Černý kůn Premier League?

V létě prodal celou obranu do nejlepších klubů Evropy a přišel o brankáře i jednoho z nejproduktivnějších hráčů. Jeden z největších balíků v historii ale „neprošustroval“, přivedl další neznámé tváře a v tabulce Premier League dál drží krok s absolutní anglickou špičkou. V čem tkví kouzlo Bournemouthu a co od něj můžeme čekat?

Minulou sezonu zakončil Bournemouth na devátém místě s tím, že kdyby se poslední kolo Premier League vyvinulo jen o malinko jinak, mohlo z toho být klidně i místo dvanácté. Stejně jako sezonu před tím. Na první pohled to tak může vypadat, že „Cherries“ zažily jeden z těch šedých ročníků šedých anglických klubů, jež se „vždycky nějak“ seřadí od desátého do sedmnáctého místa a o rok později už si nikdo pořádně ani nepamatuje, kdo byl kde. Ale tohle nebyl případ Bournemouthu. A zdaleka nejen proto, že víc bodů tenhle klub z jižního pobřeží Anglie s nejmenším – jedenáctitisícovým – stadionkem a nejmenším počtem fanoušků ze všech klubů Premier League ještě nikdy v historii nezískal…

Minimálně dvě další věci musely při bližším pohledu zaujmout každého, kdo Premier League alespoň trochu sleduje. První: Jen Liverpool, Arsenal, Manchester City, Chelsea a Everton inkasovaly v průběhu celého ročníku méně branek než „Cherries“. A s výjimkou Arsenalu to navíc všechno bylo na hranici „statistické chyby“ (kolem pěti procent rozdílu). Druhá: Bournemouth postupně posbíral všechny tři body ze zápasů proti Chelsea, Manchesteru City i United, Tottenhamu, Newcastlu i Arsenalu, takže v konečném součtu alespoň jednou porazil všechny celky z první pětky s výjimkou Liverpoolu. A tyhle dvě skutečnosti spolu samozřejmě „trochu“ souvisí.

Herní systém, který mančaftu už od léta roku 2023 ordinuje třiačtyřicetiletý španělský kouč Andoni Iraola, jenž mezi lety 2003 a 2015 brousil lajnu na pravém bekovi v Athletiku Bilbao, kde odehrál přes 400 zápasů, než na důchod odešel do New Yorku, staví na extrémně intenzivním presinku a následném bleskurychlém přechodu do protiútoku. V rozestavení 4-2-3-1 pod ním Bournemouth v minulé sezoně nastoupil do každého z osmatřiceti ligových kol a pokaždé úplně stejně odvážně, což v těžkých zápasech proti anglické smetánce zpravidla neslo ovoce. Ale proti papírově slabším soupeřům, kde měly „Cherries“ spíš tvořit a dobývat, už to logicky nefungovalo. Jenže když jste Bournemouth, hrajete teprve třetí sezonu mezi elitou a ve světě nikoho moc nezajímáte (globální hledanost Bournemouthu na internetu je nejnižší z celé Premier League – 0,3 %), tak nikdo nad remízou s Aston Villou nebo porážkami o gól s Brightonem či Brentfordem nezvedne ani obočí. Na rozdíl od toho, když třeba doma i venku senzačně vyklepnete Arsenal (2:0 a 2:1), v St James‘ Parku dáte „čtyřku“ Newcastlu a doma pak ještě nasázíte „bůra“ Nottinghamu, který zrovna div nevede ligu… To už si vás v Evropě všimne skoro každý. A tak se velmi brzy stalo nevyhnutelné. V květnu začaly na brány Vitality Stadium klepat největší evropské velkokluby, aby si tady rozebraly tu kouzelnou obranu, proti které se za 180 minut nedokázal prosadit ani Erling Haaland.

