Finále EKL
Hattrick

Finále EKL v Praze. Dobrej nápad, nebo špatnej nápad?

Nic není černobílé, snad jen kromě dresů turínského Juventusu. Stejně jako na všechno v životě lze proto i na pražské pořadatelství finále Evropské konferenční ligy nahlížet ne ze dvou, ale z 360 úhlů pohledu. Tak to zkusme.

Kořeny celého tohoto „průseru“ a plýtvání penězi daňových poplatníků sahají až do roku 2021, kdy se předseda FAČR Petr Fousek rozhodl, že do Prahy přivede finalisty soutěže, která tehdy sice ještě ani neexistovala, ale už bylo jasné, že nikdy nebude nikoho zajímat. Asi aby na sebe trochu upozornil a třeba si i vylepšil pozici ve strukturách UEFA.

Dva roky o tom pak radši nikdo kvůli drahým energiím a vysoké inflaci nemluvil, takže se na to trochu zapomnělo, a všimli si toho až fanoušci West Hamu, když si chtěli koupit lístky na první evropské finále v životě (protože v tom posledním byl West Ham naposledy před čtyřiceti sedmi lety), ale nemohli.

A nemohli právě proto, že se finále mělo hrát na stadionu pro osmnáct tisíc lidí, což je míň než kolik chodí v Anglii na třetí ligu (v Portsmouthu, Boltonu, Ipswichi, Sheffieldu a Derby.) Průměrná návštěvnost West Hamu během celé sezony, která navíc stála za starou bačkoru – byla hned šedesát dva tisíc a na Fiorentinu skoro polovina. Oba kluby ale dostaly pro své fanoušky jen pět tisíc lístků. To trochu nevychází, ne?

Předražené lístky a „hovada“ v centru

Ceny vstupenek to logicky vyhnalo do astronomických výšin. Ty nejdražší „normální“ se prodávaly na Bazoši i za čtyřicet tisíc a do VIP byste mohli i za dvě stě tisíc. Psali o tom i v Blesku, mluvili o tom na Nově a nadávali na to na Twitteru. Strašná ostuda pro celou Prahu!

Natěšené fandy z obou zemí, kteří se od tragédie na Heysel Stadium v roce 1985 – kdy během jiného evropského finále mezi Juventusem a Liverpoolem zemřelo devětatřicet lidí a dalších více než 600 bylo zraněno – absolutně nesnášejí (což se potvrdilo i během finále LM v roce 2005 nebo finále EURO 2020), to ale neodradilo a do Prahy přijeli „udělat bordel ve velkém“.

Chlastat začali už den předem, v den zápasu se v centru pobili jako koně – vzduchem létaly židle, a dokonce „prý i něco hořelo“ – a na Letné i ve Stromovce, kde měly oba tábory své fanzony, po sobě nechalineskutečný bordel, který pražské služby uklízely ještě dva dny a stálo je to čtyři sta tisíc korun.

Jo a ještě tihle „primitivové“ trefili během zápasu jednoho hráče kelímkem do hlavy, takže mu tekla krev, a na fotbal se stejně nedalo dívat. Hrozný fotbal, a ještě horší nápad. Zapomeňte na to, že si tady necháme za několik miliard postavit národní stadion!

To byl pohled, který bych interně nazval „pseudointelektuální“. Ten, který přínos profesionálního sportu zásadně odmítá a na celou tuhle pokleslou zábavu jménem fotbal plive, kdykoli k tomu dostane příležitost. A protože událost, kvůli které se na jedno místo sjede pětatřicet tisíc „opilých Anglánů“, takových příležitostí logicky nabídne mnoho, mohli jsme podobné pseudointelektuální myšlenkové proudy o fotbale a všech, kteří se na něj dívají, hltat plnými doušky od úterý do soboty.

Vyjít v tehdejší atmosféře do „éteru“ s pohledem z opačného úhlu bylo takříkajíc „o hubu“, protože tihle násilí odsuzující intelektuálové jsou ve skutečnosti daleko ostřejší než „fans“ West Hamu. A kdo viděl legendární film Hooligans s Elijahem „Frodem“ Woodem, tak ví, že to je co říct. Ale jde to. Opravdu se na celý ten „průser“ dá podívat i růžovými brýlemi a obhájit si, že to byl vlastně docela „dobrej nápad“.

