Věčně druhý Arsenal mocně posiloval

Někteří fotbaloví fanoušci prostě nedají dopustit na velkolepou atmosféru Bundesligy. Příznivci Barcelony či královského klubu z Madridu zase logicky dávají přednost La Lize. A milovníci taktiky a strategie si obvykle lebedí při Serii A. Každému, co jeho jest. Včetně francouzské Ligue 1, soutěže, která světovému fotbalu neúnavně nabízí stále nové a nové úžasné talenty. Před celým tímto kvartetem soutěží klobouk dolů. Ale je tu ještě jedna soutěž: ta stále nejsledovanější, podle expertů sportovně nejkvalitnější a pro miliony fanoušků doslova na celé zeměkouli i nejatraktivnější: anglická Premier League. V naší tradiční příloze spojené s nedávným startem sezony vás samozřejmě provedeme všemi pěti nejuznávanějšími ligami starého kontinentu. Ale začít pochopitelně musíme ve staré dobré Anglii.

Ostrovní soutěž se tradičně pyšní velmi nabitým „startovním polem“. Ve srovnání s konkurencí může bezpochyby nabídnout nejatraktivnější a nejrozmanitější defilé svých účastníků, bez výjimky ekonomicky velmi silných klubů, pro něž platí, že i z druhé poloviny tabulky umí klidně skočit favoritovi po krku.

Zatímco například Neapol se musí v ligové sezoně extrémně soustředit zejména na souboje s oběma milánskými kluby a s Juventusem, protože na mnoha jiných stadionech už se přece jen potkává s fotbalovou silou, která má své limity, v Anglii se na tyhle „kluby druhého sledu“ prostě nehraje. V zásadě tam totiž nejsou, snad vyjma nováčků, pro které v posledních letech platí, že sotva mezi elitu vkročí, už ji zase opouštějí.

O širokospektrální síle anglických klubů svědčí i jejich úspěšnost v pohárových soutěžích UEFA, která se mimo jiné odráží i v počtu účastnických míst, jež jsou Angličanům v „Evropě“ vyblokována. Považte sami: šest (!!!) anglických klubů bude hrát v této sezoně Ligu mistrů, trojice dalších se objeví v Evropské, resp. v Konferenční lize (viz infobox). Další důkaz velmi, velmi široké anglické špičky nabízí tabulka minulé sezony: První Liverpool sice ostatním kapku poodskočil, nicméně druhý Arsenal a sedmý Nottingham v konečném pořadí dělilo od sebe jen devět bodů. Jinými slovy: do rozmezí pouhopouhých 9 bodů se nacpalo šest (!!!) nejbližších pronásledovatelů mistrovského Liverpoolu! Pro srovnání: například v Bundeslize předstihl vicemistr sedmého v pořadí o dvojnásobek, tedy o 18 bodů.

O titul hraje kvarteto

Přes to přese všechno se bookmakeři sázkových kanceláří shodnou s hlasy expertů, jež britská média citovala před startem sezony, že množina klubů, které mohou reálně uvažovat o zisku mistrovského titulu, je přece jen užší. Například podle expertů BBC čítá tato množina celkem čtyři kluby. Pojďme si je tedy představit: V první řadě jde samozřejmě o obhájce trofeje z Liverpoolu. Dále o tradičního vicemistra posledních sezon jménem Arsenal. A pak také o Manchester City, který v minulé sezoně mistrovský trůn po předchozích čtyřech letech svého nepřetržitého panování uvolnil. Čtvrtým aspirantem příček nejpřednějších by pak mohla být Chelsea, která se svým mladým týmem udělala na jaře (i v létě) velké pokroky. Mimo jiné triumfovala na mistrovství světa klubů, které se ve zcela novém gigantickém formátu konalo na stadionech v USA. Ve finále, které se hrálo 13. července, Chelsea doslova smetla tým PSG, tedy čerstvého vítěze Ligy mistrů, když vyhrála 3:0.

„Titul klubového mistra světa samozřejmě výrazně posílil sebevědomí našeho mladého týmu. Jsme rádi, že jsme mohli potěšit i naše fanoušky, z úspěchu se samozřejmě velmi radujeme spolu s nimi,“ glosoval triumf Enzo Maresca, trenér Chelsea. Zároveň si byl ale vědom možných těžkostí, které jeho týmu účast na třicetidenní akci jménem MS klubů ještě může přinést. „Ten turnaj je úplně nová věc ve fotbalovém kalendáři, nikdo s ním zatím neměl v tomto formátu zkušenost. Takže je možné, že nás to v průběhu sezony ještě nějak doběhne. Anebo ne, uvidíme. Sám jsem na to zvědav,“ konstatoval Maresca.

