Brankářova španělská výzva

V žilách mu začala proudit španělská krev a na Pyrenejském poloostrově brzy zahájí druhý rok své zahraniční štace. Jiří Letáček ale místo soubojů se Spartou či Karvinou čelí světovým velkoklubům a poznává ikonické fotbalové svatostánky. Chytá totiž v Getafe, na předměstí Madridu, a má před sebou jasný cíl. V příštích dvou letech se chce posunout ještě výš, ovšem s odhodláním, pokorou a trpělivostí, která ho dostala až sem.

Jak vzpomíná na trenéra Pavla Hapala a kdo mu pomohl s aklimatizací ve slunném Španělsku? Česká stopa se na Pyrenejském poloostrově rozšiřuje o nové příběhy. Ať už jde o Ladislava Krejčího, Alexe Krále nebo další české hráče, Jiří Letáček nabízí v našem exkluzivním rozhovoru pohled do vlastního života. Od každodenní dřiny až po výzvy, které přináší boj o místo mezi tyčemi.

Baník zakončil minulou sezonu na čtvrtém místě, vy jste k tomu přispěl devíti čistými konty a z ničeho nic přišla nabídka ze Španělska. Jak jste se o tom dozvěděl? Byl jste už v přípravě na novou sezonu, když vám klub oznámil: „Máme nabídku z Getafe, chceš do toho jít“?

Bylo to nějak takhle. Byl jsem s týmem na soustředění v Polsku a během toho mi zavolal manažer s tím, že se možná něco rýsuje, a jestli bych měl zájem. Po dvou telefonátech jsme si upřesnili, o co všechno jde. Obratem jsem mu volal zpátky, že tam chci jít, protože hrát fotbal v zahraničí byl můj kariérní cíl. Byla to jedinečná příležitost si ten sen splnit.

Když jste se o té nabídce dozvěděl, zjišťoval jste si něco o klubu? Třeba kde přesně se nachází? Vždyť Getafe leží na jihu Madridu, jen kousek od centra.

Manažer mi volal se slovy, jak by se mi líbilo žít v Madridu. Věděl jsem, že nejde o madridský klub, ale že je přímo z Getafe. Podíval jsem se, jak skončili v tabulce v předchozích sezonách, a získal jsem o klubu nějaké informace. Také jsem měl telefonát s vedením klubu, kde mi všechno podrobně vysvětlili.

Jaká byla vaše první reakce, když vám agent zavolal se slovy: „Jak by se ti líbilo žít v Madridu?“ Co vám v tu chvíli proběhlo hlavou?

Moje první reakce byla, že asi nemluvíme o Realu. (smích) Manažer na to jen řekl, že si to necháme na později. (úsměv)

Dva roky před oznámením přestupu do Španělska jste zamířil z Pardubic do Baníku. A přesně po dvou letech jste odešel z Baníku do Getafe. Jak vám tahle cesta zní zpětně?

Zní to jako pohádka. Občas se ohlédnu zpět a zavzpomínám, jakou cestu jsem ušel
a jaké překážky jsem během kariéry měl před sebou. A samozřejmě další mě ještě čekají, o tom žádná, o tom ta kariéra je. Ale posunout se za dva roky z Pardubic do La Ligy je skvělá cesta.

Byla pro vás v kariéře klíčová trpělivost? Když jste přišel do Baníku, začínal jste jako brankářská dvojka a musel jste si své místo vybojovat. Myslíte, že právě trpělivost vás nejlépe charakterizuje?

Neřekl bych, že je to jediné slovo, které mě popisuje, ale rozhodně to byl jeden dílek z puzzle, které tvoří moji kariéru. Trpělivost je určitě jedna z těch věcí, která byla zapotřebí nejen v Baníku, ale i v Pardubicích.

Když jste přestupoval do Getafe, věděl jste, že klub má silnou brankářskou jedničku v Davidu Soriovi, který je u fanoušků velmi oblíbený. Šel jste tam s tím, že začnete jako dvojka a postupně si budete muset místo vybojovat?

Trochu bych to upravil. Šel jsem sem s tím, že asi začnu jako dvojka, ale nejsem zvyklý být dvojka. Myslím si, že jsem dobrá jednička, ale v uvozovkách „špatná“ dvojka, protože prostě potřebuji chytat. Potřebuji zápasové vytížení, zažívat zápasový stres a situace na hřišti. To je důvod, proč fotbal dělám, to na tom miluji. Samozřejmě že už jsem na svou šanci čekal v Pardubicích i v Baníku, alespoň už trošku vím, jak s tím pracovat. Hlavně jak se v má takových situacích člověk chovat a čekat.

