Ulrich „Uli“ Hoeneß: Do Bayernu chci teď Wirtze!

 

Má titul mistra světa i Evropy, třikrát vyhrál německou bundesligu i Pohár mistrů evropských zemí s Bayernem Mnichov. Ale také strávil 637 dnů ve vězení za daňové podvody. I to je třiasedmdesátiletý Ulrich „Uli“ Hoeneß. Doživotně jmenovaný čestný prezident Bayernu Mnichov by k jeho letošnímu výročí 125 let od založení rád přivedl do Alianz Areny Floriana Wirtze z Leverkusenu.

V německých zemích, před sjednocením i po něm, není známějšího a také kontroverznějšího manažera a později prezidenta, než je právě Uli Hoeness. On povýšil bavorský klub na velkoklub, udělal z něj světovou a sportovně i ekonomicky úspěšnou značku. A to přestože Bayern zdaleka nepatří k nejstarším německým fotbalovým klubům ani k zakládajícím členům bundesligy a až do 80. let dvacátého století se řadil mezi průměr.

Letos v únoru oslavil FC Bayern Mnichov 125. výročí svého založení a jeho bývalý hráč, manažer, prezident, předseda dozorčí rady a nyní už doživotní čestný prezident Uli Hoeness poskytl německému fotbalovému magazínu Kicker obsáhlý rozhovor, v němž hovoří o kořenech, hodnotách a významných osobnostech klubu.

V mnichovské kavárně Gisela založilo před 125 roky jedenáct mužů fotbalový klub Bayern Mnichov. Co byste jim o něm dnes vyprávěl?

O velmi pohnuté době se dvěma světovými válkami a našem židovském prezidentovi Kurtu Landauerovi, který musel po našem prvním německém mistrovství v roce 1932 opustit zemi. O době, kdy se fotbal zprofesionalizoval založením bundesligy v roce 1963, do ní ale Bayern vstoupil až o dva roky později. A od roku 1970 toho mohu popsat mnohem a mnohem více, protože právě tehdy jsme díky trenéru Udo Lattekovi přišli s Paulem Breitnerem do Bayernu. Vlastně jsme chtěli jít do konkurenčního klubu 1860 Mnichov, protože jeho manažer Mayerböck jezdil shodou okolností každé dva týdny přes Ulm, kde jsme bydleli, a vždy se stavil u rodičů na kávu. Měl jsem patnáct nebo šestnáct nabídek z bundesligy, jen Bayern mezi nimi nebyl. Lattek se stal trenérem, přišel manažer Robert Schwan, ale my jsme nechtěli nic podepsat. Po dvou hodinách se zeptal, jestli máme psací stroj, a diktoval mojí mámě podmínky smlouvy. Základní plat 1200 marek, 20 000 marek na ruku plus obvyklé zápasové prémie.

To byl začátek éry, odkdy jste Bayernu věrný, s výjimkou půlročního působení v 1.FC Norimberk v sezoně 1978/1979.

Sedmdesátá léta byla dobou prvních velkých úspěchů, vyhráli jsme všechno. Po vážném zranění kolena v roce 1975 se moje kariéra zasekla, navíc poté, co jsem se dostal do problémů s trenérem Gyulou Lorantem, který mě několikrát nepostavil. Chtěl jsem odejít, trénoval jsem na zkoušku v Hamburku s HSV, ale manažer Günter Netzer mě požádal, abych podstoupil artroskopii. Proto jsem šel do Norimberku. V dubnu 1979 mi zavolal prezident Bayernu Wilhelm Neudecker a zeptal se mě, jestli bych si dokázal představit, že bych se stal manažerem. Chtěl angažovat Maxe Merkela jako trenéra, ale proti tomu se tým kolem Paula Breitnera a Seppa Maiera vzbouřil. Kdybych zůstal v Mnichově, kdo ví, co by se stalo, jakým směrem by se věci ubíraly.

Že by se Uli Hoeness nestal manažerem a psal by se úplně jiný příběh Bayernu?

Zaprvé bych v Norimberku nepotkal svého obchodního partnera Wernera Weiße
a nestal bych se výrobcem klobás. Kdybych se účastnil vzpoury, neobrátil bych se proti týmu a nebyl bych pro Neudeckera kandidátem na manažera. A ještě jedna kuriozita: Když jsem 1. května 1979 nastupoval, Neudecker odstoupil. Jeho nástupce Willi O. Hofmann mě však přijal, a tak začala moje druhá kariéra v Mnichově.