Na turnaji startovaly dva anglické týmy, vedle Chelsea také Manchester City, který ovšem vypadl už v osmifinále. Skončil tedy na turnaji o dva týdny dříve než Chelsea, která absolvovala „plnou palbu“ sedmi utkání, jež se navíc hrála ve velkém horku. Zatímco hráči ostatních anglických klubů měli dovolenou a pak v obvyklých termínech nastoupili do předsezonních kempů svých týmů, Chelsea a Manchester City startovaly na zmíněném šampionátu, takže se jejich harmonogram dovolených a příprav musel výrazně posunout v čase. A společná týmová příprava na sezonu byla pak zejména u Chelsea zkrácená opravdu výrazně, Blues mimo jiné absolvovali pouhá dvě přípravná utkání.

Všechny tyto skutečnosti by měly hrát do karet dvojici favoritů, která na MS klubů nestartovala, a tudíž měla možnost využít letních měsíců standardním způsobem. Až nestandardní byla ovšem mimořádná intenzita, s jakou oba kluby pracovaly v létě na přestupním trhu.

Arteta na nákupech

U Arsenalu se masivní posilování kádru dalo očekávat. Logický důvod byl nasnadě: Už třikrát v řadě obsadili totiž Gunners v konečném pořadí 2. příčku. Dvakrát je předstihl Manchester City, v uplynulé sezoně se pak Artetův tým musel sklonit před většími bodovými zisky Liverpoolu. Fanoušci Arsenalu velmi těžce nesli, že klub už v zimě nereagoval na skutečnost, že zejména vinou zranění Gabriela Jesuse neměl tým na jaře k dispozici ani jediného klasického centrforvarda. A to se prostě nemohlo negativně neprojevit. I to byl jeden z důvodů, proč Arsenal skončil zase jenom druhý.

Dalším faktorem byla únava, v některých případech i zranění plynoucí z přetížení u některých hráčů základní sestavy. Mikel Arteta věřil prakticky výhradně „těm svým“. Některé hráče z širšího kádru do rotace nezapojoval prakticky vůbec, další pak víceméně z donucení, když borci ze základní sestavy z různých důvodů k dispozici nebyli.

Statistiky jasně říkají, že spolu s Pepem Guardiolou, svým trenérským učitelem, vpouští právě Arteta do rotace nejmenší počet hráčů. Šance zahrát si u těchto dvou trenérů je pro náhradníky v jejich týmech zdaleka nejnižší v porovnání s celou zbývající Premier League. Proč se to děje? Arteta dával jednoznačně přednost hráčům, kteří měli nejvyšší výkonnost a nejlépe plnili jeho taktiku. Neslo to své ovoce, všechna čest, dokud základní sestava byla schopná nastupovat v ideálním složení, Arsenal povětšinou v soutěži zářil. Jenže tak dlouhá soutěž v kombinaci se všemi pohárovými, ve kterých Arsenal startuje, se ve dvanácti či třinácti lidech opravdu odehrát nedá. Přišla zranění, četné tresty za vyloučení (mnohdy sporná). A každý vyšší počet náhradníků na ploše už pak úroveň hry viditelně snižoval. Artetovým cílem tedy pro léto muselo být nejen posílení základní sestavy, ale i budování takzvané hloubky kádru. Tak, aby místo náhradníků, jimž tolik nevěřil (za všechny například Tierney), přišli borci, kteří by v nové sezoně měli být plnohodnotnějšími náhradami za plejery základní sestavy nežli jejich předchůdci.

Základním transferním cílem byla ale každopádně „devítka“, na jaře fatálně scházející střední útočník. Dilema mezi Šeškem a Gyökeresem se nakonec vychýlilo směrem ke švédskému reprezentantovi, který chtěl do Arsenalu doslova za každou cenu. Dokonce kvůli tomu sabotoval tréninky ve Sportingu Lisabon, za což si na rozloučenou vysloužil obří pokutu.

Palebná síla Viktora Gyökerese zdokumentovaná počty gólů a asistencí byla v uplynulých dvou sezonách mimořádná: na 43+15 v 50 klubových soutěžních zápasech navázal bilancí 54+13 v 52 utkáních. Většina jeho gólů samozřejmě spadá do portugalské ligy, jejíž úroveň může někdo i zpochybňovat. Ale 6 gólů docílil Gyökeres v minulém ročníku například i v Champions League, kde mimo jiné hattrickem zatížil i konto Manchesteru City.