Jak náročné je udržet si neustálou motivaci? Zůstat maximálně soustředěný, podávat špičkové výkony na každém tréninku a neustále dokazovat svou kvalitu. Jak to vnímáte vy?

Je to určitě těžší než v případě, když člověk chytá jako jednička. Pokud jste jednička, jste zdravý a máte výkonnost, víte, že o víkendu nastoupíte do brány. Trenér vám vysílá jasná gesta, že s vámi počítá do dalších zápasů. Ale když jste dvojka, nikdy nevíte, co se stane. Například jestli bude David Soria zdravý, jestli se náhodou něco nestane. Musím na sobě pracovat tak, abych se zlepšoval a dostal se na pozici jedničky, ale zároveň to musím vybalancovat, abych byl neustále připravený, kdyby se náhodou něco stalo.

Přestup do nového klubu přináší spoustu změn – hledání bydlení, přesun do nové země i osvojování si nového jazyka. Když jsem poslouchal váš příběh, napadlo mě, zda jste to vnímal i tak, že naučit se španělsky by vám mohlo pomoci lépe zapadnout do týmu a získat si fanoušky Getafe.

Asi bych do toho fanoušky úplně nebral. Pro mě to byla určitě jedna z věcí, o které jsem věděl, že ji budu muset absolvovat. Ve Španělsku není angličtina tak rozšířená, ať už mezi hráči nebo lidmi obecně. Takže jazyk je klíčový nejen pro běžný život, ale pak i pro komunikaci na hřišti. Začal jsem fotbalovými slovíčky, abych se co nejrychleji adaptoval, a postupně jazyk zlepšuji. Každým dnem je to lepší. Člověk musí být úplně soběstačný, jiná cesta není.

Chtěl jsem tím navázat na zkušenosti českých hráčů v zahraničí, například v bundeslize. Třeba Robin Hranáč po přestupu do Hoffenheimu čelil problémům s jazykem, jak s němčinou, tak s angličtinou. Jaký na to máte názor?

Jazyková vybavenost musí být. Myslím, že hráč na tom musí pracovat už dopředu, pokud má v hlavě cíl hrát v zahraničí. Já jsem se ve škole učil anglicky i německy, ale nikdy by mě v životě nenapadlo, že budu hrát ve Španělsku. O to víc mě těší, že se učím další jazyk. Říká se, že čím víc jazyků člověk umí, tím je bohatší. A za sebe musím říct, že pro mě to je i z osobního hlediska skvělé.

Česká stopa v La Lize není příliš početná. V minulosti v ní působil například Tomáš Ujfaluši v Atlétiku Madrid či Tomáš Vaclík v Seville, od této sezony přibyli Ladislav Krejčí v Gironě a Alex Král v Espanyolu. Jste spolu v kontaktu?

Jo, musím říct, že u Alexe teď vidím skvělou formu, hraje dobře. S klukama jsme v kontaktu, po zápase si občas sedneme na půl hodinky, prohodíme pár slov. Je fajn si s někým popovídat o fotbale, říct si pocity z celého zápasu a rovnou v češtině. Sem tam si napíšeme i nějakou zprávu.

Rád bych se zeptal i na váš klub. Zaujalo mě, že existuje Derbi del Sur de Madrid s Leganésem, tedy boj o krále jihu metropole. Nedávno jste proti nim hráli, i když výsledek nebyl zrovna ideální. Jak byste tohle derby porovnal s rivalitou v Česku? Dá se to vůbec s něčím srovnat?

Getafe a Leganés jižně od centra Madridu dělí vlastně jen jedna hlavní ulice. Když ji přejdete, jste ve druhém městě, máme k sobě velmi blízko. Asi bych to nepřirovnával k derby pražských „S“, to bych úplně neřekl, ale spíš k utkání Baníku proti Karviné nebo možná Pardubic a Hradce. Jsou tam běžní fanoušci, kteří si zápas užijí v klidu, ale jsou tam i ultras, které náš klub má a Leganés taky. To jsou právě lidi, kteří to hodně prožívají a dělají atmosféru v průběhu zápasu. Ostatní se do toho skandování a fandění moc nezapojují. A kdybych zmínil naše fanoušky, třeba na předzápasový trénink přišlo asi sto fanoušků s transparenty a dýmovnicemi, aby nám ukázali podporu, že další den na stadionu budou. To bylo hodně sympatické gesto.

Jak k tomuto derby přistupuje klub? Je to jeden z vrcholů sezony, na který se klade speciální důraz?