Tušíte, jestli zakladatelé Bayernu snili o tom, že se z klubu stane celosvětově známý klub?

Ne, nic tomu nenasvědčovalo, vždyť fotbal nebyl v roce 1900 profesionální. Vše se dělalo na lokální úrovni.

Měla by současná generace být zakladatelům vděčná za název? Za to že je v něm pojem Bayern?

I náš ministerský předseda Markus Söder zdůraznil sílu toho, že v názvu klubu jsou dvě klíčová slova – Bavorsko a Mnichov. Jsou synonymem pro vysokou kvalitu života, motto klubu v bavorském dialektu zní: „mia san mia“, což se dá interpretovat jako „Jsme, jací jsme“ nebo „Děláme, co umíme“.

U starších jubilantů následuje po gratulaci otázka na zdraví. Jak si Bayern vede po sportovní a ekonomické stránce?

V současné době se opět nacházíme ve stabilním stavu a máme klid jak v klubovém vedení pod Maxem Eberlem a Christophem Freundem (oba jsou vedoucí sportovního úseku klubu; pozn.), tak i v A-týmu s hlavním trenérem Vincentem Kompanym. U některých hráčů prvního mužstva řešíme budoucnost a nové smlouvy. Věřím, že se brzy vše vyřeší a budeme mít ještě více klidu. Ze sportovního hlediska se mezinárodní konkurence změnila, rozšířila a my se nemůžeme nazývat primus inter pares (první mezi rovnými, z latinského přísloví; pozn.). Real Madrid a FC Barcelona, milánské kluby, Paris SG, Juventus, Manchester City a United, Liverpool, některým z nich se vždy daří po sportovní i ekonomické stránce. Ale věřím a doufám, že letos na jaře získáme opět německý titul. Byl by to krásný dárek k našim 125. narozeninám. Po náročné sezoně 2023/2024 se podle mě až příliš mluví o Lize mistrů. Vyhrát bundesligu by pro mě tedy znamenalo velmi mnoho.

Kdybyste měl FC Bayern charakterizovat třemi přívlastky, jaké by to byly?

Velmi orientovaný na úspěch, tolerantní a velmi sociální.

Má FC Bayern Mnichov společenskou odpovědnost a význam?

Nemohu mluvit za všechny v klubu, ale mohu mluvit za sebe. Stojíme za více než
380 000 členy, kteří nás sledují, váží si nás a berou nás vážně. Sledují, jak myslíme, jednáme a chováme se. Takže náš společenský význam nelze popřít. Ale neměli bychom se dopustit stejné chyby jako v Kataru, „hodit“ na fotbal odpovědnost za některé věci. FC Bayern sám o sobě nemůže vyřešit problémy. Co může udělat, je podpořit politiku a společnost.

Jak to může udělat?

Ve skutečnosti je to stále obtížnější. Vezměme si nedávné útoky v Magdeburku nebo v Aschaffenburgu. To by byl klasický případ, kdyby tam Bayern přijel, hrál, aby lidem předal ducha komunity a naději, a přitom vybral milion eur na pomoc. Ale kvůli nabitému zápasovému programu to už v podstatě není možné. Vzpomínám si, jak jsme v roce 1988 po leteckém neštěstí v Remscheidu hráli v sobotu v 11 hodin dopoledne, v neděli bundesligu v Bochumi. Nejde jen o peníze, chceme také dát naději a ukázat, že dohlížíme na ty, kteří jsou na tom špatně.

Takže už žádné charitativní zápasy?

Pokud se nám podaří najít termín, nic nevylučuji. Po povodňové katastrofě v údolí řeky Ahr v roce 2021 jsme slíbili zápas, nenašel se však vhodný termín, ale přesto jsme věnovali milion eur na pomoc. Utkání se nikdy neuskutečnilo, ačkoliv bylo vymyšlené, protože by pomohlo. A hrát za dva měsíce v červnu pro Magdeburk, když se ta tragédie stala před loňskými Vánoci, nemá smysl. Něco takového se musí stát okamžitě, být emotivní, stále v myslích všech. Vývoj v této zrychlené době mě opravdu mrzí. Vždy mi hodně dávalo být spontánní, abychom namísto workshopů a krizových porad po rychlém hlasování řekli: Uděláme to.

