Jak si Šulc s Karabcem získávají Lyon, město dvou tváří
Průmyslový východ a historický západ. Auguste Lumière a Louis Lumière, Rhôna a Saôna. Lyon byl vždycky městem dvou tváří, ale pro českého fotbalového fanouška to má od letošního léta jen jeden důvod: Pavel Šulc a Adam Karabec. Dělník a umělec, kteří dnes bez nadsázky a národní hrdosti táhnou slavný francouzský klub a z Lyonu udělali „nový West Ham“.
Když se Pavel Šulc s čerstvě střiženým mulletem na hlavě coby druhá nejdražší klubová posila sezony v létě představoval fanouškům Lyonu v jednom z místních kadeřnictví, asi jen málokoho by v tu chvíli napadlo, že v následujících měsících bude na francouzském středovýchodě až druhým českým fotbalistou v pořadí.
Přicházel po životní sezoně, po Alexandru Lacazettovi nebo Karimu Benzemovi si sebevědomě vzal výsostnou desítku a měl namířeno rovnou do základu. O osm dní později ale druhý nejúspěšnější francouzský klub tohoto tisíciletí přivedl na hostování Adama Karabce – o tři roky mladšího borce, který je sice v neférovém srovnání se Šulcem líný na krok, ale nohama umí všechno, což ve Francii vždycky milovali na hráčích jako Nasri, Fekir nebo Payet.
Hrozil pád do druhé ligy
Pro kontext je ještě potřeba doplnit, proč vlastně klub, který je zvyklý prodávat vypiplané hvězdy za miliardy do Premier League, PSG nebo Realu Madrid a stejnou částku je schopen za posily rozpustit i během jediného přestupního období, najednou sahá do české ligy pro hráče v hodnotě pár milionů eur…
Za vším samozřejmě hledejte peníze. Vlastník Lyonu – investiční společnost Eagle Football Group šedesátiletého amerického miliardáře Johna Textora, do jejíhož portfolia patří třeba brazilské Botafogo, belgické RWDM a ještě donedávna také anglický Crystal Palace – dlužil několika subjektům asi půl miliardy eur a francouzský dozorčí orgán nad hospodařením klubů (DNCG) chtěl vědět, do jaké míry se tyto závazky týkají přímo Lyonu, i jak jsou kryté. Výsledky auditu jej ale příliš nepotěšily, a tak v červnu rozhodl o dočasném administrativním přeřazení klubu do druhé ligy – dokud majitel nepřijde s konkrétními zárukami a jasným plánem, jak z celé situace a netransparentního účetnictví ven.
Hned posledního června se ale v Eagle Football Group začaly dít věci. Textora v pozici prezidenta klubu i celé skupiny Eagle nahradila americká podnikatelka – rodačka z Jižní Koreje – Michele Kang. Šestašedesátiletá elegantní dáma, kterou můžete často vidět přímo na stadionu, přišla s plánem na finanční restrukturalizaci a utahování opasků. Skupina nejprve prodala svůj podíl v Crystal Palace za 190 milionů eur, Lyon pak za dalších 100 milionů prodal Ryana Cherkiho do Manchesteru City, Georgese Mikautadzeho do Villarrealu, Lucase Perriho do Leedsu a Saïda Benrahmu do Saúdské Arábie. K tomu se zbavil dalších provozně drahých hráčů jako Alexandre Lacazette nebo Nemanja Matić, složil stomilionovou garanci u DNCG na příští dvě sezony, a ještě musel uhradit pokuty v řádech desítek milionů eur. V červenci pak komise rozhodla, že Lyon může zůstat v Ligue 1, ale – jednoduše řečeno – nesmí si finančně příliš vyskakovat. A tak si skauti v Lyonu otevřeli data a začali hledat podhodnocené fotbalisty s potenciálem v ligách, kde nehrozí, že by finanční laťka byla příliš vysoko… „And here we go,“ tweetoval záhy Fabrizio Romano o dohodě s Pavlem Šulcem, kterého by ještě pár týdnů před tím viděl v Lyonu asi jen málokdo.