Určitě k němu přistupujeme tak, jak bychom k takovému derby měli. Minimálně hráči, kteří jsou v klubu déle a derby odehráli několikrát, ho berou velmi vážně. Trenér také ví, co to znamená pro fanoušky Getafe. Není to jen běžný ligový zápas, ale určitě má svou speciální atmosféru.

Když jsem se díval, které další zápasy vyvolávají velkou rivalitu a bouřlivou atmosféru, samozřejmě jsem narazil na Real Madrid nebo Atlético Madrid. Jak byste popsal atmosféru těchto utkání? Třeba na Santiago Bernabéu, novém a moderním stadionu Realu. Na hřišti světové hvězdy. Vy se rozchytáváte před zápasem, slyšíte fanoušky a vidíte ten „bílý balet“ v akci. Jaké to je?

Je to skvělý zážitek. Obecně jsem si ve Španělsku oblíbil stadiony, kam tým vjíždí autobusem přímo do útrob stadionu, zavřou se vrata a najednou nezbývá nic jiného než se soustředit vyloženě na ten zápas. Člověk nemá žádné rozptýlení, nevidí ven. Samozřejmě moderní stadion Realu jako takový je obrovský a člověk z něj má neskutečný dojem. Co se týče atmosféry, musím říct, že na Atlétiku je podle mě ještě lepší. Když si to v hlavě přehraju, Real Madrid má svůj kotel, který je vždycky za domácí brankou, první poločas jsou oblečený v bílých barvách. Real je celosvětová značka, takže tribuny jsou často plné turistů, fanoušků a zvědavců z celého světa, kteří fandí svému klubu a jedou se na zápas jen podívat. Zápasy jsou sice z devadesáti procent vyprodané, ale ta atmosféra není tak intenzivní. Atlético Madrid má naopak skalní fanoušky, většina z nich jsou Madridští a jsou vášnivější. Celá jedna tribuna za brankou skanduje celý zápas, jsou to fanatici, takže atmosféra je tam bouřlivější. V tomhle stavu si myslím, že jsou lepší.

Co vás na klubovém zázemí Getafe nejvíc nadchlo?

Nejvíc mě nadchlo, kolik členů má realizační tým, co se týče masérů, fyzioterapeutů a doktorů, kteří se starají o hráče po zdravotní stránce. V Baníku byli čtyři kluci, tady jich je osm až deset, kteří nám poskytnou plný servis. Jsou v klubu už dvě hodiny před ranním srazem a zůstávají i po něm, aby se o nás postarali. Bez nich bychom fungovat nemohli. Každý máme možnost využít jejich služeb, hlavně na svých stolech mají vždycky plno. Pokud chce člověk na masáž, musí si pospíšit nebo počkat.

Kdy nastal ten okamžik, kdy jste si naplno uvědomil, jak vysokou úroveň má španělská liga?

Poprvé jsem si to uvědomil hned v prvním zápase, který jsme hráli proti Athleticu Bilbao. Shodou okolností mají nádherný stadion a tam jsem poznal, jak neskutečné to všechno je. Vzhled stadionů, atmosféra a že přesně pro tyhle zápasy člověk fotbal hraje. Zažít to je úplně něco jiného než to sledovat z tribuny, ale úplně ten hráčský pocit z La Ligy ještě nemám. Možná nejblíže tomu byl zápas Copa Del Rey na stadionu Atlétika Madrid, kde jsem si říkal: „To snad není možné, jak to ti kluci dělají?“ Ta rychlost, přesnost, jak si slepě nahrávají, tam šlo rozhodně o vysokou školu fotbalu. Myslím, že rozdíl mezi ligovým zápasem a přípravnými zápasy je ještě znatelnější, protože to tempo a nasazení jsou úplně jinde.

Zmínil jste pohárové zápasy ve Španělsku, ve kterých se vám dařilo. Jak na ně s odstupem času vzpomínáte? Přicházely vám po těchto výkonech gratulace i z Česka?

Ano, po každém zápase jsem byl v kontaktu s rodinou a nejbližšími kamarády. Po každém zápase probíhal rozhovor, média v Česku se o to také zajímala, takže se o mých výkonech psalo. Bylo to příjemné, ale já k tomu přistupoval hlavně tak, že ten zápas prostě musím zvládnout, vychytat ho za každou cenu. V tu chvíli to byla jediná šance, jak si zajistit další zápasy, které bych mohl chytat. A zápasová praxe je pro gólmana ohromně důležitá.

Bylo vám už před sezonou řečeno, že budete nastupovat v pohárových zápasech, nebo to vyplynulo až ze situace?