Čím je Bayern tak fascinující?

Lidmi, kteří se na něm podílejí, výjimečné osobnosti, které tento klub vychoval: Na začátku byl Sepp Maier, Franz Beckenbauer, Gerd Müller, Katsche Schwarzenbeck, Bulle Roth, Paul Breitner, později Karl-Heinz Rummenigge, Klaus Augenthaler, Lothar Matthäus, můj bratr Dieter až po současnost, na nikoho se nesmí zapomenout. Samé báječné osobnosti, které byly úspěšné na hřišti a bavily lidi.

Německá věřejnoprávní televize ZDF odvysílala ke 125. výročí Bayernu dokument s názvem FC Hollywood, který se týkal 90. let dvacátého století. Odpovídal skutečnosti?

Zpočátku se mi moc nelíbil, ale pak jsem si uvědomil, že Bayern je od té doby v centru pozornosti. V té době tam najednou bylo všechno – diskotéky, noční život. Lidé si to zřejmě opravdu užívali, protože se cítili baveni. A bavily je osobnosti jako Lothar Matthäus, Jürgen Klinsmann, Mario Basler, Stefan Effenberg, Giovane Elber a další. Díky tomuto faktoru zábavy získal Bayern status daleko přesahující Olympijský stadion, kde byl Bayern tehdy doma.

Které osobnosti klub nejvíce formovaly?

Franz Beckenbauer číslo jedna, Gerd Müller číslo dvě, oba na podobné úrovni, plus Sepp Maier. Později Kalle Rummenigge a Paul Breitner.

Proč nejmenujete i sebe?

Jako hráč jsem vyhrál všechno, ale nebyl jsem tu dost dlouho.

A vy jako prezident?

Určitě patřím mezi tři nebo čtyři lidi, kteří měli na klub největší vliv, zejména po skončení mé aktivní kariéry. Ale já nás vnímám jako my. Povím ještě jednu zajímavou věc, jak se to vyvíjelo. Dokud jsme spolu a proti sobě hráli a trénovali, neexistovalo mezi hráči Bayernu žádné velké přátelství, to se vyvinulo až později. Když v roce 1970 přišla moje generace, Paul Breitner, Rainer Zobel a Edgar Schneider, všichni „namachrovaní“ s velkými egy, nikdo nás nezdravil. Na tréninku jsem hrál raději s chrániči holení, ale ne v zápasech. Bylo to totiž o tom, že starší a zkušení hráči, prostě mazáci, si nechtěli nechat nic líbit. Gerd Müller nemohl prohrát, a tak Udo Lattek musel nechat staré kluky trénovat, dokud nevyhráli.

Jak velký podíl jste měl na tom, že se klub dostal na světovou úroveň?

To musí posoudit jiní, ale já jsem hrdý na to, že jsem se na tomto vývoji podílel. Věřím, že jsem poskytl mnoho podnětů, a to jak ve sportovní, tak především v obchodní oblasti. Byl jsem klíčovým faktorem při výstavbě Allianz Areny, méně při výstavbě tréninkového kampusu mládeže a nyní více při výstavbě SAP Garden, nové haly v Olympijském parku. To je klenot, i když se náklady vymkly kontrole.

Jak to?

Původně jsme vycházeli z nákladů ve výši 120 milionů eur, nakonec to bylo 320 milionů eur. Čistě stavební náklady na Allianz Arenu činily 285 milionů eur. Tehdy před 20 roky byla stavební krize, teď je problém se surovinami.

Gerd Müller už má před arénou pomník, Franz Beckenbauer ho dostane. Bude tam někdy i Uli Hoeness?

Ne, na stadionu už je salonek Uliho Hoenesse, který inicioval náš generální ředitel Jan-Christian Dreesen. Líbí se mi to, je to nádherná místnost s kuchyní. Zveme tam další manažery klubu a pořádáme zasedání dozorčí rady.

Jaké bylo vaše nejlepší rozhodnutí ve funkci manažera nebo prezidenta?

