Africká cesta

Trendy se mění. Sotva nejmocnější sport planety podlehl kouzlu datové analýzy, už si našel další lásku: Afriku. Leckdy až zázračný potenciál tamních fotbalistů vnímají stále intenzivněji i mnohé české kluby. A také proto se nyní Tomáš Syrovátka naplno ponořil do práce na projektu, který by zainteresovaným stranám z obou koutů světa mohl do budoucna nabídnout opravdu velmi slibný profit.

Vaše africké dobrodružství se začalo odvíjet zhruba před pěti lety, kdy jste ještě působil v nejužším vedení pražské Slavie. Vedle tradičních cest například na zápasy evropských pohárů jste si tehdy do deníku začal připisovat i další vzdušné kilometry, obvykle s přistáním v Lagosu či v Dakaru. I po vašem odchodu ze Slavie v četných cestách do Afriky pokračujete. Proč vlastně?

To je jednoduché. Ve Slavii jsme tehdy začali vnímat a chápat, kterými směry se moderní fotbal ubírá. Prolínala se s tím ostatně i filozofie trenérského štábu v Edenu, který jednoznačně a setrvale klade důraz především na sílu a rychlost. Preference fyzických aspektů ve způsobu hry se pak logicky odráží i v požadavcích na charakteristiku fotbalistů, kteří by pro tu strategii byli vhodní. Na celém světě vkládají tyto prvky do hry v první řadě afričtí fotbalisté. A velmi dobré zkušenosti jsme s nimi v tomto směru zaznamenali už i my tehdy ve Slavii. Ale africká cesta je samozřejmě zajímavá nejen pro ni. Nyní své africké zkušenosti dávám k dispozici hned několika klubům z regionu střední Evropy a pomáhám jim realizovat jejich přímé, tedy nikoli pouze zprostředkované propojení s důvěryhodnými lidmi z těch nejlepších fotbalových škol v Africe.

Když ještě chvíli setrváme u Slavie, můžeme namátkou připomenout, že například Michaela Ngadeua objevila pro červenobílé datová analýza v rumunské lize. Ibrahima Traorého jste si zase všimli ve Zlíně, když předtím zásluhou svého agenta prošel úspěšnou aklimatizační fází v Táborsku. Ostatně právě odtud pak do Edenu dorazil i Abdallah Sima. Proč jste tedy začali vymýšlet a budovat něco nového, když všechno takhle pěkně fungovalo?

Fungovalo, ale v zásadě zcela nahodile. Došlo nám, že pokud chceme africké fotbalisty s velkým potenciálem uplatnění ve Slavii, navíc schopné dalšího výrazného progresu, do budoucna objevovat a získávat systematičtěji, pak si pro ně budeme muset umět dojít přímo do Afriky. A zacílit na ně v jejich 17 či 18 letech, abychom mohli do časové osy optimálně poskládat vše potřebné, včetně období nutného pro adaptaci afrických talentů na české prostředí.

Předpokládám, že coby hlavní akcelerátor slávistického zájmu o Afriku posloužil tehdy příběh Abdallaha Simy, se kterým se po jeho příchodu z Táborska počítalo spíš pro B-tým. Jenže se z něj přes noc stala superstar, která svými góly kosila soupeře napříč soutěžemi, a to včetně 4 zásahů v Evropské lize. Je asi logické, že když si někdo pořídí hráče, který přijde za pár drobných, zařídí klubu velké sportovní úspěchy, a pak za něj ještě přistane do kasy 8 milionů eur, tak by si takový zázrak dal líbit znovu. A znovu. A znovu…