Vyplynulo to ze situace. Před sezonou jsme nic takového neřešili. Věděl jsem, že pokud David Soria neodejde, začnu na pozici číslo dvě. Ale že bych měl chytat poháry automaticky, to mi nikdo neslíbil.

Jakou zpětnou vazbu jste dostal od trenéra na své výkony v pohárových zápasech? Chválil vás za konkrétní aspekty hry, nebo vám dal i podněty k dalšímu zlepšení?

Po každém zápase dostanu zpětnou vazbu od trenéra brankářů, s ním to rozebírám nejvíc. Hlavní trenér se soustředí na týmový výkon, mluví k nám všeobecně, ale trenér brankářů mi vždy dal jasnou zpětnou vazbu a ve všech pěti zápasech, co jsem odchytal, byl vždycky spokojený s řešením situací a mé pomoci týmu.

Máte odezvu i od trenérů z Baníku?

S trenérem Hapalem jsem si přímo nepsal ani nevolal, ale s některými kouči, kteří mě trénovali, jsem v pravidelném kontaktu. Voláme si, píšeme si, rozebíráme věci.

Jaký byl váš vztah s trenérem Hapalem? A když ho porovnáte s Josém Bordalásem, vidíte mezi nimi nějaké podobnosti, nebo jsou to úplně odlišné typy trenérů? Jak se liší jejich přístup k hráčům a koučování týmu?

Myslím, že jsou to naprosto rozdílní trenéři. Nechtěl bych vyloženě porovnávat jejich vlastnosti nebo říkat, že jeden byl lepší než druhý. Ale s trenérem Hapalem jsem měl určitě dobrý vztah. Jeho přístup je hodně lidský, dokáže si hráče vyslechnout, řekne mu svůj názor. Sám byl hráčem, takže ví, jak se v určitých situacích cítíme, co nám může prospět a co naopak ne. Rozhodně si nemám na co stěžovat. V tomhle směru jsem si s ním rozuměl a chytal jsem pod ním velmi rád.

Zmínil jste, že jste převážně v kontaktu s trenéry brankářů a zpětnou vazbu dostáváte hlavně od nich. Nemrzí vás, že s vámi hlavní trenér nekomunikuje více osobně?

Neříkám, že to potřebuju po každém zápase rozebírat přímo s hlavním trenérem. Ale určitě by mě potěšilo, kdyby třeba moji osobu zmínil před kabinou po odehraném zápase, kde jsem měl důležité zákroky a pomohl týmu. Ale tohle je jeho přístup, takhle to dělá celý život. Každý trenér má svůj vlastní specifický styl a způsob komunikace. Někteří hráči to třeba slyší přímo od něho, mně se dostává zpětná vazba od trenéra brankářů. Je to součást jeho přístupu, tak to prostě je. Každý trenér to dělá jinak.

Když jsem si dělal rešerši o Getafe, překvapilo mě, že tam nevlaje jen jedna česká vlajka, ale rovnou dvě. Mám na mysli talentovaného brankáře George Medenicu, o kterém se podle mě zatím moc nemluví. Je to český talent se srbskými i českými kořeny, který se rozhodl reprezentovat Česko. V klubu je už o půl roku déle než vy. Jste spolu v kontaktu? Pomohl vám nějak s aklimatizací a přizpůsobením se novému prostředí?

Ano, jsme v kontaktu, občas si napíšeme na instagramu. George s námi chodí i na tréninky v průběhu týdne, takže se vídáme. A s aklimatizací mi pomohl nejvíc. Byl se mnou, když jsem si hledal byt, pomáhal mi s účtem v bance a spoustou dalších věcí. Od prvního dne mi ukázal, jak to v klubu chodí, a jeho působení mi hodně ulehčilo přechod do nového angažmá.

S kterým hráčem jste si v týmu nejvíce sedl, když nepočítáme brankáře Medenicu, který vám na začátku hodně pomohl? Je někdo, s kým trávíte čas i mimo hřiště?

Postupem času se to mění, jak se zlepšuji ve španělštině a poznávám spoluhráče lépe, tak se to pomalu rozšiřuje. Teď bych řekl, že ta škála bude trošku větší, ale úplně na začátku to byli hlavně Christantus Uche a Yildirim Bertug, protože uměli anglicky, takže jsme si mohli normálně popovídat. V poslední době si už zvládnu vyměnit pár slov ve španělštině s Borjou Mayoralem nebo Domingosem. Hodně jsem si rozuměl i s Carlesem Alenou, ale ten teď odešel na hostování do Alavése. Škála těch lepších kamarádů se postupně rozšiřuje. Celkově ale cítím, že si tady s klukama rozumím čím dál tím víc.