Postavit Allianz Arenu, ale byl to i kámen úrazu. Původní Olympijský stadion, na kterém jsme hráli od roku 1972, byl sice v pořádku, ale museli jsme něco udělat s ohledem na vývoj ve společnosti. Když bylo minus deset stupňů, sněžilo a lidé seděli vysoko a daleko za atletickým oválem, tak si dvakrát rozmysleli, jestli přijdou. Nyní máme vždy vyprodáno. Ještě připomenu, že na Olympijském stadionu jsme mívali i v době největší slávy průměrnou návštěvnost 35 000. Ta se více než zdvojnásobila, i když vstupenky zdražily. Ale je to nyní pohodlnější, člověk tolik nemrzne. O tento stadion jsem bojoval jako lev, posunul nás dál. Všechny velké kluby mají pořádný stadion, všichni znají ta velká jména: Bernabeu, Camp Nou, Old Trafford, Anfield Road. Allianz Arena k nim už dlouho patří. Nebylo to moje rozhodnutí, ale dalším faktorem růstu bylo otevření hranic na Východ v roce 1989, které vedlo k prudkému nárůstu počtu členů.

Jaká byla vaše největší chyba?

Už bych nedělal věci, které mě přivedly do vězení, to byla nepříjemná zkušenost. Prohrávat patří k fotbalu, dělat chyby je součástí života. Určitě jsem udělal spoustu věcí špatně. Ale moje krédo vždycky bylo: chybovat se může, jen ne dvakrát. Snažil jsem se to dělat. Většinou jsem byl připravený chyby přiznat a polepšit se.

Jednou jste řekl: „Nejsem všeználek, jsem dobrák.“

To je pravda. Když něco dělám, tak pořádně. A ještě co nejúčelněji. Pokud to nejde, bojuji do posledního okamžiku. Jak jsem zmiňoval, na naše zápasy bývá nyní stále vyprodáno. Stává se, že mi někdo mi zavolá, jestli by nemohl dostat ještě dva lístky, řeknu nejdřív ano. Nějak je seženu a předám mu je osobně, protože jsem to slíbil. Když něco slíbím, tak to splním, slovo dělá muže, což je pro mě velmi důležitý faktor. K tomu patří i optimismus, ne vždy považovat všechno za špatné. Může se stát, že něco nevládnu. Ale do té doby se toho musí hodně stát.

Co říkáte lidem, kteří Bayern nemohou vystát? Přesvědčujete je?

Pouze činy, svým chováním. Lidem, kteří o mně z povrchní znalosti říkají, že jsem arogantní hajzl, musím nechat jejich názor, ale myslím, že existuje jen velmi málo lidí, kteří o Bayernu a o mně mluví špatně, když už nás poznají.

Vždy jste záměrně provokoval?

Ano! Nikdy jsem se neschovával, ale vyjadřoval jsem svůj názor s přesvědčením, které za ním stálo. Když pronáším projev, velmi se snažím neříkat věci spontánně. Když jsem si připravoval proslov k Franzově (Beckenbauerově; pozn.) zádušní mši, často jsem v noci ležel a hodiny promýšlel jednotlivé pasáže. Nikdy jsem si nenapsal ani slovo, všechno jsem měl v hlavě.

Co pro vás osobně znamená Bayern Mnichov?

Mohu říci, že jsem sám se sebou vyrovnaný, a nejdůležitější je, že za všechno vděčím právě Bayernu, a to v každém směru. Když jsem jel na svůj první trénink Bayernu v červenci 1970, způsobil jsem nehodu, protože jsem byl tak nervózní, že jsem jel na červenou. Nyní mohu být hrdý na to, co se z toho stalo. Kromě toho je mým největším štěstím, že mám rodinu, která funguje na sto procent. Důležité pro mě bylo, že se nám podařilo v naší uzenářské výrobně překonat generační problém a předat dílo mladým nástupcům, což v Německu nebývá samozřejmostí. Pro mě to pak byl vzor, jak jsem si představoval a představuji přechod v Bayernu, kde to na začátku nebylo tak úspěšné, protože jsme neměli tolik trpělivosti.

Souhlasíte s tím, když vás lidé označují za patriarchu FC Bayern?

Nad takovými přirovnáními příliš nepřemýšlím, ale snažím se chránit lidi, kteří tu pracují, pomáhat jim v rámci svých možností, které nejsou neomezené. Snažím se být mámou-tátou a dbát na to, aby se všem dařilo co nejlépe.