A byly v tom klepání tak vytrvalé, že si odnesly vlastně úplně všechno, co si odnést chtěly. Dvacetiletý španělský stoper Dean Huijsen odešel za třiašedesát milionů eur do Realu Madrid. A hraje tam základ. Ukrajinec Illja Zabarnyj – jeho o tři roky starší kolega ze stoperské dvojice – zamířil za úplně stejný balík do PSG, kde taky hraje základ. A maďarské zjevení na levém beku Milose Kerkeze si za sedmačtyřicet milionů eur pořídil Liverpool, aby tam – světě div se – taky hrál základ místo Andyho Robertsona. Jediný, kdo z kompaktní obranné čtyřky Iraolovi zůstal v kabině, byl čtyřiatřicetiletý kapitán Adam Smith, odchovanec Tottenhamu, jenž na jihu kroutí už třináctou sezonu a „za lepším“ už zřejmě neodejde nikdy.

A aby toho nebylo málo, hostování z Chelsea skončilo brankářské jedničce Kepovi Arrizabalagovi, jenž si v minulé sezoně připsal osm čistých kont. A když si pak ještě Manchester United sáhl do Brentfordu pro Bryana Mbeuma, vzal Brentford téměř dvě třetiny svého výdělku a za čtyřicet tři milionů eur si z Bournemouthu vytáhl dvaadvacetiletého křídelníka z Burkiny Faso Danga Ouattaru, jenž byl s ligovou bilancí 7+4 čtvrtým nejproduktivnějším hráčem celého kádru. „Stali jsme se obětí našeho úspěchu,“ říká k nucenému výprodeji technický ředitel Simon Francis s tím, že těm největším rybám se takhle malý klub nikdy neubrání…

Sečteno podtrženo, během letního přestupního období sice Bournemouth utržil bezprecedentních 239 milionů eur (přes šest miliard korun), což je šestý nejlepší obchodní výsledek za jedno okno v dějinách fotbalu (a třetí nejlepší v historii Premier League), ale perspektivu do nadcházejícího ročníku měl… no, nevábnou.

Premier League zná spoustu tzv. „one-season wonder“ příběhů (zázraků jedné sezony), kdy i prodej byť jen jediného základního stavebního kamene úspěchu z minulé sezony zapříčinil, že se celý klub v té následující prakticky rozložil. Leicester bez Kantého si meziročně pohoršil o dvanáct příček. Blackburn po odchodu Bentleyho spadl ze sedmé na patnáctou, Wolverhampton bez Joty ze sedmé na třináctou. A mohli bychom pokračovat.

V případě Bournemouthu ale nešlo o jeden základní stavební kámen. Šlo o celé patro, skoro dvě. Odešla celá obrana i s brankářem a k tomu jeden z nejproduktivnějších hráčů týmu. Ale sportovní úsek nezpanikařil a držel se nastavené strategie, která do klubu v první řadě přivedla klenoty jako Huijsen nebo Kroupi. Nenakoupil drahé borce, kteří za sebou měli super sezonu, ale hledal v datech „vnitřní hodnotu“, kterou ostatní ještě neviděli. A to není žádné klišé. S novým technickým ředitelem a datovým oddělením se Bournemouthu skutečně daří nacházet skryté klenoty dřív než ostatním. Klíč je v tom vědět naprosto přesně, co chci, a jednat dostatečně rychle, což je ostatně i důvod, proč se přestupům v rámci této přestupní politiky na ostrovech říká „gambles“. Ale „Cherries“ zatím vychází…

Třeba Huijsena koupily z Juventusu po pouhých patnácti odehraných zápasech v Serii A a Kerkeze po jedné sezoně v Eredivisie. A teď v létě na to šly podobně. Osmnáctiletý stoper Veljko Milosavljević z Bělehradu odehrál v dospělém fotbale sotva třicet zápasů. Stejně jako dvacetiletý odchovanec Realu Madrid Álex Jiménez, jenž aktuálně na jihu Anglie hostuje z AC Milán. A na „seniorské“ starty devatenáctiletého odchovance Celtiku Bena Gannona-Doaka by vám stačily prsty na rukou!