Je to tak, způsob, jakým Sima po sportovní linii vystřelil směrem k výšinám, byl opravdu neskutečný. Ale svou roli hrály i další podněty. Především už jsme tehdy měli za sebou celou řadu výprav na utkání evropských pohárů, kterých jsme se my, coby členové managementu, který do fotbalu přišel krátce předtím obvykle ze zcela jiných prostředí, snažili pokaždé naprosto maximálně využít k poznání vnitřní klubové struktury, potažmo co nejširšího fotbalového know how našeho hostitele. Prošli jsme si tedy mimo jiné akademiemi Barcelony, Borussie Dortmund i mnoha dalších klubů. A nechávali jsme si vždy všechnoco nejpodrobněji vysvětlit. Snažili jsme se brát si z toho společné leitmotivy i inspirativní prvky využitelné i v českém prostředí. Všem těmto našim tehdejším hostitelům patří obrovský dík za velkou vstřícnost, kterou k nám v tom směru projevovali. A vedle mnoha dalších témat jsme si nemohli nevšimnout, jak velkou pozornost věnují tyto kluby právě Africe. A jak realizují své projekty přímo na půdě tohoto kontinentu. Viděli jsme tedy, že ti velcí a úspěšní to tak dělají. A případ Sima dal Slavii jasný signál, že stranou by neměla zůstávat ani ona sama. Jak jsme pak zjistili přímo na místě, už včera bylo pozdě. Ten, kdo svůj africký projekt nerozjede teď nebo velmi, velmi brzy, ten už pak bude mít smůlu, protože svoji šanci prováhá.

Jak to? Afrika je přeci obrovský kontinent a žije na něm podle odhadů 1,5 miliardy lidí. Jasně, zdaleka ne každý tam dobře kope do balonu, ale i tak těžko uvěřit tomu, co říkáte. Tedy že fotbalová Afrika by už v průběhu několika málo let měla být rozebraná, už jen zavřít krám a stáhnout roletu. Nebo jak jste to myslel?

Není to zdaleka jenom můj názor. Zrovna nedávno mi k tomu pověděl můj kamarád, který pracuje pro Anderlecht: „Je pět minut po dvanácté a kluby, které do Afriky přijdou za rok nebo za dva, zjistí, že na trhu už je vše podstatné obsazeno, vykolíkováno a z jejich pohledu že už je vše podstatné ztraceno.“

Jak to? Já to pořád nechápu.

Musíme si uvědomit, že se v žádném případě nebavíme o pěti desítkách afrických zemí. Debatujeme o těch, kde funguje infrastruktura fotbalových škol a akademií a lze tam tedy spolupráci odpovídajících parametrů realizovat. Takže se v zásadě bavíme o Nigérii, Senegalu a Pobřeží slonoviny, možná o Gabonu či Kamerunu a Ghaně. Afrika se sice jako kontinent mění s neskutečnou dynamikou, přijedete tam po dvou měsících a vidíte, co všechno už je tam za tak krátkou dobu jinak. Nicméně ani tento faktor nemění nic na tom, že jinde než v zemích, které jsem jmenoval, opravdu nemá smysl naše téma jakkoli rozvíjet. V arabsky mluvících zemích na severu kontinentu si tamní trh spolu s globálními hráči pohlídají vlivné egyptské a marocké kluby. A jinde, třeba na východě kontinentu, prostě nic není. Tedy fotbalového. Jenom safari.

No dobře. Ale jen v samotné Nigérii žije 240 milionů lidí. Tam snad fotbalisti nikdy nemohou být rozebraní, ne?

