Když se začalo pochvalně mluvit o novém objevu v rukavicích, jako by to křestní jméno i příjmení přinesla ozvěna minulých časů. Vždyť je nosil i bývalý známý gólman, jenž v druhé polovině osmdesátých let lapal balony za Bohemians – jen bez toho jednoho písmene. Stojí to tak i ve výstřižcích ze starých novin, které odpočívají v jeho tlusté kronice.

Kdyby však ti dva nebyli spřízněni rodem, byla by to hodně kuriózní zápletka. Leda že by se chtěli lišit.

Jenže tak to není. Zavedená firma dostala povedenou filiálku, která se pořádně ohání.

„Správně se píšeme Švenger. Ale Švengr se se mnou táhlo už od školy. Stalo se mi i to, že jsem měl různě napsané jméno v řidičském a občanském průkazu,“ usmívá se jeden z mužů, na něž sázel renomovaný trenér Tomáš Pospíchal.

„A já jsem měl jmenovku Švengr ještě na dresu jedenadvacítky na mistrovství Evropy v Nizozemsku. Nějak jsme to neřešili,“ přidává jeho nástupce.

Na stadionu třetiligového Děčína, za který Švenger senior chytal na sklonku kariéry, však všichni věděli, kdo je ten kluk, jenž vždy při nástupu místního mužstva vypochodoval spolu s místní jedenáctkou na hřiště. Nikdo se nad tím nepozastavoval, žádné udivené pohledy dvanáctý hráč na trávníku nepřitahoval.

„Pořád mě prosil, jestli může jít se mnou,“ vzpomíná Švenger číslo jedna.

Před výkopem se »mladej« oddělil a přiběhl na lavičku. Tam si sedl vedle legendy Josefa Masopusta, jenž u týmu z říčního přístavu zakotvil. O přestávce pak klučina znovu vyběhl na hřiště a náhradníci na něj posílali balony.

„Vždycky měl všechny věci připravené jako ostatní. Dres, štulpny, trenýrky,“ líčí Švenger starší.

Přestože do fotbalu syna nenutil, záhy si všiml, že má k chytání vlohy. O budoucnosti leccos naznačovalo i to, že večer uléhal do postele s míčem. Protože se rodina přestěhovala do Jablonce, kde táta pracoval jako trenér brankářů, těžko mohla vést cesta juniora jinam.

Mělo to svá plus – ale taky minus. „Měl jsem to určitě těžší,“ míní Švenger mladší.

Trpkou příchuť známého jména poznal nejvíc v patnácti, kdy byl při udílení Ceny Františka Pláničky vyhlášen nejlepším nadějným brankářem a v Jablonci dostal první profesionální smlouvu.

„Byl jsem vykulený. Vlastně jsem se začínal živit fotbalem,“ vrací se k přelomové chvíli.

Jenže nikdo jiný z týmu se takové výsadě netěšil. A to povzbudilo závist a křivé pohledy některých spoluhráčů.

„Byly řeči, že mám protekci a podobně. Půl roku rok mě to úplně užíralo,“ přiznává.

„Dost ho to vzalo,“ potvrzuje Švenger starší.

To už se o pokračovateli rodinné tradice hovořilo nahlas. A s přibývajícími roky víc a víc.

„V osmnácti devatenácti letech měl lepší výkonnost než já v jeho věku,“ srovnává »otec zakladatel«. „Je výbušnější, soustředěnější. Já byl trochu roztěkaný.“

Slibný rozlet však mohl přerušit tvrdý pád na zem. Švenger junior už trénoval s jabloneckým béčkem, když ucítil nezměrnou únavu. „Úplně se vyšťavil, tělo tu zátěž nevstřebalo,“ líčí trudné chvíle brankářův otec. Objevilo se podezření, že nadějného gólmana zachvátila Duchennova nemoc, jež se projevuje odumíráním svalů. „To jsme o něj měli největší obavy,“ říká Švenger starší. Celá rodina šla tehdy na testy – a pak přišla dobrá zpráva. Zlá domněnka se nepotvrdila. Uf...

