CHTĚL JSEM BÝT FOTBALISTA, NE GANGSTER

Mohl být sprinterem na sto metrů jako jeho maminka, americkým fotbalistou, fitness modelem nebo terminátorem. Ale i drogovým dealerem a neznámým kriminálníkem. Vyrůstat na předměstí Barcelony, když jsou vaši rodiče přistěhovalci z Mali – jedné z nejchudších zemí na světě –, totiž není žádný med. Adama Traoré to ale zvládl a dnes hraje nejlepší fotbalovou soutěž na světě.

Jeho otec se do nechvalně proslulého L’Hospitalet přistěhoval z Afriky krátce po svých dvacetinách. V jednom z nejhustěji obývaných měst Evropy v barcelonské aglomeraci se chtěl nejprve usadit a vydělat nějaké peníze, než za ním dorazí i jeho manželka, aby zde spolu založili rodinu.

Adama se jim narodil v lednu roku 1996, rok a dva měsíce po Mohamedovi, a stejně jako většina dětí vyrůstajících v Bloques de la Florida byl odsouzen k poflakování se po zaprášených ulicích, kde se dalo dělat jediné – krást nebo hrát fotbal. „Několikrát se mě pokoušely zlákat různé gangy. Mě, bráchu, kamarády, všechny… Ale my jsme chtěli být fotbalisté, žádní gangsteři,“ vzpomíná čtyřiadvacetiletý borec, jemuž se jeho sen skutečně splnil.

Dnes už je L’Hospitalet daleko klidnější a bezpečnější, ale ještě před deseti patnácti lety platil za pěkně drsné místo. „Zbraně, nože, bitky s baseballovými pálkami nebo lahvemi, to všechno tam bylo na denním pořádku,“ říká Traoré, jenž se prý v bitce sám ocitl několikrát.

„Gangy fungovaly i ve školách, do kterých jsem chodil,“ říká s tím, že mnozí z chlapců, s nimiž vyrůstal, se tak raději rozhodli pro jednodušší cestu a vyměnili fotbal za prodej drog. Ale on vytrval, na rozdíl od svých sousedů, spolužáků a bývalých spoluhráčů, z nichž některé zpětně označuje za „neskutečně talentované“, měl lepší vyhlídky na budoucnost. Už od osmi let byl totiž členem mládežnické akademie Barcelony a jeho matka ho učila, že nikdy nesmí ztratit víru. „Když vydržíš makat, dokážeš cokoliv,“ vzpomíná na slova ženy, která ho dovedla až do Premier League. Ale bylo to dlouhá cesta.

STŘÍDÁM NEYMARA

Do akademie La Masia se každý rok hlásí přes tisíc chlapců, z nichž skauti Barcelony vyberou jen dvě stovky nejlepších. Do seniorského áčka nebo alespoň béčka se ale dostanou jen ti úplně nejtalentovanější a nejvytrvalejší. A Traoré, obdivovatel Ronaldinha, byl jedním z nich.

První šanci v druhém týmu dostal už v sedmnácti letech. Jeho svalnaté tělo tehdy ale zdaleka nevypadalo jako tělo sedmnáctiletého kluka. Také proto jej prý tehdy kontaktovali zástupci klubů z americké NFL, jestli by nechtěl změnit sport, ale zůstal věrný kulatému míči. „Nikdy jsem přitom nezvedal žádné těžké váhy, je to spíš dobrou genetikou,“ chválí své malijské rodiče za výbavu, kterou ve španělském národním týmu nemá nikdo! I díky tomu byl součástí všech reprezentací od šestnácti až do jedenadvaceti let, ale do seniorského týmu zatím i vinou zranění nenakoukl.