Naopak brzy čtyřiadvacetiletý levý bek Adrien Truffert už má za sebou několik slušných sezon v Rennes, ale žádné anglické velkokluby kolem něj nikdy nekroužily a pokud jste v posledních letech nehráli EA FC, tak jste o něm nejspíš ani neslyšeli. Podobně jako o stejně starém stoperovi Diakitém z Lille, jenž ale svými výkony jednoznačně prokazuje, že ve skautingu Bournemouthu dobře vědí, co dělají.

Což ostatně potvrzují i výsledky celého týmu. Kdo čekal případ Dr. Jekylla a pana Hyda, který Robert Louis Stevenson mimochodem napsal právě v Bournemouthu (čtyři roky před založením AFC), musí být zatím pořádně zklamaný. Žádná „povýprodejová“ tragédie se na Vitality Stadium překvapivě vůbec nekonala. Alespoň tedy zatím. Sezonu sice „Cherries“ začaly porážkou v Liverpoolu, kde ale až do 88. minuty držely remízový stav 2:2, a od té doby už ani jednou neprohrály. Slavily na Tottenhamu, poradily si s Brightonem – svým idolem v chytré přestupní politice – a uhrály cennou remízu s Newcastlem. Gólů sice dostávají poměrně víc než v minulé sezoně, ale díky úžasné střelecké formě Antiona Semenya – aktuálně druhého nejproduktivnější hráče Premier League – se po osmi kolech držely na čtvrté příčce se stejným bodovým ziskem jako Liverpool a v těsném závěsu za Manchesterem City.

Do úst mnoha fanoušků se tak začíná vkrádat otázka, jak je to možné. Co v tom Bournemouthu – městě o velikosti Plzně, které si zamiloval i J. R. R. Tolkien, jenž zde strávil přes třicet let svého života, a jehož jméno umí jen málokdo vyslovit, dělají tak dobře?

Pro novodobou éru „Cherries” jsou klíčová čtyři jména: Eddie Howe, Bill Foley, Andoni Iraola a Simon Francis. Brzy osmačtyřicetiletý Eddie Howe, v současné době úspěšný trenér Newcastlu, je odchovancem Bournemouthu. Prošel celou jeho mládeži, v jeho dresu odehrál přes 250 zápasů a začínal i končil v něm svou hráčskou kariéru, na kterou ihned navázala ta trenérská. Samozřejmě právě na lavičce „Cherries“ – ve čtvrté anglické lize. Hned ve své první celé sezoně tehdy teprve dvaatřicetiletý Howe s týmem postoupil do třetí ligy a vysloužil si nabídku z druholigového Burnley. Zkusil tam dvě sezony a vrátil se „domů“, aby s klubem svého srdce zažil největší jízdu více než stoleté historie. Hned po svém návratu dovedl „Cherries“ do druhé ligy a po dvou letech v Championship pak dokonce úplně poprvé v historii i mezi anglickou smetánku. Z poloprofesionálního regionálního mančaftu vybudoval stálici Premier League, která na své první nadechnutí vydržela mezi anglickou elitou celých pět sezon až do úderu pandemie. Postcovidové ročníky 2020/2021 a 2021/2022 strávil Bournemouth (už bez odvolaného Howea) v Championship, odkud se ale vrátil jen co se v Evropě trochu vyčistil vzduch.

Právě v té době hledal osmdesátiletý americký byznysmen Bill Foley anglický fotbalový přírůstek do portfolia své investiční skupiny Black Knight Sports & Entertainment, do které spadá třeba hokejový klub z NHL Vegas Golden Knights, australský fotbalový klub Auckland FC a podíly v několika evropských klubech, jako je francouzský Lorient, skotský Hibernian nebo portugalská Vitória de Guimarães. V prosinci roku 2022 se dohodl na vstupu do Bournemouthu a vyhlásil, že do pěti let s ním chce hrát evropské poháry. Tehdy také hodně mluvil o fascinaci Red Bullem nebo 150 kilometrů vzdáleným Brightonem a jeho datovým oddělením, které okamžitě začal budovat.