Kariéra zas mohla strmě letět vzhůru. Zatímco táta to dotáhl do Bohemians, syna přivábil největší pražský klub – samotná Sparta. Za kouče Jaroslava Hřebíka a jeho nástupce Stanislava Grigy se Švenger junior vyšvihl mezi tři brankáře, kteří se upínali k místu mezi tyčemi áčka. Najednou byl nablízku borci, k němuž vzhlížel – k Jaromíru Blažkovi. „Bláža je můj nejoblíbenější gólman,“ vyznává se. Nejvíc na něm obdivoval rychlost a výbušnost, hbité nohy. „Ty má dokonalé,“ vydechne. „Učil jsem se od něj.“

A špatný žák rozhodně není. Dál rozvíjel své přednosti, které ho k nynějšímu legionáři z Norimberku přibližují. „Těží hodně ze svých nohou, dokáže včas zaujmout správnou pozici. I na svou vyšší postavu je rychlý,“ všiml si bývalý reprezentant Petr Kouba, jenž na Švengera narazil na Letné coby trenér gólmanů.

Šikovný učedník však tušil, že ačkoli s týmem zažil magické chvění přicházející z hvězd na fotbalovém nebi Ligy mistrů, přes kočičího muže Blažka cesta do brány nevede. Ani pro zkušenější konkurenty, natož pro něj. „Dokud byl ve Spartě on, šance nebyla,“ měl jasno. „Mně navíc bylo sedmnáct, neměl jsem ani jeden ligový start,“ nedrápal se do nedosažitelných výšek.

Raději vzal zavděk hostováním v třetiligové Čáslavi, kde na něj vsadil kouč Luboš Zákostelský. „Jak to říct...“ dumá Švenger junior. „Měl na mě velký vliv, uměl se mnou pracovat. Bral mě jako rovnocenného ostatním,“ skládá díky.

Přestože tým ze starobylého města otvírajícího bránu do Železných hor hrál na jaře 2006 o postup, Zákostelský vsadil na zelenáče. Věděl, že stojí za to, aby ho podržel, i když ze začátku dělal chyby. Jak by také ne, teprve si zvykal na fotbal dospělých borců.

„Měl věci, až jsem žasl,“ kroutí hlavou Švenger senior. „Pak se ale uklidnil.“

Jakmile se talentovaný gólman otrkal, začal stoupat výš a výš jako stíhačky z proslulé čáslavské letecké základny. Až do druhé ligy. „Získal jsem větší sebevědomí i zkušenosti, odrazilo se to na výkonnosti,“ pochvaluje si.

Ještě když byl v Čáslavi, všimli si ho v reprezentaci do jedenadvaceti let. A letos v létě dokonce putoval s Josefem Kubáskem a Zdeňkem Zlámalem do Nizozemska na evropský šampionát. Vlastně šel ve Zlámalových stopách – i čahoun z vyhlášené brankářské rodiny zkoušel štěstí ve Spartě, jenže v letní přípravě nepochodil. I když už byl Blažek pryč.

To by Švengera mohlo zajímat. „Spartu jsme neřešili. Sleduju jen sám sebe, snažím se, abych byl lepší než jiní,“ ujišťuje však.

Jeho samotného čekalo další hostování. Do Čáslavi ovšem Sparta pustila jiný brankářský příslib, jichž má luxusní nadbytek – Lukáše Zicha. Švengera nakonec na poslední chvíli získala druholigová Krč.

„Potřeboval jsem chytat, být vytížený v zápasech. A ve dvaceti je jedno, jestli v první, nebo druhé lize,“ neváhá.

Není Sparta jako Sparta. V té z Krče se okamžitě prosadil a zoceluje se bitvami o záchranu. „Je pro nás oporou, dobře diriguje obranu,“ chválí kouč Juraj Šimurka, jenž sám v bráně nastupoval. „Je to komplexní gólman, velmi dobrý na čáře. Zlepšit musí hlavně levou nohu při rozehrávce,“ hodnotí.

Nástup do Krče byl oboustranně výhodný tah. Nový kouč jedenadvacítky Vítězslav Lavička se rozhodoval, kdo bude chytat za jeho výběr, a Švengerovy povedené zákroky mu nemohly ujít. Když pak došlo k poradě, kdo zaujme Zlámalovo místo, padla volba na něj.