Pracanta chce každý
„Z našich dat vyplývá, že je to rozdílový hráč, jeden z nejlepších českých fotbalistů. Je skvěle fyzicky vybavený, dokáže sprintovat tam i zpátky v obrovské intenzitě. Myslím, že to je ta vlastnost, kvůli které si ho Lyon vybral. Někdo by se mohl ofrňovat nad tím, že přišel z Česka. Ale já říkám, že kdo dokáže běhat v takové intenzitě v české lize, zvládne určitě i Ligue 1. Šulc není žádný technik s míčem, ale je pracant, který vytváří nebezpečí a zároveň se obětuje pro tým. A takového hráče prostě chcete mít v týmu,“ vyprávěl v podcastu But Football Club zakladatel webu Datascout.
A Šulc jeho slova potvrdil nejrychleji, jak mohl. Hned ve svém druhém ligovém zápase (v tom prvním odehrál jen minutu) přihrál na vítězný gól Fofanovi a pak jej střídal Karabec. V tom dalším dokonce sám vítězný gól dal. Nebyla to žádná výstavní trefa, původně byl dokonce zapsán jako vlastní – na hanspaulce byste se k takovému gólu asi ani nehlásili –, ale bylo to v samotném závěru tradičně vyhroceného duelu proti rivalovi z Marseille. Jediný gól zápasu, první v novém klubu. Doma… Co víc si chcete přát? Navíc při něm Šulc uplatnil své nejcennější kvality: neúnavnost, bojovnost a odhodlání jít do všeho.
Ligue 1 ale není Chance Liga. Vyžaduje i trochu vyšší level takové té půvabné fotbalovosti, kterou ze všech českých hráčů umí dostatečně přesvědčivě prodat snad jen Patrik Schick, Vasil Kušej a právě Adam Karabec. Nebo minimálně ji vyžaduje kouč Lyonu Paulo Fonseca, jenž Šulce od té doby v lize nepostavil do základu ani jednou za celé dva měsíce, zatímco Karabec hrál od začátku pokaždé. Kromě letního výprodeje obou křídel i hroťáka a dlouhodobé absence ghanského křídelníka Ernesta Nuamaha mu zahrál do karet také konec Alžířana Ghezzala, jenž byl definitivním razítkem na to, že v Lyonu nezůstalo jediné pravé křídlo. A Karabec – přestože původně s ním kouč Fonseca počítal na desítku, „protože se výborně pohybuje v centrálních prostorech” – na křídle hrával. A jistě trochu pomohlo i to, že hned ve svém prvním zápase dal gól…
Sametově jemná levačka
Gól, který jako by úplně spláchl hořkost z neuskutečněného návratu do Hamburku i nejasné pozice ve Spartě a instantně změnil jeho řeč těla. Najednou to nebyl ten znuděný lenoch, jak ho možná znáte z reprezentační jedenadvacítky nebo jak si ho pamatujete ještě z Letné. Byl to lehkonohý borec, který si sem tam dovolí nějakou tu parádu, ale hlavně svou „sametově jemnou levačkou“, jak mimochodem píše francouzský deník L’Équipe, posílá do vápna jeden nebezpečný centr za druhým. Právě z nich také začátkem října padly oba góly Lyonu v zápase Evropské ligy proti Salcburku – tedy tehdy, když Šulc za stavu 0:0 neproměnil penaltu, kterou… řekněme, že zahrával o hodně sebevědoměji, než by možná měl. Ale nevadí, jeden to na sociálních sítích pěkně schytal, druhý byl oslavován. „Hlavně že se vyhrálo.“ Díky Livesport ratingu 9,6 se Karabec dokonce dostal do ideální jedenáctky kola Evropské ligy – jako jeden z nejlepších hráčů celého hracího dne.
Vzhledem k pořizovacím cenám obou hráčů i očekáváním, která do nich různé strany vkládaly, se ale brzy o Šulcovi začalo psát v duchu „potřebuje čas“ a „tápe při hledání své role“, zatímco v souvislosti s Karabcem létaly novinovými titulky samé superlativy. Od respektu v kabině, přes přístup k tréninku až po zmíněnou sametově jemnou levačku… L’Équipe dokonce Karabcovi začátkem října věnoval profilový článek s titulkem „Adam Karabec, muž, který měl cenu vyšší než 3 miliony“, kde vyzdvihoval jeho technické kvality, rozvahu a přehled. A napsal mimo jiné, že „lyonští šéfové v létě koupili dva Čechy za cenu jednoho a udělali dobře. Hraje jen jeden, a ne ten, kterého byste čekali.“
Hostování? Ne, natrvalo!