Právě této skutečnosti se v současné době snaží využít na malijské fotbalové federaci, odkud za Traorém nedávno vyslali bývalého hráče Sevilly, Tottenhamu či West Hamu Frédérika Kanoutého. Ten se sice narodil ve Francii, ale fotbalový život zasvětil právě Mali, a k tomu stejnému měl přemluvit i Traorého. Po jejich sezení médii prolétla fotka, na níž oba společně drží malijský reprezentační dres, s doprovodným textem, že Kanoutého námluvy dopadly úspěšně. Ale nedopadly. Traoré si stále může vybrat, zda bude reprezentovat svou zemi, nebo zemi svých rodičů jako jeho o rok starší bratr. A vzhledem k posunu mistrovství Evropy na rok 2021 bude mít ještě dost času na rozmyšlenou.

Ale zpět do Barcelony a do roku 2013. Jen pár měsíců poté, co sedmnáctiletý Traoré nastoupil ke svému prvnímu zápasu za B-tým, se mu dostali i cti ze všech nejvyšších. V závěru domácího zápasu La Ligy proti Granadě střídal Neymara, což dodnes označuje za svůj největší fotbalový zážitek. Jen pár týdnů na to zažil i svůj debut (a doposud jediných osm minut) v Lize mistrů, kdy pro závěr utkání v Amsterdamu nahradil Cesca Fàbregase. Pak už se ale vrátil k B-týmu a vedle největších katalánských hvězd se představil jen dvakrát v domácím poháru.

JDU DO ANGLIE

V sezoně 2013/2014 si v šestadvaceti zápasech za béčko Barcelony připsal pět branek a čtyři asistence a zazářil v juniorské Lize mistrů (2+2 v pěti zápasech). O rok později sice ubral na vstřelených gólech, ale ze svých nepolapitelných průniků po lajně jich svým spoluhráčům připravil hned čtrnáct. Toho si okamžitě všimli v Anglii a Traoré se za deset milionů eur převlékl do dresu Aston Villy.

Jeho start v Birminghamu byl famózní. Po osmi minutách na hřišti v utkání Premier League proti Crystal Palace si Pape Souaré srazil jeho centr do vlastní branky a v zápase ligového poháru proti Notts County o tři dny později vstřelil i svůj první gól. Kouč Tim Sherwood jej přirovnal k Lionelu Messimu a Cristianu Ronaldovi s tím, že od každého má něco. Jeho nástupce Eric Black už ale tak pozitivní nebyl. Nechal slyšet, že Traoré je sice nejrychlejší hráč, kterého kdy na ostrovech viděl, a rozhodně je to ten typ fotbalisty, který „vás zvedne ze sedačky“, ale na hřišti je v mnoha ohledech, zejména při hře bez balonu, nedisciplinovaný. V sezoně 2015/2016 tak Traoré kvůli svému hernímu „volnomyšlenkářství“, ale i vinou zranění zasáhl jen do deseti zápasů, průměrně na nějakých devatenáct minut, a přestože Aston Villa sestoupila, on sám v Premier League zůstal – posledního srpna roku 2016 se za osm milionů eur upsal Middlesbrough.

Ve své první sezoně zde nastoupil k sedmadvaceti zápasům, ale ani jednou se netrefil a připsal si jen jednu asistenci. Nedařilo se ani jeho spoluhráčům a „Boros“ po sezoně sestoupili. V Championship už však Traoré pookřál a ve čtyřiatřiceti zápasech zaznamenal pět branek a deset asistencí. Stal se nejlepším mladým hráčem, nejlepším hráčem podle hráčů i nejlepším hráčem podle fanoušků. A nic na tom nezměnil ani fakt, že ze snů o okamžitém návratu do Premier League Middlesbrough v play-off probudila „Traorého“ Aston Villa.

Znovu se však ukázalo, že ligová příslušnost Traorého týmu se nutně nemusí slučovat s ligovou příslušností Traorého samotného. Zatímco jeho spoluhráči byli v srpnu roku 2018 stále druholigovými fotbalisty, on se stal hráčem Premier League, když se za zhruba dvacet milionů eur upsal nováčkům z Wolverhamptonu.

Od té doby už jeho hvězda jen stoupala. Více se o tom dočtete v novém čísle časopisu Hattrick, které je právě teď na stáncích.