„V téhle věkové kategorii zas tolik brankářů není,“ míní Lavička. „U Milana vidím velkou pracovitost a ambice prosadit se. Je hodně cílevědomý,“ dodává.

„Už na Spartě jsem poznal, že je to brankářská osobnost,“ připojuje Kouba.

Se Švengerem se sešel už podruhé, tentokrát v roli Lavičkova asistenta. „Dřív na něm byly znát menší zkušenosti, ale vychytal se, vyzrál,“ pochvalně pokývá hlavou.

Když si Švenger v srpnu pustil teletext, viděl své jméno v nominaci pro první sraz nově se tvořícího výběru. „Je to dobrý,“ blesklo mu hlavou. „Tajně jsem v to doufal,“ připouští s odstupem času.

V zásobárně fotbalových nadějí tak došlo ke kuriózní situaci. Ani jeden z mladíků, kteří sebou mlátí o zem, nechytá v nejvyšší soutěži. Radek Petr, kometa ze světového šampionátu v Kanadě, se teprve zabydluje v italské Parmě. Jakub Diviš zase obléká pouze dres třetiligového slávistického béčka.

Třinec, Ústí nad Labem, Hlučín... Na takové soupeře se Švenger obvykle připravuje. Zároveň čelí výzvám v kvalifikaci mistrovství Evropy. Přesto to s ním nezamávalo. A ani ti, kdo mu svěřili stěžejní místo v mužstvu, o něm nepochybují.

„Ideální by bylo, kdybychom měli brankáře z první ligy,“ uznává Lavička. „Ale Milan nastupuje pravidelně a je v permanenci, má dost práce. Výkonnostně může růst,“ dodává.

„Samozřejmě bychom chtěli mít tři gólmany z první ligy, ale že to tak není, nás tolik netíží,“ říká Kouba. „Kde je psáno, že by byli lepší? S kluky, které máme, jsme spokojení. Švenger chytá natolik dobře a vyrovnaně, že si vydobyl pozici jasné jedničky.“

U týmu těch, kteří mají jít ve stopách Rosického, Čecha a spol., Švenger potkal důležité průvodce. Netají se tím, jak moc na něj zapůsobil Lavička, zosobnění klidné síly.

Proto pro něj bylo obzvlášť důležité, aby ho slyšel ve vypjatých chvílích na konci října. V Opavě tehdy chytil vysoký míč, vzápětí se dostal do střetu s protřelým záložníkem Milanem Barteskou – a musel ven.

„Přečetl jsem si o sobě, že jsem mu dal pěstí nebo že jsem ho skopnul, ale to není pravda,“ mrzí gólmana divoké zvěsti. „Byl to normální souboj, šel jsem si pro balon,“ líčí.

„Byl z toho nešťastný, zlomený,“ vybavuje si Lavička vzájemný hovor.

„Máš čisté svědomí?“ zněla jeho první otázka.

„Ano, mám,“ ozvalo se v odpovědi.

To v jeho případě stačilo.

I v jiných ohledech se zdá, že je Švenger pravým mužem pro kvalifikační misi. Pevným bodem v programu jedenadvacítky se stala psychická příprava, již má na starosti mentální trenér Dragan Vujovič. A ten ve Švengerovi našel pozorného posluchače.

„S každým jsem se o tom nejdřív bavil mezi čtyřma očima. A na Milanovi bylo znát, že je tomu otevřený. Od prvního okamžiku chápal, že jde o dobrou věc,“ říká Lavička.

Cesty do hloubi vlastní duše podnikal mladý gólman už dřív. Neležel kvůli tomu v učených knížkách, vykročil na ně intuitivně. „Podobné věci, i když ne v takové míře, jsem začal dělat asi před čtyřmi lety. Dokáže mi to neskutečně pomoct,“ říká Švenger. „Mám své rituály, které mě nastaví na správnou nervovou hladinu,“ zatváří se tajemně.

Vždy dva dny před zápasy se zkoušel co nejvíc zkoncentrovat, večer si v hlavě promítal, jak se bude odvíjet jejich děj. V reprezentaci pak dostal další impuls.

„Hned jsem se na to začal vyptávat,“ povídá.