Fotbalisté nevím. Ale kvalitní, odborně vedené, a tudíž úspěšné fotbalové školy, které ty zajímavé hráče generují, zcela určitě rozebrat lze. Zejména pokud jsou v akci organizace jako například Red Bull. Fanoušci vnímají, že do jeho sítě klubů patří Salcburk a Lipsko. Ale možná si neuvědomují, že k Red Bullu patří i kluby na řadě dalších míst zeměkoule. Mají díky tomu dosah na všechny podstatné trhy a ideální přehled o nich. Mladé fotbalisty si pak můžou v rámci té své sítě posouvat z jednoho místa na druhé. A na vrcholek pyramidy, tedy do Lipska, se pak dostanou opravdu jen ti super nejlepší. Přičemž završením jejich koncepce není vybudovat konkurenta pro Bayern. Ale ty super talenty vzešlé z jejich celoplanetární sítě prodat za pohádkové ceny. Což se jim daří. A navíc ještě síť Red Bull klubů v mnoha koutech světa propaguje už jen svým samotným názvem značku energetického nápoje, od kterého se celé to impérium odvodilo. A to jsem teď celou dobu mluvil jenom o Red Bullu. Organizací s podobnou strukturou přitom v Africe působí celá řada. Pokud chce někdo obchodovat s fotbalovými talenty, tak tam prostě z podstaty věci být musí. V zemích, o kterých jsem mluvil, je fotbal nastaven div ne jako průmyslové odvětví. Každopádně jako obrovský obchodní artikl. A ze své obrovské části je těmi globálními hráči rozebrán a obsazen už přímo na místě, tedy v Africe. Své aktivity tam v hojné míře rozvíjejí i kluby z Belgie, Nizozemska, z Francie… A to buď přímo pro sebe anebo pro struktury, do nichž patří. Ať už transparentně, nebo skrytě.

A jak do této velké hry promluvila Slavia?

Před třemi lety jsme zahájili spolupráci s Paris St. Germaine Academy Senegal, kterou ovládá velká společnost francouzského miliardáře Ravy Truchota. Ten má takových akademií ve světě pět nebo šest. Cílem té akademie je stáhnout k sobě do přípravy nejlepší talenty ze Senegalu a Pobřeží slonoviny. Mají v té části Afriky výborný přehled a kontakty. A podobné sítě tam budují i jiné školy a akademie.

A ty jsou navázané zase na jiné velké společnosti nebo evropské kluby, takže ti nejtalentovanější hráči už jsou takto přebraní a rozebraní.

Přebraní nejsou, ale ty jednotlivé akademie o ně registrují větší počet zájemců. Když chcete spolupracovat s těmi nejúspěšnějšími, musíte projít velmi dlouhou cestou, protože Afrika je velmi složitý kontinent. A vy musíte najít ty správné důvěryhodné lidi. A získat si zároveň jejich důvěru. Což vůbec není jednoduchý proces. Ve finále je musíte přesvědčit, aby toho a toho hráče dali vám, a ne třeba Anderlechtu Brusel, Portu nebo Benfice. Mimochodem, co mě samotného zaskočilo, v Africe už takto operují dokonce i brazilské kluby.

Cože?

Setkal jsem se s kolegou, který tam pracoval pro Atlético Mineiro. Povídám mu: Prosím tě, co ty děláš v Africe. Vždyť Brazílie má nejvíc fotbalových talentů na světě!? A on na to, že i v Brazílii podobně jako v Africe působí ty největší finanční skupiny a evropské velkokluby. A skupují tam, co můžou. Takže i pro brazilské kluby už je obtížné dostat se tam za slušné peníze k nějaké kvalitě. Jak se tam objeví talent, už je pod kontrolou Red Bullu nebo někoho podobného. A tak se i brazilské kluby zaměřují se svou pozorností pro změnu do Afriky. Takhle se ten fotbal prostě globalizuje.

Zmínil jste, že je důležité vybudovat si na místě vzájemnou důvěru. Jak se to dělá?

Musí to být oboustranné. Jak jsem řekl, Afrika je složitý kontinent a narazíte tam i na řadu podvodníků. Na druhou stranu je potřeba říct, že se na Afričany dívá spousta Evropanů svrchu a bere to tak, že ti místní můžou být rádi, když někdo z Evropy přijede a ty jejich hráče si chce vzít. To je kolikrát až koloniální přístup. Jenže tahle věc opravdu nestojí. Afričané vnímají kluky ve svých akademiích úplně jinak než my tady, jsou pro ně mnohem důležitější.

Jak to myslíte?

To jsou dva odlišné světy. I evropské kluby mají své akademie a v nich spoustu hráčů. Prvek, který přitom převažuje, je společenská odpovědnost a výchova. Podstatné pro nás je, aby děti měly pohyb a vyrostli z nich dobří zdraví lidé. Když některé z nich projeví talent a dostane se do ligy, tak je to fajn. Když nikoli, OK, ale nic se neděje. V Africe je to ale jinak.

