chorvatsko.

Nejlepší rokem byl pro něj pochopitelně rok 2018, kdy Modrič a spol. podlehli až ve finále světového šampionátu Francii 2:4 a dvěma góly k porážce přispěl jeho současný spoluhráč z Realu a tehdy teenager Kylian Mbappé. Jako malá útěcha mohla Modričovi po finálové porážce posloužit cena pro nejlepšího hráče turnaje. „Jsem hrdý na to, že jsem byl zvolen nejlepším hráčem turnaje. Ještě větší radost mi ale dělá neuvěřitelná podpora od fanoušků. Navzdory finálové porážce jsme dosáhli něčeho velkého. Nemusíme ničeho litovat, protože jsme byli po většinu finále lepším týmem a nezasloužili jsme si prohrát,“ řekl tehdy v Moskvě.

O čtyři roky později v Kataru odehrál všech sedm zápasů Chorvatska. Ve čtvrtfinále pomohl udolat Brazílii a sebrat jí tak sen o titulu mistra světa. Slavil na hřišti tak, že utěšoval plačící Brazilce. Nad nikoho se ani v tak emočně vypjaté chvíli nepovyšoval, což jen dokládá jeho charakter. „Asi byste nás navždy měli přestat považovat jen za černé koně. Chorvatsko je velká síla,“ říkal tehdy v Kataru do novinářských mikrofonů.

Tehdy ještě nevěděl, jak dlouho bude hrát, přesto svět obletěla karikatura, jak se šedivý Luka Modrič chystá na mistrovství světa v roce 2050, kdy mu bude pětašedesát let.

Letos v červnu a říjnu ale bude stát Luka Modrič v cestě českému národnímu týmu v přímém postupu na světový šampionát v roce 2026. Bez karikatury, jako reálná síla. Nikoliv fotbalového „dědka“, ale stále velkého frajera a legendy usilující o svůj pátý start na světovém šampionátu.

Text: Jan Hrabálek, Foto: Profimedia, Matěj Hrabálek