V tom, aby byl odolný a vyrovnaný, pomáhá Švengerovi i víra. Před začátkem utkání nebo druhého poločasu udělá na trávníku pod sebou křížek. Před časem, ve složité rodinné situaci, začal pravidelně chodit do kostela. Mezi chladnými stěnami chrámu našel klid – dveře se zaklapnou a čilý ruch tam venku rázem utichne.

„Zajdu tam, když mě čeká něco neobvyklého, co si hodně přeju. Pomodlím se a odejdu úplně čistý,“ přibližuje.

K Bohu v tradičních představách se však neupíná. „Nevěřím v něj jako v někoho, kdo nás seshora hlídá. Vyznávám, že každému dokáže pomoct i uškodit to, v co věří,“ vykládá.

Ostatně ani Biblí listovat nemusí. Stačí, když se podívá na kůži svého těla. Na sedmi místech jsou zaneseny obrázky či nápisy povětšinou spjaté se světem duchovna.

Například anděl na levé paži, pod nímž stojí: Sláva Bohu.

Anebo kříž s prosbou Ježíši, modli se za nás.

Kromě náboženských motivů si Švenger díky iniciálám rodičů a sourozenců připomíná nejbližší, čínské znaky skrývají datum narození a znamení zvěrokruhu.

„Přišlo to samo, dostal jsem chuť nechat se tetovat,“ vypráví brankář. A co půl roku se nutkání opakuje. „Pokaždé přemýšlím, jak by to mělo vypadat. S tatérem máme deset různých návrhů a dojdeme k tomu, co bych chtěl mít.“

První vyobrazení si nechal udělat, když mu ještě nebylo osmnáct let, a tak musel mít souhlas maminky Aleny.

„Byla jsem proti, ale nechala jsem se přemluvit,“ vzpomíná. „Cestou z tetovacího studia jsme pak potkali ředitele učiliště, kam Milan chodil – a jemu se to líbilo!“

Návštěvy syna od té doby provází mírné napětí.

„Máma se hrozí, kdy zase přijdu s něčím novým. Říká mi: Hlavně si nesundávej triko,“ směje se brankář.

„Každé tetování mi vítězoslavně ukáže a já jen otočím oči v sloup,“ říká Alena Švengerová. „Nic s tím nenadělám, chtěl by ještě jedno dvě decentnější,“ krčí bezradně rameny.

„Ještě prý přijde jedno poslední na záda,“ netváří se nadšeně ani Švenger starší.

Rodiče však dobře vědí, jaký význam pro syna kouzlo inkoustové jehly má.

„Trošičku se uchýlil k něčemu, co by ho chránilo,“ povídá maminka Alena.

„Tetování mi dodává nepopsatelnou sílu, mám před tím respekt,“ vysvětluje zaníceně mladý reprezentant. „Ukazuje mi správný směr.“

Zatím to platí beze zbytku.

Ať už s Boží pomocí, nebo bez ní...

Pozor na něj, má rád pořádek. „Je to taková moje úchylka,“ směje se Milan Švenger. Pro spoluhráče v reprezentační jedenadvacítce je to zlá zpráva – brankářská jednička plní funkci pokladníka a svých povinností si hledí vzorně... Ostatně, počty mu jdou – ještě než přestoupil do pražské Sparty, vyučil se prodavačem. „Mohl jít už dřív, ale nejdřív musel dokončit učňák,“ říká rázně gólmanova maminka Alena. Vzhledem k tomu, že syn převzal fotbalovou profesi svého táty, jenž dnes ještě chytá za Rádlo v okresním přeboru, zvykla si říkat velký a malý Milan. Ten druhý se narodil 6. července 1986 v Jablonci. Má bratra Marka (28), jenž je fyzioterapeut, a sestru Kateřinu (26), která pracuje jako oblastní ředitelka sázkové kanceláře.

1992 V šesti letech se objevuje v přípravce FK Jablonec.

2004 Přestupuje do Sparty Praha. S ní získal dorostenecký titul, nedávno prodloužená smlouva ho ke klubu váže až do roku 2009.

2006 Prohrou 0:2 s Portugalskem debutuje v reprezentaci U-21. V národních týmech příslušné věkové kategorie nastupoval od patnácti let.

2007 Účastní se mistrovství Evropy jedenadvacítek v Nizozemsku.

U-21. V Lichtenštejnsku při výhře 4:0 chytil penaltu.