Bayern si hodně zakládá na pospolitosti, vzájemné pomoci. Očekáváte, vyžadujete to od těch, kteří do klubu přicházejí?

Jasně, ale nedosáhnete tohoto podpisem smlouvy s Bayernem Mnichov. Jde o sounáležitost, která roste díky osobním rozhovorům a zkušenostem. Pokud máte každý rok nového trenéra a 17 nových hráčů, nemůže se to rozvíjet. Ale i na to musí klub dbát. Pokud chceme být úspěšní, musíme se odlišit od těch, kteří dělají vše jen pro peníze. Bayern vnímám jako rodinu, a proto pevně doufám, že to našim hráčům předáme tak, aby to prožívali stejně. Před časem nám v lékařském týmu zemřel velmi drahý kolega. Pro nás v Bayernu bylo samozřejmostí, že jsme jeho vdovu a rodinu podpořili ze všech sil. To je ona soudržnost Bayernu.

Ve sportu se často mluví o štěstí Bayernu…

To jsou nesmysly. Nedávno se to říkalo i o Leverkusenu při jeho vítězstvích v posledních minutách zápasů. To nemá nic společného se štěstím, ale je to důkaz síly mužstva. Pokud je soupeř 90 minut pod tlakem, v určitém okamžiku udělá chybu. Ti, kteří si věří, tak ji využijí.

Zmínil jste Bayern Leverkusen. Bayern měl v průběhu desetiletí mnoho tradičních rivalů – Borusuu Mönchengladbach v 70. letech dvacátého století, Hamburk v 80. letech, Borusii Dortmund po roce 2010. Napadlo vás někdy, že by vás některý z těchto klubů mohl dlouhodobě sesadit z vrcholu?

Ten pocit mohl přijít, ale aby se tak stalo, musel by nás nějaký klub dostat pod tlak na tři čtyři nebo pět let. To se nestalo. Kdyby se Leverkusen stal dvakrát nebo třikrát za sebou mistrem, museli bychom se obávat.

Dortmund k tomu měl blízko. Mistři v roce 2011, double v roce 2012, finále Ligy mistrů v roce 2013 proti Bayernu.

Tehdy jsme byli slabí. Vždycky můžete doufat, že soupeř bude slabší, nebo se můžete zlepšit vy sami. My jsme se rozhodli pro to druhé.

Byl Bayern někdy na křižovatce ze sportovního a ekonomického hlediska?

Než jsme v roce 1984 prodali Karla-Heinze Rummeniggeho do Interu Milán, nebyli jsme na tom finančně dobře. Díky tomu jsme se finanční krize navždy zbavili a neměli jsme už žádné dluhy. Vzpomínám si na rok 2007, kdy jsme se dostali jen do Poháru UEFA a během jednoho léta investovali do Luky Toniho, Francka Ribéryho, Mira Kloseho a dalších. Na zasedání dozorčí rady jeden její člen řekl: „To je přes 100 milionů eur!“ Franz Beckenbauer byl tehdy prezidentem a kontroval: „Víte, že FC Bayern je fotbalový klub, a ne banka?“ To byl začátek nové éry s větším rizikem a vyššími výdaji. Ale dokázali jsme to zvládnout díky ušetřeným penězům.

Bayern sdílel Allianz Arenu s klubem 1860 Mnichov. Ten se pak výkonnostně propadl a Arenu i z ekonomických důvodů opustil. Nechtěl byste však znovu vidět mnichovské derby a skutečnou městskou rivalitu?

Vždycky jsem říkal, že město Mnichov zvládne dva bundesligové kluby. Nemusíte být fanouškem 1860, abyste je respektovali. Ale vidím jen malou šanci, že se vrátí na vrchol a napevno se tam usadí. Opustit Allianz Arenu byla v mých očích jejich chyba a teď už není cesty zpět. Žádný fanoušek 1860 by přece nevstoupil do červené arény.

Dokážete žít s názorem, že Real Madrid je největším klubem na světě a za ním jsou FC Barcelona nebo FC Liverpool?

Real je klub, ke kterému musíte mít velký respekt. Je ještě hlouběji zakořeněný ve městě a zemi než Bayern. Je synonymem Madridu a Španělska. A ano, za ním jsou tyto kluby.

Byl Harry Kane v létě 2013 nejen nejdražším, ale také největším a nejdůležitějším přestupem v historii Bayernu?