Proti švédskému fotbalistovi hovoří trochu jeho věk 27 let. Nicméně cena, kterou Arsenal nakonec dojednal (65,8 mil eur + bonusy) se pro kupce jeví jako relativně příznivá, Sporting měl původně mnohem větší oči. Utkání I. kola Premier League, ve kterém se Arsenal představil na Old Trafford, ukázalo, že pravdu měli ti, kteří poukazovali na předpoklad, že do dosavadního herního stylu Arsenalu Gyökeres příliš nepasuje. Spoluhráčům se nedařilo zapojovat ho do hry, přihrávky mířící jeho směrem mu zjevně příliš nevyhovovaly. Arteta tedy musí najít způsob, jak hru svého týmu výrazněji pozměnit, aby se švédský útočník mohl stát její funkční a hlavně efektivní součástí.

Ještě nákladnější posilou Arsenalu se stal v létě Martin Zubimendi, který ze San Sebastiánu přišel za 70 milionů eur. V rodném Baskicku je Arteta stále jako doma, s Realem Sociedad udržuje jak on, tak Arsenal jako celek dlouhodobě skvělé vztahy. A Zubimendiho měl kouč Gunners vyhlédnutého už delší čas. Teď tedy přišel na Emirates jako náhrada za Thomase Parteyho, kterému vypršela platnost smlouvy. A navíc se v médiích znovu vynořila Afričanova kauza. Připomeňme, že několik dívek před časem prohlásilo, že je Partey znásilnil. Jakkoli již byla některá z těchto obvinění v rámci vyšetřování vyvrácena, jiná ve spisech stále figurují a blíží se patrně soud. Takže své počáteční úvahy o prodloužení smlouvy s Parteym Arsenal i kvůli těmto skutečnostem rychle stopnul. A s ghanským záložníkem se rozloučil. Nahradit (a předčít) by ho měl právě zmíněný Zubimendi.

Vedle toho přišel jako náhradní brankář Kepa Arrizabalaga, na křídlo Noni Madueke z Chelsea i další hráči. Při zranění Havertze v úvodu sezony navíc Arsenal ještě oživil jednání o Ezem z Crystal Palace.

„Arteta teď v létě položil do týmu poslední kousky puzzle, které mu tam scházely. Teď je mozaika kompletní. A s tímhle kádrem opravdu nemůže mít jiný cíl než vyhrát titul nebo jinou velkou trofej. Troufnu si říct, že druhé místo už by s tímhle kádrem Arsenalu nestačilo,“ naznačil Karel Poborský, bývalý hráč Manchesteru United a expert televize Canal Plus, že tentokrát už bude Mikel Arteta s výsledkem sezony naplno konfrontován. „Bude to jeho nejtěžší sezona. Ucítí tlak. Po takových nákupech už od něj klub bude očekávat úspěch,“ zdůrazňuje Poborský. On sám ale na zisk titulu favorizuje Liverpool. Podobně jako třeba Vladimír Šmicer, bývalý hráč Reds.

Wirtz a ti druzí

Tým Arneho Slota slavil v květnu titul. Nicméně v létě doznal až překvapivě výrazné proměny. Některé fanoušky trochu zasmušil Trent Alexander-Arnold, ikonický hráč mnoha úspěšných liverpoolských sezon, který se ale ve 26 letech rozhodl jednu kapitolu uzavřít. A okusit fotbal zase v trochu jiném balení, neméně exkluzivním. Nechal doběhnout svou smlouvu s Liverpoolem a jako volný hráč přestoupil do Realu Madrid.

Na listině odchodů se objevil i Darwin Núňez, který zamířil dál, až do saúdské ligy. A Luise Díaze budeme v nové sezoně vídat v dresu Bayernu Mnichov.

Jedno letní liverpoolské loučení se ale všem ostatním výrazně vymykalo. Bylo mnohem smutnější, protože bylo bohužel navždy… Musíme se smířit s tím, že ani na Anfieldu, ani nikde jinde už nikdy neuvidíme s míčem čarovat Diega Jotu, který tragicky zahynul při autonehodě…
Letní posily Liverpoolu tak bude sledovat už jen z fotbalového nebe. A že stály za to! Z Leverkusenu přišel jeden z nejtalentovanějších mladých hráčů světa Florian Wirtz, cenovka 125 milionů eur hovoří za vše. A vzal s sebou z klubu i kamaráda, na uvolněné místo pravého beka se totiž zařadil Jeremie Frimpong.

Třetí výraznou liverpoolskou posilou z Bundesligy je útočník Hugo Ekitiké. Frankfurt za něj zinkasoval 95 milionů eur. A to ještě Liverpool nemá stále dost. V době uzávěrky tohoto vydání Hattricku totiž Alexander Isak, útočník Newcastlu, ohlásil cosi jako protestní stávku. S cílem vyvzdorovat si přestup právě do Liverpoolu.

Text: Jan Hrabálek, foto: Profimedia