Jak?

Tam jsou věci nastavené tak, že oni prakticky denně bojují o život a ti hráči jsou pro ně životně důležitým, řekněme, artiklem. Když se jejich hráč ve fotbale prosadí, živí potom širokou rodinu, často i vesnici a tak podobně. A škola, ze které vzešel, získává velký kredit, který je na tom trhu extrémně důležitý. Pro africké školy je tedy mimořádně důležité, co se s hráčem děje, když jejich řady opustí a zamíří do Evropy. A zdaleka nejen proto, že mívají nasmlouvaná procenta z dalšího prodeje.

Takže co sledují, co je pro ně důležité?

Reálný způsob, jak se o hráče od nich postaráte. Jestli mu v jeho novém působišti věnujete nějakou péči, čas na aklimatizaci a podobně. Když s vámi v tomto směru udělají špatnou zkušenost, tak už vám své hráče nedají, a ty nejlepší už vůbec ne. Vědí, že při špatném přístupu lze i ty největší talenty zazdít. A dělají maximum pro to, aby se to nestalo. Protože takový neúspěch potom nejcitelněji pocítí oni sami. Zatímco v tom evropském klubu kolikrát jenom mávnou rukou a řeknou: Ale co, takových Afričanů je, nějaký jiný se nám časem povede. Jenže s tímhle přístupem se k těm opravdovým perlám vážně nikdy nedostanete.

Existuje systém, který všichni známe: Africké hráče nabízejí v evropských klubech jejich agenti. Proč to nestačí?

Je to jistě legitimní cesta. A mnohým to jistě takhle stačí. Ale dá se to dělat i lépe. Řada těch agentů jsou opravdu pracovití lidé s přehledem, tráví v Africe spoustu času a umí najít dobré hráče. Problém je, že když si klub na spolupráci s takovým agentem navykne a spoléhá se na ni, tak se poté, co třeba dojde k roztržce, ocitne ve vzduchoprázdnu, nemá nic svého, o co by se mohl opřít, žádné vlastní know how, protože právě přišel o know how toho agenta. A já těm klubům říkám: Je to legitimní cesta, ale vy nemáte nic. Správně uvažující fotbalový klub pracuje tak, že se to celé naučí sám. A výsledky té své vlastní cesty může s hráči, které mu nabídne agent, kombinovat. To je možná dokonce ideální stav. Ale když máte v Africe svá vlastní tykadla a kontakty, jste prostě oproti konkurenci o míle dál.

Takže co vy českým nebo středoevropským klubům konkrétně nabízíte?

Tomu, kdo projeví zájem, pomáhám v Africe vybudovat podobný projekt jako kdysi ve Slavii. Seznámit zástupce evropského klubu se seriózními lidmi, co v Africe buď vlastní nebo mají pod kontrolou ty nejlepší akademie. A naučit je, jak vybudovat vzájemnou důvěru.

Jaké kroky doporučujete?

Není nic lepšího než osobní kontakt. Je mimořádně důležité, aby se lidé z Evropy sebrali a odletěli se do té Afriky podívat. Nejenom kvůli osobním kontaktům. Když vidíte tam na místě, jak u nich věci běží a fungují, získáte do nich obrovský vhled, pochopení a můžete potom dělat mnohem přesnější a správnější rozhodnutí, než na základě toho, že by vám o Africe jenom někdo vyprávěl. Co vidíte na vlastní oči, to vás přiblíží nejen vnímání šéfů těch fotbalových škol, ale i hráčů samotných. A to vám potom umožní s nimi mnohem efektivněji pracovat.

Dá se to popsat na nějakém příkladu?