Nadšení z šikovného blonďáka ostatně neskrývá ani kouč Fonseca. „Hodně se zlepšil, má kvalitu a skvělou formu. Když vidíte, jak rychle se přizpůsobil a jaký má vliv na hru, chcete ho tady mít natrvalo. Uvidíme, jak se situace vyvine, ale už dnes nám přináší to, co jsme od něj čekali – kreativitu, klid a inteligenci,“ vypráví portugalský trenér s tím, že i po mentální a fyzické stránce s ním prý v klubu panuje spokojenost.
Francouzský web Foot01 dokonce s odkazem na zdroje z klubu píše o tom, že vedení Lyonu je prý už teď z Karabcova vývoje tak nadšené, že by rádo aktivovalo opci na přestup za 3,5 milionu eur už v zimním přestupním okně, což by pro něj – vzhledem po letních útrapách s návratem do Hamburku – mohla být obrovská psychická vzpruha. Minimálně podobně významná jako Šulcovy dva góly do sítě Nice, které by podle svých slov sice vyměnil za tři body, ale o tom, že potřeboval zapsat větší individuální plus u trenéra i u fanoušků, nemůže být pochyb.
Dvougólový večer na jižním pobřeží každopádně znamenal, že se plzeňský odchovanec i s pouhými třemi brankami a jednou asistencí stal po deseti zápasech nejproduktivnějším hráčem Lyonu v celé sezoně. Karabec byl s 1+2 na děleném druhém místě s Malickem Fofanou, což jen potvrzuje, jak významnou roli oba Češi v obrozeném Lyonu bez významných osobností mají. Přestože Šulc zatím nedostává tolik prostoru, kolik čekal, jednou zahodil penaltu a celkově asi doufal, že jeho přínos pro tým bude o dost citelnější, vnímá Francie celý český balíček pozitivně. Oba borce chválí za nasazení, působení v kabině, přístup k tréninku i snahu ovládnout nesnadný Molièrův jazyk. A na každém si fanoušci i média najdou navíc i něco jiného. Ostatně už po třetím ligovém kole se ve Francii psalo o „nových hrdinech lyonských fanoušků.“ Ti na Šulcovi milují především bojovnost a to, že přímo s nimi (a velkou vášní) slaví góly, jako to tady dělaly velké klubové legendy. Na Karabcovi zase oceňují „obounohost“ a k překvapení českých fanoušků i pracovitost a týmovost.
Jako Souček s Coufalem?
V součtu s faktem, že příspěvky na klubových sociálních sítích obsahující jednoho nebo druhého českého reprezentanta sbírají v průměru výrazně více reakcí než jiné, začíná francouzské dobrodružství Šulce s Karabcem nápadně připomínat postcovidové období, kdy bylo ve West Hamu všechno kolem Součka s Coufalem jen růžové. S odstupem času víme, že i tak pozitivní aura, jakou si dlouhodobou poctivou prací vypěstoval Tomáš Souček, jednoho dne ztratí své kouzlo, ale kdyby Šulcovi s Karabcem vydrželo alespoň polovinu jeho času, bylo by to skvělé. Už jen proto, že z Lyonu se přes hranice nejčastěji prodává do Premier League. V tomhle tisíciletí tam Olympique poslal pětadvacet hráčů, a to i na ty nejlepší adresy: tři do Tottenhamu, tři do Chelsea, dva do Manchesteru City, dva do Newcastlu a jednoho do Arsenalu.
Než si oba čeští chlapci začnou pomýšlet na taková místa, musí si samozřejmě nejprve vydobýt „součkovskou“ pozici v Lyonu, ale podmínky pro to už snad ani nemohou mít vhodnější. Omezené přestupy, platové stropy a účast v Evropské lize… Tohle se prostě musí povést!
Text: Tomáš Benda, foto: Profimedia