Nejdražší v každém případě. Ale vyplácí se každé do něj investované euro.

A největší z hlediska mezinárodního renomé?

Podobnými přestupy byli Luca Toni jako mistr světa nebo Franck Ribery a Arjen Robben, plus Oliver Kahn. Giovane Elber byl pro nás skvělý, stejně jako Bixente Lizarazu, je třeba zmínit Manuela Neuera. Joshua Kimmich přišel mladý a skvěle se vyvíjel, až se z něj stal i kapitán reprezentace. Mohl bych jmenovat ještě několik dalších a Harry se určitě přidává k velkým jménům. Má skvělý charakter a je to také skvělý fotbalista. V náš prospěch hovoří, že právě takové osobnosti nacházejí domov v Bayernu.

Musí Bayern čas od času uskutečnit takový přestup, aby soupeřům ukázal sílu?

Jsem proti takovým paušálním soudům. Vždy se musíme dívat na to, co nás může posílit. Rád bych k nám přivedl Floriana Wirtze z Leverkusenu, kdyby byla možnost. Ale to říká fotbalový fanoušek Uli Hoeness,
ne člověk z Bayernu.

Desítky let se potýkáte s názorem, že Bayern záměrně oslabuje konkurenci.

Nejlepší hráči obvykle hrají za největší rivaly, to je jasné. Ale například Tottenham, kde hrál Harry Kane, není naším soupeřem. Obecně vzato nemůžete být tak hloupí, abyste chtěli někoho oslabit, pokud si nemyslíte, že vás ten hráč zároveň posílí. To, že oslabíte konkurenta, je logický vedlejší efekt.

Od Seppa Maiera, Franze Beckenbauera Klause Augenthalera až po Philippa Lahma, Bastiana Schweinsteigera a Thomase Müllera se Bayern vždy vyznačoval svými odchovanci.

S Aleksandarem Pavlovičem a Josipem Stanišičem jsme opět na správné cestě a Jamal Musiala také začínal v kampusu Bayernu. Takový vývoj musíme držet a ještě více rozvíjet.

Objeví se brzy další patriot jako Thomas Müller?

Těžko, ale byli bychom rádi. Jenže na ulicích už další žádní Müllerové v Bavorsku nekopou.

Však si je tedy můžete vychovat ve vašem vyhlášeném kampusu.

No to by ale předtím někde museli hrát fotbal. V kampusu už jde o vrcholový sport, ne výkonnostní pro zábavu. Proto máme v každé věkové skupině jen jeden tým a snažíme se, aby se hráči maximálně zlepšovali a připravovali na přechod do vyšší kategorie a nakonec do A-mužstva.

V čem může Bayern Mnichov ještě růst?

Samozřejmě ve všem. Ale jako protipól klubů financovaných z Abú Zabí nebo Kataru si musíme hráče vychovávat sami, to pro nás zůstane nejdůležitější. Jsem rád, že Bayern je skvělým vzorem pro migraci a integraci. Více než 50 procent hráčů z mládežnických družstev má migrační původ. Samotnou kapitolou je ekonomika, kdyby mi před deseti roky někdo řekl, že překročíme společně s basketbalovým klubem Bayernu miliardovou hranici, nevěřil bych mu. V roce 1979 jsme začínali s dvanácti miliony německých marek. Dosáhli jsme určitých limitů, například počtu diváků. V marketingu patříme k nejlepším na světě, ale bundesliga je na evropském televizním trhu katastrofou. Tam vidím potenciál. Pokud se tzv. chytne mistrovství světa klubů, vytvoří to také nové možnosti výdělku.

Od roku 1987 má Bayern nejvíce bundesligových titulů. Zůstane to tak již navždy?

To nemohu říci, ale zůstaneme rekordmany ještě dlouho.

Jakou chybu nesmí Bayern nikdy udělat?

Pravidelně navštěvovat úvěrové oddělení banky a prosit o peníze. Vždy se musí ujistit, že má železné rezervy. Prodej dalších akcií by měl být jen nouzovým opatřením, stejně by bylo možné prodat jen pět procent.

Co popřejete Bayernu k jeho 125. narozeninám?

(usmívá se) Už jsem to říkal několikrát. Přál bych si Floriana Wirtze. Ale je to jen přání.

Text: Vít Chalupa, foto: Profimedia