Když se do Afriky vydá na týden trenér klubové U19 nebo B týmu, tak se mu otevřou oči. Vidí, jak ti hráči vyrůstají, na čem hrají, vidí systém výchovy těch hráčů, stravu, způsob chování, kulturu té země. Jeden den pobytu v Africe vydá za milion slov. A když potom tenhle trenér pracuje s mladým Afričanem doma, ve svém evropském klubu, má mnohem větší pochopení. Ví například, že ten kluk nikdy nehrál fotbal na trávě. Uvědomí si s mnohem přesnější intenzitou, co všechno je pro toho hráče třeba po příchodu do České republiky nové. Počasí, kultura, jazyk, jídlo, všechno. Pak je svým způsobem logické, že ten kluk v prvních dnech tréninku vypadá na hřišti častokrát hrozně.

Je tu pak asi výrazně větší předpoklad, že takový trenér dá hráči mnohem víc trpělivosti a času.

Přesně tak. Napadá mě příklad Mosese Usora, to byl jeden z prvních hráčů, kteří přišli do Slavie v rámci jejího afrického projektu. Do Edenu přišel v únoru a po dvou týdnech to vypadalo, že ho zase pošleme rychle domů. Vypadal opravdu hrozně. Ale zůstal a začátkem srpna dal proti Panathinaikosu důležitý gól v předkole Konferenční ligy. Pak ho Slavia prodala do rakouského Linze. Ale ukázalo se, jak důležitá je ta trpělivost a pochopení, schopnost vcítit se do toho, co ten mladý hráč na pro něj úplně neznámém místě prožívá.

Datovou analytiku asi směrem k Africe příliš využít nejde, co?

Získat dnes v Africe nějaká relevantní data je obtížné až nemožné. Ale třeba za dva roky už to může být úplně jiné. Smysl určitě má sledovat i mládežnické výběry jednotlivých afrických zemí. A ohromně záleží na tom, jaké k tomu vyčleníte lidské kapacity. Určitě se vyplatí, když můžete využít své bývalé hráče. Slavia pracuje s Ibrahimem Traorem a Simonem Delim, co jsem četl, tak Sparta pracuje se svým někdejším stoperem Costou. Výhoda je, že ti hráči prošli vaším systémem, znají filozofii klubu, vědí, jaký děláte fotbal. A díky tomu dobře odliší, že vy hledáte úplně jiné hráče než třeba FC Porto. Jejich skauti hledají borce se skvělou technikou, my hodně hledíme na atletické vlohy. Takže spolupráce s vašimi bývalými hráči, kteří se orientují jak u vás, tak v africkém regionu, může být naprosto neocenitelná.

Mnozí míní, že Afričanů už v české lize působí až příliš. A že berou místo českým talentům.

S řadou lidí v českém fotbale vedu v tom směru obsáhlé diskuse… Řeknu to takhle: Kdyby kluby měly dobře zvládnutou svou africkou cestu, znamenalo by to, že by do nich mířili jen hráči s opravdovou kvalitou. A trh by se nezahltil. Dneska si kluby přivedou třeba patnáct hráčů do akademie a většina z nich se po třech měsících vrací. To je ve všech ohledech špatně. Jeden klub může najednou správně absorbovat maximálně tři nebo čtyři hráče z Afriky. A vedle toho samozřejmě rozvíjet svoji vlastní akademii. Ta je ostatně důležitá i pro pohyb dětí a společenskou odpovědnost klubu, jak jsme to už ostatně zmiňovali.

Upozorňuje se také na to, že angažování Afričanů škodí české reprezentaci.

Samozřejmě že pro národní tým by bylo nejlepší, kdyby tu hráli jen samí Češi. Ale logicky je to otázka nějakého kompromisu v rámci každého klubu. V něm asi cítí nějakou přirozenou sounáležitost se svou zemí. Ale zároveň se pohybují v tržním prostředí. A pokud chtějí být úspěšní v evropských pohárech a mít šanci vydělávat i na přestupním trhu, pak by byli sami proti sobě, kdyby služeb afrických hráčů nevyužívali. Jejich přínos je v tomto smyslu naprosto nepopiratelný. A v afrických hráčích se i do budoucna nabízí obrovský potenciál.

Text: Luděk Mádl, foto: Profimedia, se souhlasem Tomáše Syrovátky