Kromě toho nechal postavit nové tréninkové centrum, zainvestoval do mládežnické akademie (která zatím stále nemá status „Category One Academy”), nakoupil hráče za tři miliardy a odhalil plány na nový stadion s téměř dvojnásobnou kapacitou, který by měl na stejném místě vyrůst kolem roku 2027. Veškeré infrastrukturní investice samozřejmě vyžadují delší časový horizont, ale práce datového oddělení přinesla ovoce prakticky hned.

Od svého vstupu do Bournemouthu utratil Foley za posily 500 milionů eur, z toho už má 310 milionů zpátky a dalších 450 milionů „drží” v neustále rostoucí hodnotě kádru. Jen pro srovnání: Tony Bloom se na stejnou sumu prodejů dostal s Brightonem až po osmi letech v Premier League.

Úspěchy na poli datového skautingu jdou z velké části za třetím klíčovým jménem – Simonem Francisem. Někdejší řízný stoper odehrál za Bournemouth bezmála 300 zápasů a po konci hráčské kariéry v roce 2020 tady dostal nabídku stát se asistentem technického ředitele prvního týmu, kterého v roce 2024 nahradil. Dnes je zodpovědný právě za propojení datového a sportovního úseku – zjednodušeně řečeno za to, aby analytici přesně věděli, co mají v datech hledat, a aby trenérovi dodali přesně to, co potřebuje.

Tím trenérem je, jak známo, už třetí sezonu Andoni Iraola, jenž své nesporné kvality prokázal už postupem s Rayo Vallecano do nejvyšší španělské soutěže. Déle než on aktuálně slouží v Premier League jen pět trenérů – a není úplně nezajímavé, že hned tři z nich jsou také Španělé. Iraola za tu dobu udělal z Bournemouthu absolutní mašinu na presing, která dokáže zmáčknout skutečně kohokoli. Ve statistice PPDA (počet přihrávek soupeře na jednu defenzivní akci), která měří agresivitu presingu, je Bournemouth nejlepší v celé Premier League. A v TOP 3 je i v metrikách jako pressed sequences (soupeřovy ztráty pod tlakem) nebo high turnovers (získané míče na útočné polovině). Technický ředitel Francis k tomu ale říká, že takové intenzity nemůžete dlouhodobě dosahovat bez absolutní oddanosti a týmové pospolitosti, kterou prý na takové úrovni, jakou dnes vidí v Bournemouthu, nikdy v životě nezažil.

Pokud bychom se tedy bavili o čistě herních faktorech úspěchu „Cherries“, na prvním místě by musel být extrémně náročný presing. Na úrovni celého klubu pak především kombinace silného a ambiciózního investora, rodinného charakteru, precizní datové analytiky a progresivního trenéra. Když se tyhle čtyři parametry sejdou, mohou se dít zázraky.

A to nás přivádí k poslední otázce: Kam až může Bournemouth dokráčet? Samozřejmě je na jakékoli předpovědi ještě hodně brzy, ale s ohledem na to, jak vyrovnaná se Premier League letos jeví, jak často favorité ztrácí a kam až to v minulé sezoně dotáhl Nottingham, nejsou pohárové příčky úplně nereálné. Ostatně, když se zeptáte Simona Francise, bude mít jasno. „V celé mé kariéře měl Bournemouth vždycky jen jeden cíl – udržet Premier League. Tenhle cíl je sice čím dál těžší, ale se vším, co se v klubu děje, musíme mířit výš. S každou povedenou sezonou naše ambice rostou, takže asi není potřeba skrývat, že chceme hrát Evropu,“ říká sebevědomě Francis s tím, že když se zeptáte Billa Foleyho, řekne vám prý to stejné.

Text: Tomáš Benda, foto: Profimedia