Jak v Getafe funguje tým mimo kabinu?

Tady to asi tak úplně nefunguje, nebo možná ještě nejsem do toho kolektivu tolik zapojený kvůli jazykové bariéře. Co jsem ale vypozoroval, tak po tréninku si každý dělá své věci a většina hráčů je ráda, že může jet domů a věnovat se rodině nebo odpočinku.

Pojďme k Madridu jako takovému. Jak se vám tam líbí? Máte už svá oblíbená místa? Kam rád chodíte na večeři a jak nejčastěji relaxujete po trénincích?

Madrid jsme si s přítelkyní hodně oblíbili, město máme rádi. Když k nám přijede návštěva, máme už naučenou cestu, kterou se snažíme město ukázat. Oba dva máme rádi, když si uděláme společný večer a zajdeme si do restaurace. Výběr je tu obrovský, takže je téměř nemožné navštívit všechny, vybíráme podle toho, na co máme chuť. Je to pro nás forma regenerace a vypnutí hlavy od okolního světa, kdy si můžeme v klidu popovídat a máme společný čas pro sebe. V létě pak hodně využíváme bazén.

Poznávají vás už fanoušci na ulici?

Stalo se mi to jednou v centru Madridu, když jsme se s přítelkyní procházeli po večeři. Přišel za mnou kluk, který mě poznal, a koukal na mě jako na zjevení. Chválil mě za výkony v poháru, byl moc rád, že jsem v klubu, řekl mi, že mi věří. Jsem rád, že jsem klubu mohl pomoct, bylo to příjemné, moc si toho vážím. Je to pro mě takové zadostiučinění, lidé si mě začínají všímat a váží si mojí práce. Je to ukázka, že to člověk dělá správně.

Máte to z tréninkového střediska domů daleko, nebo jste si vybrali bydlení strategicky tak, aby to bylo co nejpohodlnější?

Bydlení jsme si vybrali dobře, velký podíl na tom má moje přítelkyně, která byt našla a víceméně všechno vykomunikovala. Já už jsem se pak jen šel podívat. Máme to patnáct minut do tréninkového centra a zhruba třicet minut pěšky do centra Madridu. Lokalita je skvělá, máme tady všechno, co potřebujeme, a jsme naprosto spokojeni.

Když slyším, jak o přítelkyni mluvíte, předpokládám, že měla velkou radost, když jste dostal angažmá ve Španělsku.

Samozřejmě, vzájemně se podporujeme a v tomhle rozhodnutí mě podpořila. Má to své plusy i minusy, ale oba dva chceme v životě něčeho dosáhnout. Máme sny, za kterými si jdeme, a navzájem si pomáháme. Takže byla šťastná a věřila mi.

A co doprava v Madridu? Španělé jsou známí svým temperamentem, dá se na to zvyknout?

Záleží v jaké hodině člověk vyráží. Nejhorší provoz je kolem deváté ráno a pak večer mezi sedmou a osmou – to je fakt šílené. Stejnou trasu můžete jet normálně patnáct minut, ale v dopravní špičce klidně čtyřicet minut. A když se stane nedej bože nehoda, policie často zavře celou silnici a musíte objíždět přes několik dalších ulic. Provoz tady je rozhodně hustší než v Česku. Jinak ale ty hlavní silnice jsou široké, většinou tři až čtyři pruhy, takže když není špička, jede to celkem plynule.

Ve Španělsku nejste ani rok, ale doporučil byste takové zahraniční angažmá českým hráčům? Myslíte si, že La Liga je dobrá volba pro jejich první přestup do zahraničí?

Záleží na typologii hráče a z jakého klubu odchází. Každému člověku sedne něco jiného, ale za sebe můžu říct, že je to krok vpřed v kariéře a jsem rád, že jsem ten krok udělal. Určitě můžu zdejší prostředí doporučit.

Za dva roky jste se z Pardubic posunul až do španělského Getafe. Kde si myslíte, že bude Jiří Letáček za další dva roky?

Zjistil jsem, že dva roky jsou ve fotbale strašně dlouhá doba, aby se člověk posunul. Může se stát úplně cokoliv. Podmínky, které tady mám, mi dávají možnost, abych se posouval dál. Mým snem vždycky byl a stále je anglický fotbal. Chci se dostat do klubu z Premier League. To je můj cíl.

Text: Radek Sedlmaier, foto: Profimedia