Aby to bylo „fér“, začneme znovu v tom roce 2021. Tehdy si na UEFA řekli, že pořadatelství finále nově vzniklé Konferenční ligy budou rozdávat zemím, jejichž kluby si pravděpodobně žádné finále nikdy nezahrají, aby tamní fanoušci mohli taky zažít vzrušení z „velkého evropského fotbalu“. To zní skvěle, ne Loni se proto finále hrálo v albánské Tiraně a za rok se bude hrát v řeckých Athénách. Vzhledem k tomu, že v pořadí třetí nejvyšší soutěž UEFA je určena pro kluby z kategorie Slovanu Bratislava, Djurgardenu nebo Basaksehiru, nemůže nikdo dimenzovat finále pro jeden z nejslavnějších klubů anglické historie – kluby z „menších“ fotbalových zemích na to z logiky věci stadiony prostě nemají.

O rok 2023 se kromě Česka ucházely ještě Izrael, Kypr, Řecko, Severní Irsko a Slovensko. A vyšlo to!

Pro českého fanouška se průběh jarního play-off, které mělo vyvrcholit právě v Edenu, snad ani nemohl vyvíjet lépe (jedině, kdyby až na samý konec dokráčela domácí Slavia). Na soupiskách obou finalistů jste totiž mohli najít jméno s českou vlaječkou, a dokonce se slávistickou minulostí. Za Fiorentinu to byl „kreativec“ Antonín Barák, jenž navíc„fialkám“ slavné finále vystřelil gólem v semifinálovém prodloužení, a za West Ham to byli „dříči“ Tomáš Souček s Vladimírem Coufalem, kteří se v posledních letech stali nepostradatelnými součástkami „klidávřského“ soukolí.

Pro všechny tři borce to bylo něco speciálního, největší zápas v životě. Stejně jako pro většinu jejich fanoušků. Čert vem, že šlo „jen“ o Konferenční ligu. Každý, kdo někdy hrál fotbal, přece ví, že i předvánoční turnaj nebo silvestrovský fotbálek mohou být otázkou života a smrti. Každou trofej, o kterou právě hrajete, chcete v danou chvíli víc než cokoli jiného.

Dokonalá organizace a obrovský zážitek pro všechny

Přesně téhle důležitosti odpovídaly i precizní přípravy infrastruktury pro fanoušky, které vychválil i předseda UEFA Aleksander Čeferin. „Italská“ fanzona ve Stromovce, kousek od vlaku do Edenu, a „anglická“ na Letenské pláni, kousek od metra do Edenu. Dva nejkrásnější parky v Praze s dokonalou dostupností do centra i na stadion, jež v den utkání navštívily i stovky a tisíce českých fanoušků, kteří si odsud přinesli jedny z nejkrásnějších „fotbalových“ zážitků.

Už od odpoledne jste v okolí fanzony West Hamu mohli vidět české táty s malými syny ve vínových dresech a v podvečer pak i stovky „teenagerů“, o jejichž pozornost fotbal dlouhodobě poněkud zoufale
bojuje. Moc neví, jak je oslovit, ale tady se mu to povedlo parádně. Kluci, kteří byli sotva třikrát v životě na fotbale, tady fandili jako smyslů zbavení a čtyřicátnici se dojímali.

Jasně, fotbal to nebyl z nejkrásnějších, každé finále holt nemůže být Argentina versus Francie. Ale euforie po proměněné penaltě, smutek z vyrovnání o pět minut později a absolutní extáze z vítězné branky
v devadesáté minutě… To je přece senzace! A z vršovických ochozů jí přihlížely politické špičky, významní komerční partneři i šéfové evropského fotbalu. Pro český fotbal to byl vrchol roku. Navíc s evropskou trofejí, na kterou si mohly sáhnout hned dvoje české ruce. Na tohle Praha nezapomene. A Londýn taky ne!

Na „poobědové“ napadení šestnácti italskými blázny (0,05 % z celku) už si nikdo ani nevzpomněl. Mimochodem, ti „angličtí opilci“, jak o napadených fanoušcích West Hamu informovala média, ihned po „italském nájezdu“ začali pomáhat obsluze kavárny a jejím hostům vstát a ze všeho se vzpamatovat.

Jak už to tak v životě bývá, spojte si tyhle dva pohledy v jeden a získáte dokonalý obrázek o tom, jaké bylo finále Evropské konferenční ligy v roce 2023 doopravdy. Tak jakej to byl nápad?

Komentář vyšel ve speciálním plakátovém čísle časopisu HATTRICK s Tomášem Součkem a Vladimírem Coufalem na titulní straně, které je právě teď na stáncích.

Najdete v něm plakáty méně okoukaných hvězd evropského fotbalu, jako je Jamal Musiala, Lois Openda nebo Bernardo Silva, českých legionářů včetně dua z West Hamu, Adama Hložka, Antonína Baráka nebo Václava Černého, ale i největších osobností české ligy, jako je Ladislav Krejčí ml., Jindřich Staněk nebo Václav Jurečka.

A překvapením pro největší nadšence je plakát Pepa Guardioly s trofejí pro vítěze Ligy mistrů.